Jak nás komunističtí a postkomunističtí ekonomisté ekonomicky likvidovali a dál likvidují
Každý ví, co znamená dobrá značka. Že zboží od renomovaného výrobce může mít i mnohonásobně vyšší cenu než od nerenomovaného nebo neznámého. Málo se ovšem myslí na to, že je něco jiného, pochází-li z Německa, Švýcarska či Švédska, nebo jen z Česka, a že se na tom tudíž podílí i celkové renomé dané země. Je-li malé, těžké to mají zejména obchodníci. V makroekonomice to dělá miliardy, v průběhu let biliony.
Pokud si dnes stěžujeme, že naše výrobky nemají patřičnou přidanou hodnotu a že naši pracovní sílu prodáváme pod cenou, málo se ptáme po příčinách a vynecháváme i ty závažné a podstatné. Také často zapomínáme na to, že tomu tak dřív zdaleka nebylo. Nostalgicky si občas připomeneme „zlaté české ručičky“, avšak nedodáváme k tomu, že to teď za hranicemi naší kotliny už nikomu skoro nebo vůbec nic už neříká. Náš (dnes už téměř neuvěřitelný) ekonomický vzestup ve druhé polovině 19. století si nepamatujeme. Málo si připomínáme, že za 1. republiky české zboží znamenalo nejen kvalitu, ale mnohdy i špičkovou světovou úroveň. Že dnes vyzdvihované Švédsko bylo tehdy daleko za námi, o Rakousku a mnoha jiných západoevropských zemích nemluvě. Vůbec už si „nepamatujeme“, že náš tehdejší vzestup byl n e o p o m i n u t e l n o u součástí našeho celkového kulturního, společenskovědního a politického rozvoje.
Ten trval díky setrvačnosti až do šedesátých let minulého století a byl utnut až Srpnem 68. Vzpomínám si, jak ještě před nedávnem se mi jeden postarší Švéd zmínil, že za mlada měl Tatraplána a že to bylo vynikající auto. Nebo jak pro nás bylo úspěšné bruselské Expo v roce 1958. Bylo toho však mnohem víc. Snad nejvíc lituji Jawy, mimo jiné proto, že jsem jako kluk chodíval na Velkou cenu Československa a nadšeně jsem sledoval „Frantu“ Šťastného, jak v nejostřejší mezinárodní konkurenci vyhrává a jak dokonce se svou třistapadesátkou stačí zahraničním pětistovkám. A šedesátá léta byla naším dodnes nepřekonaným vrcholem též v kultuře a ve společenském a politickém vývoji. Kdepak jsou dnes ti Heyrovští, Seifertové, Formanové a celá plejáda „dětí 1. republiky“?
"Normalizace" (protože z komunistických ideálů už toho moc nezbylo a nebylo o co jiného se opřít) nás těžce poznamenala mimo vše jiné i nástupem pustého ekonomismu. Paradoxně i logicky, neboť jsme ekonomicky už zřetelně zaostávali. Dodnes slyším normalizačního premiéra Štrougala, jak v rozhlase říká, že je třeba podporovat technickou inteligenci. A řadoví lidé, hlavně ti, co pro ně byl nejdůležitější „žvanec“, mu to „žrali“ a neuvědomovali si, že ekonomismus je nepominutelnou součástí našeho ekonomického i celkového úpadku. Ten pak skončil krachem „reálného socialismu“ v listopadu 1989. Když dnes slyším, jak naši komunisté mluví o „reálné ekonomice“, dělá se mi zle.
Že komunisté silně potlačovali náš kulturní a společenskovědní vývoj, Štrougal a ani nikdo jiný z tehdejších komunistických papalášů samozřejmě nepřiznával. A už vůbec ne, že ho ubíjeli proto, že kulturně a humanitně vzdělaní lidé jim byli nejnebezpečnější. Zde si vzpomínám, že na psychiatrické klinice, kde jsem v té době pracoval, bylo 24 psychiatrů, mezi nimi plno členů KSČ, a 12 psychologů, z nichž komunistou nebyl ani jeden – a všichni věděli proč. (Pak nám tam jednoho přidali, saniťáka-rychlokvašáka, který psychologii vystudoval při zaměstnání. Do našeho kolektivu se nikdy nezačlenil a provázelo ho jen tiché přezírání.)
