S duhými nás může spojit jen dobré srdce. Auguste Comte

Metodologicky nejvyspělejším humanitním oborem je sice sociologie, avšak přesto není vědou v takové míře, jak si to od ní její zakladatelé slibovali. Lidská společnost je jednak tím snad nejsložitějším, nejčetnějšími faktory ovlivňovaným a proto i nejneuchopitelnějším předmětem poznání, jednak je dřívější i dnešní sociologický pohled na její problematiku příliš úzký. Dalšími problémy sociologie jsou výběr, formulování a validita zkoumaných dat, zejména dotazníkových nebo respondenty ústně sdělovaných, a především jejich interpretace.

Stejně jako filosofie se ani sociologie dodnes nezbavila břemene nedoceňování psychologie. Například v naučném slovníku-encyklopedii Diderot je definována jako „věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje. Ve zkoumání společnosti se prolíná s dalšími společenskými vědami (etnologie, historie, politologie, ekonomika), avšak jejím specifickým rysem je, že se soustřeďuje zejména na poznávání pravidel života sociálních skupin a kolektivů a na zjišťování funkcionálních nebo symbolických vztahů mezi společenskými fakty.“

Od svého oddělení se od filosofie v první třetině 19. století sociologie prošla srovnatelně složitým a měnlivým vývojem jako filosofie za celou dobu své existence: různí autoři přicházeli s různými a mnohdy si protiřečícími tezemi a obvykle příliš zdůrazňovali některé a úkor jiných - plejáda různých sociologů vytvořila plejádu různých sociologických směrů a odvětví. Sociologie dodnes není uspokojivě kumulativní a adekvátně interpretativní, a proto obraz o lidské společnosti či společnostech podává nedostatečně, o celosvětové společnosti nemluvě. Doplňují ji v tom sociální filosofie, antropologie a další příbuzné obory, které ovšem též podléhají nedostatečnému záběru a interpretační subjektivitě. Problémem většiny sociologů a sociálních filosofů navíc je, že nenaplňuji Masarykův požadavek, aby se přímo a výrazně veřejně angažovali. Masarykova sociologicko-psychologická, statisticky podložená práce Sebevražda je typickým příkladem kreativního a soudného myšlení jaké sociologie potřebuje: ‚mořeplavec‘ Masaryk v ní nejdříve obeplul daný prostor a potom se vydal dál, za do té doby viditelný obzor.

Jeho celkovým závěrem bylo, že moderní doba dostává člověka do situace, v níž si neví rady a kdy mu život není „duchovním dramatem”, neboť na něm chce víceméně jen materiální požitky a není v něm dost důvěry a odevzdanosti čemukoli nadosobnímu. Ztrácí též víru v boha a nenachází jiný, účel či smysl své existence. Podle Masaryka je ovšem možno odevzdat se i něčemu tak ‚malému‘ jako je humanismus, „náboženství lásky”. Zásadní předností nadosobních ideálů je jejich (byť mnohdy jen) potenciální reálnost: je možno k nim směřovat, usilovat o ně a přibližovat se k nim. Je též možné s pokorou přijmout úlohu člověka jako článku věčného dějinného řetězce a pochopit své vlastní poslání v kontinuitě času.

Humanismus je programem, který znamená příklon k všeobecným a základním lidským potřebám. Jde mu o víc než jen o lidská práva a jde mu o mnohem víc, než aby se člověk měl pouze ‚dobře‘. Pro budoucnost je stálým a nezničitelným kompasem. Po dlouhá staletí byl tlumen vírou v posmrtný život a postulátem, že člověk má sloužit bohu. Reformace a osvícenství nastolily představu, že naplnění pozemského života se s naplněním posmrtným přinejmenším nevylučuje a že člověk má právo žít plně a aktivně, osvobozen od pověr a mýtů. Novověká doba tak odhalila, co dříve bylo zastřené a ‚vyřešené‘ vírou v boha.

Člověk se odpoutává od vžitých mýtů a snaží se o řešení základních životních otázek vlastními silami – hledá je v sobě, vlastním pozorováním vnějšího i vnitřního světa. Je mu sice dán sklon věřit v mýty, ten se může oslabit vývojem, zráním, a to jak celospolečenským, tak individuálním.

