Když jsem v devadesátých letech podnikal, jeden můj známý mi řekl: „Kamaráde, moc se honíš!… I podnikatel přece potřebuje něco jako velké myšlenky… Musí se občas zastavit, rozhlédnout se a zamyslet se, jinak ho nic kloudného nenapadne!“ A měl pravdu; byl jsem utopený v každodenní práci a starostech, a kdybych se jeho radou řídil, určitě bych si vedl lépe. Nejen v podnikání; doplatily na to i mé děti, což je věc, která mne dodnes trápí.

Mé podnikání ukončila nemoc. Kdo ví, z čeho vznikla.

Vzpomínám si také, že když jsem ještě předtím pracoval jako psycholog na psychiatrické klinice, chodívali za mnou občas staří lidé na vyšetření, zda se jim může prodloužit řidičský průkaz. Byl jsem vždy rád, když se mi v ordinaci objevil někdo psychicky normální, a tak jsem si s nimi docela často i povídal. Jeden úctyhodně vyhlížející pán mi například vyprávěl, jak ve třicátých letech jel autem české výroby Rallye Monte Carlo a jak málem vyhrál. Jiný starý muž zase pamatoval Gottwalda. Podle něj to byl v osobním kontaktu příjemný člověk. Vždy když k nim přišel na návštěvu, donesl něco jejich dětem. Ty ho měly rády a sedaly si mu na kolena. Nejvíc mi ovšem v paměti utkvěl rozhovor s jedním velmi starým mužem, který pamatoval Rakousko-Uhersko a dvacátá léta. Mimo jiné se zmínil, že se tenkrát žilo pomaleji. „Copak lidi tehdy taky nedřeli, třeba i od rána do večera?“ zeptal jsem se. Odpověděl zdánlivě nelogicky: „Jo, jistě, spousta lidí dřela jako koně… ale žilo se pomaleji.“

Dnešní dobu dobře vystihl pedagog a sociopatolog Pavel Mühlpachr: „Současnou společnost charakterizují dva obecnější momenty. Je to individualismus a dynamismus. Individualismus, pramenící v antické inspiraci renesance, narůstá v současné době až do obludných forem, kdy získává výraz v přemrštěné a nevyvážené touze po osobní svobodě, individuálních lidských právech, ekonomickém sobectví, až po atomizaci společnosti… Dynamismus je vnímán jako vnitřní tendence společnosti (civilizace) k samovývoji. Sociální a ekonomický dynamismus vede k neustálému urychlování vývoje a strhává ke stále větší dynamice i jednotlivce. Od poloviny dvacátého století je urychlování vývoje stále prudší, probíhá ve stále strmější exponenciální křivce. Člověk mu nemůže stačit, stává se pro něj zdrojem stále silnějších stresů.”

Vidíme to skoro všichni skoro všude kolem sebe. Méně ovšem vidíme důsledky, které to sebou nese. Zvykli jsme si na ně a bereme je jako samozřejmost, kterou to však v žádném případě není. Příliš mnoho z nás trpí workoholismem, který je neurózou stejně jako všechny jiné. (Stejně závažnou neurózou ovšem může být i lenivost, nedostatek vůle, oddávání se jen příjemným pracem atd.) Promítá se do našeho osobního života, poškozuje naše mezilidské vztahy a poškozuje i naše vlastní zdraví. Má to dalekosáhlé celospolečenské důsledky a proniká to prakticky do všech oblastí, rozvodovostí počínaje a dekontextualizací a tvůrčí neprůrazností (zejména humanitních) věd a umění konče. Mnozí lidé, pokud nedisponují přirozeně značnou energií, jsou ovšem na svůj workoholismus neoprávněně pyšní a vyvyšují se nad ostatní; vidí jen výhody, které jim to přináší, a pomíjejí negativní důsledky, které to pro ně a pro jejich blízké nutně má. Platí to i pro mnohé psychology a psychiatry-psychoterapety, kteří by měli nejlépe vědět, o co jde.