Komunisté kromě jiného těžce poškodili naše školství. I zde platí Havlovo „lehko se bourá a těžko napravuje“ - dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. Já sám jsem měl neuvěřitelné štěstí, protože na prvním stupni byla naší třídní učitelkou Masarykem a Sokolem odchovaná žena, které jsme říkali „naše druhá máma“ a všichni jsme ji milovali, a že u třídního učitele na druhém stupni se to opakovalo, neboť i on byl masarykovec a (bývalý) Sokol. Jedním s mých nejoblíbenějších učitelů na vysoké škole byl Vladimír Smékal, masarykovec, dnes profesor a můj přítel. A aby toho nebylo málo, vedoucím katedry psychologie (byť jen na nedlouhou dobu) byl známý politik Jaroslav Šabata, sice komunista, avšak ve skrytu duše (jak se mi přiznal krátce před smrtí) masarykovec věřící i v jeho „nové náboženství“.
Normalizace nás podle mne poznamenala snad ještě víc než Mnichov, Protektorát a Únor. Hlavně proto, že byla vyvrcholením předchozích traumat, jejich poslední kapkou či konečným zatlačením tonoucího pod hladinu. Také proto, že dovršila čtyřicet let trvání komunistické totality, která znamenala zpřetrhání návyků a paměti národa. Například zatímco v roce 1968 na demonstracích studenti volali „Masaryk, Masaryk“, v roce 1989 jsem to už nezaslechl. A jak jsme nakonec dopadli, vyjadřuje vtip, který se ke mně donesl v osmdesátých letech z Anglie: „Víš, jak zhodnotíš Škodovku?... Že do ní naliješ benzín!“
Po Listopadu u nás komunismem vychovaní ekonomisté v čele s Klausem a Zemanem vyhráli na celé čáře. Ještě prohloubili normalizační „každý (ať si hrabe) na svém písečku“. Pak se divíme. Od Evropy se jen dál slaboduše oddělujeme, takže ta se na nás dívá stále víc spatra. To se pak špatně obchoduje.
Co na to říkáte, pánové Klausi (jr. a sr.), Zemane, Babiši, Filipe (Ondráčku) a Okamuro?
(napsáno pro Přítomnost)
Pokud si dnes stěžujeme, že naše výrobky nemají patřičnou přidanou hodnotu a že naši pracovní sílu prodáváme pod cenou, málo se ptáme po příčinách a vynecháváme i ty závažné a podstatné. Také často zapomínáme na to, že tomu tak dřív zdaleka nebylo. Nostalgicky si občas připomeneme „zlaté české ručičky“, avšak nedodáváme k tomu, že to teď za hranicemi naší kotliny už nikomu skoro nebo vůbec nic už neříká. Náš (dnes už téměř neuvěřitelný) ekonomický vzestup ve druhé polovině 19. století si nepamatujeme. Málo si připomínáme, že za 1. republiky české zboží znamenalo nejen kvalitu, ale mnohdy i špičkovou světovou úroveň. Že dnes vyzdvihované Švédsko bylo tehdy daleko za námi, o Rakousku a mnoha jiných západoevropských zemích nemluvě. Vůbec už si „nepamatujeme“, že náš tehdejší vzestup byl n e o p o m i n u t e l n o u součástí našeho celkového kulturního, společenskovědního a politického rozvoje.
Ten trval díky setrvačnosti až do šedesátých let minulého století a byl utnut až Srpnem 68. Vzpomínám si, jak ještě před nedávnem se mi jeden postarší Švéd zmínil, že za mlada měl Tatraplána a že to bylo vynikající auto. Nebo jak pro nás bylo úspěšné bruselské Expo v roce 1958. Bylo toho však mnohem víc. Snad nejvíc lituji Jawy, mimo jiné proto, že jsem jako kluk chodíval na Velkou cenu Československa a nadšeně jsem sledoval „Frantu“ Šťastného, jak v nejostřejší mezinárodní konkurenci vyhrává a jak dokonce se svou třistapadesátkou stačí zahraničním pětistovkám. A šedesátá léta byla naším dodnes nepřekonaným vrcholem též v kultuře a ve společenském a politickém vývoji. Kdepak jsou dnes ti Heyrovští, Seifertové, Formanové a celá plejáda „dětí 1. republiky“?