Jako sociolog Masaryk rozlišoval sociologii statickou a dynamickou. Zabýval se hlavně sociologií dynamickou, tj. filosofií dějin. Pokračoval tak v linii započaté Hegelem a Comtem a stejně jako oni byl myšlenkou vývoje silně zaujat. V průběhu svého dalšího zrání a přesunu pozornosti na politiku se u něj humanismus - spolu s konceptem demokracie - dostal na první místo. Proti mýtům Masaryk stavěl ‚jen‘ své vidění věcí. V tom je však jeho největší síla: v schopnosti vidět je jasně a kriticky, jak vyvěrala z jeho osobnosti, zejména z vnitřní rovnováhy mezi sebedůvěrou a pokorou, jistotu a nejistotou, optimismem a střízlivostí a z jeho proslulé schopnosti naslouchat druhým.

Masarykův psychologický přístup k sociologii prohloubil francouzský sociolog, antropolog a lékař Gustave Le Bon, a to v roce 1895 knihou Psychologie davu. Na druhé straně ovšem jako jeden z prvních naboural Masarykův a osvícenský vývojový optimismus. Emoce, myšlení a zejména chování člověka-jednotlivce se podle Le Bona může výrazně lišit od člověka nacházejícího se v davu (za který lze ovšem do menší nebo větší míry považovat každou lidskou skupinu, včetně těch největších a nejstálejších). Pro ,dav’ je příznačné, že se v něm vynořují horší až nejhorší, dosud spící pradávné a primitivní a iracionální pudy, ne nepodobné pudům zvířecí smečky. Za určitých okolností se vynořují spontánně, avšak často též vlivem sugesce a manipulace působící zvenčí, zejména od vůdců skupin. Ti davu dokáží vnutit svou myšlenku nebo myšlenky natolik, že je přijme za své; jeho členové se v nich jakoby ztrácejí, ,rozplývají’ se v nich a dělají pak věci, které by jinak nikdy nedělali. Le Bon též předpověděl, že nastávající 20. století bude ‚stoletím davů’ a jejich vůdců a že to bude mít negativní důsledky.

Masarykův optimismus ještě během jeho života začal postupně dostávat další a stále větší trhliny. ‘Velká válka’, přes dosud nepoznané hrůzy, které způsobila, ho ještě znatelně nepoznamenala, neboť skončila vítězstvím demokratické Dohody, avšak dění po ní už ano. Jako politik to – protože jinak ani nemohl – sice nepřiznal, jako v mysliteli to už ovšem klíčilo a rostlo: vynořil a zvětšil se v něm rozpor mezi vírou a nevírou v lepší budoucí svět. A přímo pod jeho ‚svícnem’ se objevil jeden z prvních spisovatelů antiutopistů Karel Čapek (mimo jiné autor pojmu robot), který nastínil negativní mechanismy vzniku nových technokratických a totalitních režimů.

Snad hlavně proto pozdější ‚zlatá šedesátá léta‘, prostoupená sice rozdílnými, avšak silnými pokrokovými idejemi a mimořádně vyspělou literární, hudební a filmovou tvorbou, trvala tak krátce a jako reakce na ně se prosadil neoliberalismus. Jeho ideovým otcem se stal ekonom, spíše však filosof-ideolog Friedrich A. von Hayek. Víceméně zastřeně navázal na biologismus 19. století, na směr vedoucí přes Nietzscheho nadčlověka až k Hitlerovu „příroda je krutá, my budeme také“. Vyšel ze skutečnosti, že v přírodě panuje a vždy panoval ‚spontánní řád‘ a aplikoval ho na lidskou společnost.

Tak jako katolická církev kdysi rozdělila lidi na pastýře a ovečky, Hayek ji rozdělil na moudré ,vlky’ a nemoudré ‚ovce‘. Tím, že se přihlásil ke staré liberalistické zásadě „žij a nech žít“, odsoudil nejen myšlenku zdokonalování společnosti, ale i samotné ideály demokracie, odpovědnosti, dobra a humanity. Jednou z jeho základních chyb bylo chápání svobody. Nevěděl nebo si neuvědomoval, že svobodný je zejména takový člověk, který vyrostl v morálním, přiměřeně ohleduplném a solidárním okolí, že k svobodě patří též sebeomezování a že jejím vrcholem nemůže být egoistický individualismus, neboť člověk je tvor společenský a nemůže proto prosazovat jen sebe a svou vlastní vůli. Že po svobodě volají zejména ti, kdo mají sníženou schopnost snášet jakákoli omezení a kdo ji také nejčastěji a nejvíc zneužívají.

