Teprve před nedávnem, když jsem podruhé zhlédl televizní pořad o Karlu Krylovi, jsem si uvědomil, jak velký to byl básník. Že nebyl „jen“ písničkářem, je vidět z jeho textů. Stačilo by třeba jen Bratříčku, zavírej vrátka – tu píseň si po Srpnu zpívala celá moje generace a bylo jí při tom do breku, stejně jako kdykoli, když si připomněla Kde domov můj.

Kryl nebyl jen velkým básníkem, ale byl to též široce vzdělaný člověk. Přestože o svém vnitřním světě mnoho nemluvil, ani o něm nepsal traktáty, nosil v sobě Husa, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka, Čapka a další naše velikány, a hlavně, šel v jejich šlépějích.

Nebyl to zrovna člověk veselý, i když „veselit“ se uměl, byť často jen proto, aby alespoň na chvíli zapomněl, kde a v jaké době žije a kam jeho milovaná vlast spěje. Jestliže se o Karlu Čapkovi říká, že po Mnichovu zemřel, protože se utrápil, o Karlu Krylovi to platí podobně. Jeho srdce (v obojím slova smyslu, duchovním i fyzickém) nevydrželo nápory, které se hromadily a nakonec nahromadily: Srpen, emigrace a polistopadový vývoj.

Ten vývoj se ovšem po jeho smrti neobrátil, ani se nepootočil k lepšímu. Přes různé pozitivní náznaky a krátkodobé či dílčí trendy byl sestupný.

Snad podobný sestup nepoznamená i Krylův odkaz. Dnes by možná řekl: „Bratříčku Čechu, nezavírej oči před tím, co se kolem Tebe děje, a něco proti tomu dělej… A před Evropou nezavírej vrátka!“

(Napsáno pro Přítomnost. Její šéfredaktor David Bartoň k článku přípsal: "Ke Krylovu odkazu patří i děsné prasení jeho písní „přednesem“. Proč ale Krylovy písně lákají hlavně náckovské řvouny jako Daniel Landa (Bratříčku) nebo debilní popkýčaře jako kapela Divokej Bill (Karavana mraků)? Vždyť tito prznitelé Kryla a jejich publikum jako by z ucha vypadli těm Čechům, kteří zničili Krylovým rodičům tiskárnu, zakázali jejich milované autory a Karla přinutili k emigraci i nesmiřitelnému hněvu při návratech do Čech.")