Věděl to už Goethe. Masaryk v rozboru jeho Fausta říká: “Faust, když zoufal nad filosofií, vrhá se do života a lásky, ale z života lásky utíká se konečně do života činu… Tato činivost, tato neklidná úsilnost je pravým Faustovým charakterem a údělem moderního člověka… Faustovi hoří hlava, ale srdce zůstalo příliš chladné… Přes všechnu svou sílu nezvítězil… Faustovský nadčlověk je skutečně nečlověk… ‚Faust‘ je evangelium egoismu.“ Jiný Faust, Honoré de Balzac, hnaný ctižádostí a touhou po zbohatnutí, napsal desítky dnes už téměř bezcenných knih (snad vyjma Ztracených iluzí). Nadměrně se dopoval kofeinem a předčasně zemřel.

Uspěchaní lidé duševně nerostou nebo rostou jen málo. Zůstávají "malými lidmi" (obzvlášť v naší malé české kotlině), protože jim chybějí velké myšlenky. Před nedávnem jsem na ČRo vyslechl debatu z Karlovarského festivalu o „zlatých šedesátých“ a o naší tehdejší světově proslulé filmové tvorbě. Byla to debata obšírná a mimo jiné rozebírala, zda se tehdejší vlna může ještě někdy vrátit. Naprostá většina diskutujících se shodla, že už to možné není nebo je to velmi nepravděpodobné, a uvedla pro to řadu argumentů. Nikdo však nepřipomněl, že ji vytvářeli lidé velice odlišní od dnešních. Já jim říkám „děti 1. republiky“ – lidé ovlivnění Masarykem (například jeho teorií umění, jak ji nastínil v knížce O studiu děl básnických): široce vzdělaní, morálně citlivější, méně uspěchaní, méně sobečtí, prostě lidé jiných hodnot než jaké se vyznávají dnes. Umění tu podle Masaryka není pro zábavu a musí dávat především ne svému autorovi, ale svému adresátovi.

Již v šedesátých letech se sice hovořilo o odcizení člověka člověku, avšak ve srovnání s dneškem to byla z tohoto hlediska ještě víceméně nebo možná doslova baladická doba. Lidé drželi víc pospolu, víc si naslouchali, což je kromě jiného i obohacovalo, a hlavně si navzájem víc pomáhali. Dokumentuje to mimo jiné dnes snad už úplně zapomenutá kniha Ericha M. Remarqua Miluj svého bližního, pojednávající o osudu uprchlíků před nacisty, pohybujících se těsně před 2. světovou válkou na území Rakouska a Československa. O tom, jak se dnes čte kvalitní beletrie, a zejména ke slovu uprchlík, nemohu přidat nic jiného než vykřičník.

Spěch je jen jedním ze symptomů vytvářených Novým světovým řádem, do kterého vyústil postmodernismus, neoliberalismus, hayekismus a „amerikanizace světa”, jak to již předpověděl jeden z největších myslitelů 19. století Alexis de Tocqueville. Dnešní dobu ovládá „time is money“.

Pro zájemce připojuji malou anotaci: „Alexis de Tocqueville ve svém proslaveném díle Demokracie v Americe (I. díl 1835, II. díl 1840) jako první pochopil rozporuplnou povahu rovnosti a demokracie, její tendenci ,požírat samu sebe‘ standardizací podmínek i smýšlení až k jakési tyranii většinové průměrnosti, která limituje jedinečnost i kulturu a vede ke konformitě většiny. Předpovídal příchod tržního blahobytu, průmyslové oligarchie, zaopatřovacího pečovatelského státu i nesmyslného byrokratického plánování a směřování k centralizaci. Vystihl všechny podstatné hodnoty západní civilizace, především svár mezi svobodou a rovností i společenský význam náboženské víry, bez níž se ztrácí autorita a jejíž absence nakonec ohrožuje i samu politickou svobodu. Toto Tocquevillovo dílo, stejně prosté a srozumitelné svou esejistickou formou jako hluboké svým chápáním povahy člověka, společnosti a dějin, dodnes platí jako vzor analytické práce.”

Přátelé, jestli mohu poprosit, najděte si čas a zamyslete se nad tím. Případně to pošlete některým svým známým.

(pod názvem Proč nepřijde nová "nová vlna" vyšlo v Přítomnosti)