Kořenem všeho zla je nedostatek poznání.
Buddha

Kde je život, je i různost, a to jistě platilo i pro pravěké a starověké lidské skupiny a kmeny. Kromě vůdců se v nich vyskytovali též jedinci, kteří vyjma inteligence neoplývali ‚alfasamčími‘ vlastnostmi, avšak i oni toužili po vlivu a moci. Vedle světské moci se jim nabízela ‚jen‘ moc duchovní, a v kmenech se proto začali objevovat šamani, zaříkávači a později kněží. Lidé je velmi potřebovali, protože jim přinášeli vysvětlení záhad světa, dodávali jim životní orientaci, uklidňovali je a psychicky posilovali, aby ani v nejtíživějších situacích nepropadali beznaději; byli to vlastně první psychoterapeuti. Jejich výklady se zčásti opíraly o pozorování života kmene a ostatního světa a často odpovídaly skutečnosti, zčásti to ovšem byly pouze jejich představy a mnohdy i výmysly, kterými řadové členy kmenů ovlivňovali a manipulovali jimi.

Rozhodující úlohu jejich v představách zaujali bohové, jako všemocní vládci světa. Šamani a kněží z ní těžili, protože se na jejich vládě podíleli jako zprostředkovatelé. Vytvářeli postupně stále ucelenější, promyšlenější a rozsáhlejší náboženské ideologie a začali lidem též radit, jak se mají chovat a jak mají žít. Tyto rady se brzo proměnily v direktivy; ty ovšem musely být v souladu s direktivami světských vůdců. Když duchovní vůdci začali světským vůdcům mocensky konkurovat, mnohdy se to obracelo a direktivy světských vůdců musely vyhovovat (i) jim. Nestávalo se proto zřídka, že světským a duchovním vůdcem býval jen jeden člověk, nositel obojí moci.

Na to, že „lidi nestvořil Bůh, ale lidé stvořili Boha“ (původně bohy), se dá usuzovat už jen z faktu, že na různých místech ‚vznikali‘ různí a často podle různých věrouk velmi odlišní bohové a že všichni nesli známky projekce místních pouze lidských emocionálních potřeb a lidského myšlení. Značnému počtu lidí to dodnes nevadí, protože také jejich vlastní emocemi podložené potřeby zde vítězí nad zdravým rozumem.

Víra v bohy byla pravděpodobně od počátku spojena s podobně účelovou vírou v posmrtný život. Iniciovala ji spíše než boží myšlenka ‚ďábelská‘, neboť lidé kvůli ní pozemskému životu nepřipisovali rozhodující význam, což jim sice umožňovalo lépe snášet útlak vytvářený lidmi postavenými nad nimi, těm však umožňovala nad nimi snadněji vládnout. V křesťanství se později vlivem renesance, reformace a osvícenství víra v posmrtný život oslabila, islám a mnohá jiná náboženství podobnou korekcí dodnes neprošly. Že je představa o posmrtném životě neopodstatněná, věděl už starověký čínský filosof Konfucius, který to vyjádřil výrokem „Když nevíme nic o životě, co můžeme vědět o smrti?“

Problém posmrtného života stojí za zvláštní analýzu, neboť byl a dodnes je lidmi nejen silně prožíván, ale svými ostatními konsekvencemi je i sám o sobě velmi závažný. Řadový, avšak kriticky myslící člověk si jako první položí otázku: kam vlastně všechny ty duše zemřelých zamíří, kde se zdržují a kam se ty jejich miliardy vůbec vejdou? Na to náboženské autority ještě dokážou odpovědět poukazem, že je to otázka nemístná, protože duše jsou nehmotné. Dál se ovšem dostávají postupně do stále větších problémů. Odpověď na otázku, zda nehmotné duše mohou být entitami, ještě obvykle najdou, avšak už jen po výkladech neopřených o doložitelná fakta. Na otázku, zda je entitou Bůh ovšem už odpovědět nemohou, neboť u něj předpokládají ‚nepředstavitelnou‘ (tvůrčí atd.) sílu a moderní fyzika prokazuje, že nehmotná síla neexistuje. Úplně bezmocní se pak stanou, když mají odpovědět na otázku, zda duši má nebo nemá pouze člověk, a pokud jen člověk, proč tomu tak je a hlavně, kdy se jejím nositelem fylogeneticky (tj. na rozdíl od zvířat) a ontogeneticky (tj. na rozdíl od právě počatého dítěte) stává. Žádnou z těchto hranic nedokážou a ani nemohou určit, se všemi důsledky, které to sebou nese.

