Od Listopadu se to opakuje jako na kolovrátku: každá nově úspěšná politická strana se tváří jako čistá, že jí jde o boj proti korupci a že postaví naši ekonomiku na nohy. Už se několikrát zdálo, že lidé jsou již poučení, avšak vždy se našel „protilék“ – vždy se to dalo nějak nově zaonačit.

Nedostižným novátorem v tomto smyslu se stal Andrej Babiš. Prezentoval se opět jako „čistý pán“, který svého obrovského majetku nabyl díky svým mimořádným schopnostem, a vyhlašoval, že mu jde o věc, že už chce konečně udělat ve státě pořádek a na prvním místě zamést s korupcí. Vytvořil dojem á la Schwarzenberg, že už má peněz dost a že se chce věnovat něčemu (ještě) víc povznášejícímu. Využil všeobecného odporu k zavedeným stranám a tvrdil, že podobně jako vytvářel své firmy, sestavil i politické hnutí z pracovitých, schopných a nezašpiněných lidí, kteří to vše spolu s ním dokážou. V neposlední řadě využil svého charismatu spočívajícího ve vizáži bodrého strýce se smutnýma očima a na tu mu také mnoho z nás naletělo.

Za touto vnější vizáží se ovšem skrývala bezohledná šelma, která podle kapitalistických pravidel nemá, nemůže a nesmí mít nikdy dost. Čistý zdaleka nebyl, neboť šlo o bývalého normalizačního komunistu, velmi pravděpodobně o konfidenta StB, a ani majetku zdaleka nenabyl poctivě. Vyklubal se z něj tvrdý autokrat, který politiku stejně jako podnikání vede jako vůdce smečky – rozhoduje o všem, nepřiznává chyby, nepřipouští odpor a sahá i ke lžím, demagogii a manipulování svým nepřímými podřízenými, tj. s voliči. Hodně toho samozřejmě namluvil, už když verboval do svého hnutí, takže mu naletěli i ti, kterým nešlo jen o kariéru. Jak se dnes však už jasně ukazuje, jeho hnutí nesestává pouze z pracovitých, schopných a nezašpiněných lidí, ale z lidí velmi různých.

Ti slušnější začali postupně prozírat. Jako první to byl Pavel Telička a naposledy Robert Pelikán a Martin Stropnický. Bude to nepochybně pokračovat, protože členy ANO čeká nutnost skousnout další věci, na které nemá každý žaludek. Především musí počítat s tím, že ANO dříve nebo později dopadne jako Věci veřejné, neboť i v tomto případě nejde o primárně politický, ale o podnikatelský projekt, a proto z něj raději dříve než později - a pak s velkou ostudou - utečou, mimo jiné proto, že dělali voly gaunerovi. Přes jeho silnou ruku se ANO už teď začíná drobit; tento rozkladný proces bude pokračovat a Babiš bude jen těžko hledat nové, oživující tváře.

Něco podobného čeká velmi pravděpodobně i voliče ANO, jen budou muset vyřešit problém kam (?), protože česká politická scéna je v takovém stavu, že možnosti jsou minimální. ODS a ČSSD jsou neléčitelně prorostlé klientelismem a korupcí; u ODS to sice momentálně není tak vidět, ale pokud by se dostala k moci, nepochybně bychom znovu zírali, neboť pár těch nejhorších či nejviditelnějších sice odešlo, ale většina zůstala a pouze čeká na nový „liz“. Ostatní pravicové či středopravicové strany víceméně jen přežívají, neboť jsou sice méně zkorumpované, avšak v jiných ohledech se i ony namočily. Poloskrytě pravicoví Piráti jsou programově amorfní a jejich budoucnost je velkým otazníkem. Nezkorumpovaní Zelení jsou pro Klausem etc. zmanipulovanou veřejnost neatraktivní, a proto „nemají lidi“. Co je zač SPD, nemá cenu rozvádět. Velmi špatná situace je i v levici; při slovech KSČM i ČSSD se zvedá žaludek. Obě tyto strany opustily své původní ideály (u komunistů ovšem jen „ideály“) a omezují se převážně na populismus, pseudovlastnectví a technologii moci. Levice doslova volá po založení nové, genuinní strany nebo alespoň po rozdělení ČSSD na zemanovce–babišovce a protizemanovce–protibabišovce.

Jasněji než kdy jindy se ukazuje, že lid má politiky, jaké si zaslouží. Po osmdesáti letech nacismu, komunismu a postkomunismu jsme klesli na úroveň, na které jsme nebyli snad ani koncem 18. století, kdy povstali naši obroditelé.

Vstanou opět noví bojovníci? Připomenou si Havlíčkovo „nehodno je nám lekat a strachovat se před zlými: my nejsme slepými nástroji času, ale jsme jeho páni, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme zdětile, ale chopme se činu jako muži. Opírejme se statečně o svou moc a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré. Přičiňme a pomáhejme si sami,” nebo Masarykovo „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře” či odvěké „kdo nebrání zlu, stává se spoluviníkem”?

(pod názvem Pan Čistý vyšlo v Přítomnosti)