Žádný stát si proto nemůže dovolit podřídit se silám ‚spontánního řádu‘; musí udržovat jistou sociálně vyváženou ekonomickou rovnováhu odvislou od kulturně-etické vyspělosti dané země, musí vyvíjet jistou uměřenou podporu občanským aktivitám a naslouchat levicovému tlaku zdola, který je historicky prověřeným zdrojem společenského pokroku na cestě od biologismu k humanismu.

Český sociální pedagog Pavel Mühlpachr popsal hlavní znaky dnešního ‚Hayekova‘ světa: „Pluralita vlastnických forem, tržní mechanismus a konkurence se staly univerzálními hospodářskými principy ekonomiky… V mezinárodních vztazích byl nahrazen boj ideologických systémů konkurencí v ekonomické sféře… Pro globalizaci je charakteristický prudký rozvoj vědeckých poznatků, komunikačních a informačních technologií… Novým zdrojem bohatství národů a světa se staly informace a poznatky… Rychlost je nejen základní podmínkou přístupu k nejnovějším informacím, rychlost je i sociálním ukazatelem informační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince… Svět se dnes rozdělil na země, které informační technologie ovládly a země, které je neovládly… Důležitou roli hraje změna hodnotových orientací obyvatelstva… Z ekonomického hlediska se globalizace chápe jako permanentní proces fúzování velkých společností do nadnárodních korporací, které svým předmětem podnikání v daném oboru ovládají v některých případech až 90 % trhu… Reálný trh se už neomezuje na jednu zemi, ale orientuje se na celý svět… Konkurence přerůstá do globální hyperkonkurence, která se projevuje nepřetržitým narušením rovnováhy rozdělení sil na světových trzích. Světový obchod roste v posledních letech dvakrát rychleji než hrubý světový produkt… Výsledkem jsou megakolosy a superspolečnosti. Jejich roční obrat převyšuje hrubý domácí produkt malých, ale už i středních zemí… V posledních desetiletích je ve vyspělých zemích všeobecným trendem desindustrializační proces…. Čím je země bohatší, tím menší podíl pracovníků potřebuje průmysl a větší podíl potřebují služby… Snižuje se podíl zemědělství… Ve společnosti globální ekonomiky se stále více klade důraz na individuální výkon; proto se současná společnost charakterizuje i jako společnost výkonová či společnost meritokratická. V principu meritokracie je implicitně obsažen i předpoklad sociální nerovnosti.“

Český sociolog a politik Jan Keller o současném světě říká: „Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti... Od poslední čtvrtiny 20. století se prudkým tempem množí známky toho, že relativní, spojitá a jemně odstupňovaná sociální nerovnost je opět nahrazována absolutní, diskontinuitní, nejednou až brutální nesouměřitelností. Nejde o to, že existují případy závratného bohatství a na druhé straně neméně ohromující případy beznadějné bídy. To existovalo bohužel vždycky. Problém je v tom, že dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy. Fungují svou vlastní logikou a vzdalují se jeden druhému a všechny společně hodnotám otevřené společnosti. Jakkoliv může být empiricky obtížné určit, kde končí nerovnost a začíná nesouměřitelnost, taková hranice nepochybně existuje. V rovině sociální struktury ji představuje rozdíl mezi pozvolnou kontinuitou pozic a jejich naprostou neporovnatelností. V politické rovině se kryje s rozdílem mezi otevřenou společností a mezi poměry, kdy privilegovaní se oddělují od zbytku společnosti a žijí zcela mimo ni. V rovině sociálně psychologické platí, že zatímco pouhá nerovnost nebere lidem ambice vypracovat se vlastním přičiněním a dosáhnout lepšího osudu pro sebe a své potomky, po překročení určité hranice vede nesouměřitelnost k rezignaci jednotlivců. Může však také vyústit v nepředvídatelné výbuchy skupinového hněvu… Je snad zbytečné dodávat, že příkře narůstající majetková a příjmová nerovnost není problémem zdaleka jen sama o sobě. Propastné rozdíly v majetku odkazují na neméně propastné rozdíly v možnostech ovlivňovat směřování společnosti a zasahovat do osudů druhých lidí a celých zemí. Ti skutečně mocní to dnes činí způsobem, jemuž je krajně obtížné se bránit. Pokud však ti ostatní budou na obranu rezignovat, ponesou svůj díl viny za následky, které mohou snadno pocítit úplně všichni.”