Mýtus o posmrtném je však pouze jeden z mnoha; všechna náboženství vyjma unitaristického jsou mýty prostoupena. Je pozoruhodné, že v křesťanství, zejména v katolickém, jich lze nalézt ještě víc než v islámu. Zakladatel islámu Mohamed víceméně oprávněně tvrdil, že jelikož jeho náboženství je mezi monistickými vývojově nejmladší, je nejvyspělejší a ostatním náboženstvím nadřazené. I proto muslimové, včetně umírněných, jsou ve své víře dodnes vesměs tak neochvějní a na ostatní náboženství se dívají s despektem.

Už jen v samotném křesťanském Novém zákoně kriticky myslící člověk najde mnoho neobhajitelných mýtů, včetně těch klíčových. Byl to jeden z důvodů, proč se Mohamed od křesťanství odklonil a byl to hlavní důvod, proč zakladatel unitarismu Miguel Servet o reformaci tvrdil, že je nedostatečná.

Problém zjevení a jiných zázraků je dodnes neřešitelný, neboť se týká sfér, které jsou buď na hranici nebo za hranicí lidského chápání. Primární je zde otázka, zda se svět vyvinul samovolně a dál se samovolně i vyvíjel, nebo zda je za tím nějaká člověku nepochopitelná vnější síla či mocnost. Nekonečná složitost světa a ‚nadgenialita‘ jeho uspořádání mluví ve prospěch vnější, nadpozemské bytosti či jiného subjektu. Jak jinak si vysvětlit například schopnosti a nesmírně složitou organizaci mravenců přesahující schopnosti i nejinteligentnějšího člověka?

Každý zdravě uvažující člověk by měl důsledně rozlišovat mezi tím, co ví s jistotou a co s jistotou neví. Může uvažovat o ‚nadvědomí‘ či ‚kosmickém vědomí‘ nebo o tom, že někdo nebo něco nad námi je či ještě lépe možná je, avšak dál by pokračovat neměl nebo by měl připouštět, že to jsou pouze jeho dohady a nikomu by je proto neměl vnucovat.

Snad ještě neurčitější je lidské vnímání nadpřirozených jevů. Za nadpřirozené lze považovat jednak ty, které sice objektivně existují, avšak pouze si je neumíme vysvětlit, a jednak ty, které za nadpřirozené pouze sami považujeme. Musíme zde ovšem vždy rozlišovat, zda k nim opravdu došlo nebo zda si je daný člověk nevymyslel, a zda to jsou vidění psychicky zdravých či psychicky narušených jedinců. Už to je velmi obtížné a mnohdy se s tím neví rady ani psychologové a psychiatři. Přesto se zdá, že psychologický a psychopatologický výklad má ke skutečnosti nejblíž.

Především je podezřelé, že v pravěku a starověku nebyla vidění nadpřirozených úkazů a bytostí nijak neobvyklá a že pokud chtěl jakýkoli prorok uspět, musel se na ně odvolávat. Kromě toho jím vyslovované teze musely odpovídat potřebám a tužbám místních obyvatel. Nevystihl-li je, nebyl přijímán a mnohdy byl z daného kmene nebo státu vyhnán, někdy i zabit. Náboženské ideologie jsou totiž vesměs jen politické ideologie opřené o náboženskou víru.