"Normalizace" (protože z komunistických ideálů už toho moc nezbylo a nebylo o co jiného se opřít) nás těžce poznamenala mimo vše jiné i nástupem pustého ekonomismu. Paradoxně i logicky, neboť jsme ekonomicky už zřetelně zaostávali. Dodnes slyším normalizačního premiéra Štrougala, jak v rozhlase říká, že je třeba podporovat technickou inteligenci. A řadoví lidé, hlavně ti, co pro ně byl nejdůležitější „žvanec“, mu to „žrali“ a neuvědomovali si, že ekonomismus je nepominutelnou součástí našeho ekonomického i celkového úpadku. Ten pak skončil krachem „reálného socialismu“ v listopadu 1989. Když dnes slyším, jak naši komunisté mluví o „reálné ekonomice“, dělá se mi zle.
Že komunisté silně potlačovali náš kulturní a společenskovědní vývoj, Štrougal a ani nikdo jiný z tehdejších komunistických papalášů samozřejmě nepřiznával. A už vůbec ne, že ho ubíjeli proto, že kulturně a humanitně vzdělaní lidé jim byli nejnebezpečnější. Zde si vzpomínám, že na psychiatrické klinice, kde jsem v té době pracoval, bylo 24 psychiatrů, mezi nimi plno členů KSČ, a 12 psychologů, z nichž komunistou nebyl ani jeden – a všichni věděli proč. (Pak nám tam jednoho přidali, saniťáka-rychlokvašáka, který psychologii vystudoval při zaměstnání. Do našeho kolektivu se nikdy nezačlenil a provázelo ho jen tiché přezírání.)
Komunisté kromě jiného těžce poškodili naše školství. I zde platí Havlovo „lehko se bourá a těžko napravuje“ - dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. Já sám jsem měl neuvěřitelné štěstí, protože na prvním stupni byla naší třídní učitelkou Masarykem a Sokolem odchovaná žena, které jsme říkali „naše druhá máma“ a všichni jsme ji milovali, a že u třídního učitele na druhém stupni se to opakovalo, neboť i on byl masarykovec a (bývalý) Sokol. Jedním s mých nejoblíbenějších učitelů na vysoké škole byl Vladimír Smékal, masarykovec, dnes profesor a můj přítel. A aby toho nebylo málo, vedoucím katedry psychologie (byť jen na nedlouhou dobu) byl známý politik Jaroslav Šabata, sice komunista, avšak ve skrytu duše (jak se mi přiznal krátce před smrtí) masarykovec věřící i v jeho „nové náboženství“.
Normalizace nás podle mne poznamenala snad ještě víc než Mnichov, Protektorát a Únor. Hlavně proto, že byla vyvrcholením předchozích traumat, jejich poslední kapkou či konečným zatlačením tonoucího pod hladinu. Také proto, že dovršila čtyřicet let trvání komunistické totality, která znamenala zpřetrhání návyků a paměti národa. Například zatímco v roce 1968 na demonstracích studenti volali „Masaryk, Masaryk“, v roce 1989 jsem to už nezaslechl. A jak jsme nakonec dopadli, vyjadřuje vtip, který se ke mně donesl v osmdesátých letech z Anglie: „Víš, jak zhodnotíš Škodovku?... Že do ní naliješ benzín!“
Po Listopadu u nás komunismem vychovaní ekonomisté v čele s Klausem a Zemanem vyhráli na celé čáře. Ještě prohloubili normalizační „každý (ať si hrabe) na svém písečku“. Pak se divíme. Od Evropy se jen dál slaboduše oddělujeme, takže ta se na nás dívá stále víc spatra. To se pak špatně obchoduje.
Co na to říkáte, pánové Klausi (jr. a sr.), Zemane, Babiši, Filipe (Ondráčku) a Okamuro?
(napsáno pro Přítomnost)