V anotaci knihy editora Heinricha Geiselbergera Velký regres, mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška (autoři Zygmunt Bauman, Slavoj Žižek, Václav Bělohradský, Nancy Fraserová, Ivan Krastev, Paul Mason, Robert Misik, César Rendueles, David Van Reybrouck, Eva Illouzová, Bruno Latour, Arjun Appadurai, Pankaj Mishra, Oliver Nachtwey, Wolfgang Streeck a Donatella della Porta) z r. 2018 je uvedeno: „Mnohé nasvědčuje tomu, že svět, především ten západní, nezadržitelně vstupuje do temného věku, tedy do éry, kterou můžeme přiléhavě nazvat obdobím regresu. Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos. Symptomy regresu jsou všudypřítomné: nárůst populismu, nacionalismu, autoritářství, extremismu, xenofobie, výbuchy ‚lidového hněvu‘, rostoucí (oprávněná) nedůvěra, ba odpor k etablovaným institucím, jakož i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe. Veřejný prostor je čím dál více zamořován demagogií a siláctvím, politická a mediální scéna se vulgarizuje a hysterizuje, snášenlivost a slušnost jsou považovány za slabost, ne-li zradu. Konspirační teorie jen bují, trollové řádí, hranice mezi pravdou a lží se stírají, postfakticita se stává normou. Slovo pokrok ztratilo veškerý svůj obsah. To všechno jsou nepřehlédnutelné projevy patologického stavu, jemuž můžeme čelit pouze tehdy, když mu porozumíme.“

Neomodernismus zastává názor, že primárním zdrojem porozumění tomuto stavu je opět člověk a přírodní složky jeho mentality a že je třeba tomu nejen dobře rozumět, ale že je třeba proti němu zejména něco dělat.

Filosofie sice v posledních desetiletích pokračovala v odklonu od abstraktismu a rozvinula sociální filosofii, avšak je stále nepochopitelné, že psychologická filosofie dosud zůstává v plenkách.

Závod člověka se sebou samým etologa a psychologa Konrada Lorenze je ‚smrtelným‘ hříchem hlavně proto, že k lidské mentalitě neoddělitelně patří touha mít se materiálně co nejlépe. Je na tom založena kapitalistická ekonomická soutěž a je to neřešitelné, hlavně proto, že subjekty zde nejsou jen jednotlivci či jednotlivá ekonomická uskupení, ale též jednotlivé státy a žádný z nich si nemůže dovolit v této soutěži polevit, protože zde platí mýticko-materialistické „největší vůl stádo vede“.

Problém je sice na jedné straně neřešitelný, na druhé straně se však řešit bude, a to buď po dobrém nebo po zlém, kdy to po zlém bude provázenou revolucemi a válkami nebo tím, že se proti člověku vzbouří příroda. Řešení po dobrém je v podstatě jednoduché: bohaté státy i jednotlivci se částečně vzdají svého blahobytu ve prospěch chudých států a jednotlivců, budou místo vykořisťování šířit osvětu a celosvětově se prosadí ekologicky udržitelný vývoj. Měli by se též prosadit uměření antinatalisté, neboť přemnožování se lidstva hrozivě pokračuje. I proto je etolog a psycholog Konrad Lorenz mezi svými "smrtelnými hříchy lidstva" postavil na první místo.

Lidská mentalita se ovšem těmto ‚jednoduchým‘ řešením bude bránit, a pokud bude donucena něco změnit, bude snažit o kompromisy. Důsledky budou stále se zmenšujícím otazníkem a naopak stále se zvětšujícím vykřičníkem.