Z velkých náboženství jsou pro současné euroamerické myšlení nejpřijatelnější konfucianismus a buddhismus. Konfucianismus proto, že se k bohu či bohům staví s rozpaky a že vyzdvihuje rozum a odpovědnost člověka k sobě i k druhým lidem (u Konfucia se jako u prvního cituje teze, která pak byla v různých podobách mnohokrát opakována: „Co sám nechceš, nečiň jiným!“) a že má mnoho společného se Sokratovým a Platonovým učením. Buddhismus je přijatelný proto, že jeho zakladatel Buddha měl k existenci bohů též nejednoznačný a víceméně chladný postoj.

V této souvislost je třeba se vrátit k Mohamedovi. Po prvních zjeveních pochyboval o svém duševním zdraví a uvažoval dokonce o sebevraždě. Jeho žena a přátelé ho však ujistili, že duševně vyšinutý není. Kromě jiného se odvolávali na Mojžíše, že i on něco podobného zažil a že duševně narušený jistě nebyl. Pominuli, že pokud Mohamed měl zjevení, padal při tom na zem a z úst mu někdy tekly sliny a zřejmě tedy trpěl nějakou formou epilepsie. Zde se dostáváme k nenápadné, avšak mimořádně závažné věci. Závažná je hlavně proto, že se vine dějinami lidstva od počátku až dodnes: opakovaná lež se stává pravdou.

Mojžíš se dopustil podobné lži jako Abraham a jako strůjci Ježíšova zmrtvýchvstání, neboť už jen jeho Desatero od vševědoucího a neomylného Boha být nemohlo, protože i ono nese typické známky projekce lidských potřeb a představ. Lze to vidět už na prvních třech přikázáních („v jednoho Boha věřit budeš,“ „nebudeš mít jiné bohy mimo mne,“ „nevezmeš Boží jméno nadarmo“), účelově sloužících hlavně k upevnění moci božího zprostředkovatele, tj. Mojžíše. V Desateru jsou sice vysloveny též nesmírně důležité a univerzálně platné morální teze, ovšem vedle těch, které by vševědoucí bůh nikdy nevyslovil, například „cti svého otce o svou matku“ (nezávisle na tom, zda si to zaslouží) a naopak tam chybí úcta k dětem, protože na ně se tehdy moc nehledělo.

Mohamed začal jako hlasatel náboženství a morálky, avšak v průběhu času se těžiště jeho zájmu a pozornosti přesunulo od náboženství na politiku, obchod, zákonodárství a vojenství, a morálka postupně ustupovala. Prošel tak vývojem typickým pro většinu jiných teokratických i sekulárních politických vůdců. Podle toho se měnil i obsah nově vznikajících kapitol Koránu, přestože se i nadále odvolával na zjevení. Dával sice najevo, které teze má od boha a které jsou jeho vlastní, nelze však posoudit, zda či do jaké míry v tom byl poctivý a důsledný. Zřejmě poctivě popsal dvě svá první vidění: v prvním se mu zjevila nějaká obrovská bytost, přiblížila se k němu a něco mu sdělila, v druhém se mu zjevila znovu, avšak poblíž lotosového stromu, který byl podivně zakryt. Mohamed si zpočátku si myslel, že jde o boha (Alláha), později ji interpretoval jako archanděla Gabriela. Upomíná to na psychopatologické nebo spánkové, resp. polospánkové snové obrazy či na vystupňované meditační jevy.

Zážitek zjevení v bdělém stavu je vždy produktem zvláštního psychického stavu. Někteří lidé jsou k němu disponováni víc, jiní méně. Pozoruhodné je, že proroků i řadových lidí odvolávajících se na zjevení v průběhu dějin postupně stále víc ubývalo. V dnešní době se něco podobného objevuje u dětí do věku přibližně pěti let tzv. bájivou lhavostí. Reprodukují tím původní lidské myšlení a v naprosté většině z něj vyrostou. Objevuje ovšem též u dospělých hysteriků, zvláště dostanou-li se do emocionálně vypjatého stavu. V počínajícím stáří se u některých lidí objevuje tzv. paranoický vývoj, končící někdy až bludným systémem, přičemž daný člověk se jinak chová víceméně normálně.

Tím se dostáváme k nanejvýš složité otázce: kdy a který člověk lže vědomě a kdy nevědomě, a zda mezi tím je nebo není plynulý přechod. Lež je přitom třeba vždy považovat za psychopatologický jev, ovšem s přechodem od malé ‚nevinné‘ lži ke lži největší, resp. nejtěžší. Plynulý přechod, zde však s jistými dělítky, je také mezi zdravě, méně zdravě a nezdravě myslícími lidmi. Jejich případné mylné závěry obvykle mají stejně negativní důsledky jako kdyby úmyslně lhali. Na celou tuto problematiku je možno pohlížet též z hlediska vědomí a jeho důležité součásti, svědomí; obojí může být otevřené nebo zčásti nebo úplně zastřené. Proklestit si cestu v této spleti problémů a dojít k pochopení, proč se různí náboženští a političtí vůdci chovali tak jak se chovali, je prakticky nemožné.

V pozadí chování teokratických i světských vůdců je vždy menší nebo větší touha po moci, daná jednak geneticky, jednak tzv. sociální dědičností. Cokoli, co jim v dětství bránilo ve zdravém a svobodném vývoji, je v jejich psychice trvale uloženo, přestože o tom v dospělosti nemusí vědět, neboť to mají zasunuto do podvědomí nebo si to pamatují jen částečně a zkresleně, nebo tomu nepřikládají odpovídající význam.

Zatímco Ježíš si pravděpodobně přisuzoval jen moc odpovídající jeho charismatu, genialitě a obsahu jeho učení, jeho následovníci do ní postupně přidávali stále víc cizorodých a účelových prvků. Vedla je k tomu sice ‚bohulibá‘ snaha, avšak sami si v tom počínali postupně stále hůř. Aby unikli z pasti údajné židovské vyvolenosti, začali svou víru šířit též mezi lidi jiného vyznání. Od judaismu se odklonili též proklamováním mýtu o posmrtném životě, ke kterému Židé zaujímali zdrženlivý a nejednotný postoj. Nakonec se od židovského náboženství definitivně odklonili a dali tak vzniknout katolickému neboli obecnému náboženství. Stále víc přitom odstupovali i od Ježíšových levicových a demokratických tezí. Aby své učení obhájili konzistentní ideologií, opřeli se o řecké filosofy, ne však o demokraty, ale o Platona, který se hlásil k autokratickému uspořádání společnosti. Byla to pragmatická cesta, která jejich náboženské ideologii nakonec umožnila, aby se stala součástí feudální ideologie Římské říše. Po jejím vzoru vytvořili analogický mocenský systém, a protože tím svou moc značně posílili, dál to deformovalo jejich morálku.

Tento trend pokračoval až do konce středověku, kdy jejich demoralizace byla již tak zjevná, že se stala neúnosnou. Poučení z dějin je zde jasné a nezpochybnitelné. V Čechách, v nejateističtější zemi na světě, dnes sice katolická církev obhospodařuje poloprázdné až prázdné kostely, avšak stále víc se proměňuje v politicky a mediálně udržovanou obchodní společnost a svým antifaktickým myšlením přispívá k duchovní strnulosti a z ní pramenícího úpadku země. Platí to i pro celou katolickou církev, která je jednou z nejbohatších nadnárodních ekonomických organizací na světě.

Psychologicky nejnepřijatelnější jsou dnešní křesťanští vzdělanci, intelektuálové a církevní hodnostáři. O námitkách, které se minimálně od renesance proti jejich víře nahromadily sice vědí, avšak pomíjejí je. Mají zastřené až zaslepené vědomí a svědomí, což je vzdaluje od morálky a psychické normality a přibližuje je to k pokleslým populistickým politikům.

Křesťanství sice formulovalo a prosadilo řadu ušlechtilých etických tezí, avšak svou výlučnost či nadřazenost nad ostatními věroukami z toho vyvozovat nemůže. Etika jako obor praktické filosofie je v běžném životě především produktem ‚obyčejného‘ selského rozumu.

Není v žádném případě pravda, že křesťané jsou ve svém cítění, myšlení a jednání morálnější než agnostici, ateisté nebo vyznavači jiných náboženství.