Stále se ještě cítím cizincem ve světě, jehož cílem je vydělávat co nejvíc peněz. Erich Fromm

Ústředním neomodernistickým ideologickým pojmem je demokracie, kterou nedefinuje jako vládu lidu, ale jako politický systém lidu nebo alespoň jeho naprosté většině sloužící. V širším smyslu ji chápe jako systém působící v jakýchkoli lidských uskupeních, největšími uskupeními počínaje a jednotlivci konče, neboť i pro jednotlivce je ‚vnitřní demokracie‘ optimem. Neproklamuje demokracii proto, že „nic lepšího dosud nebylo vymyšleno“, ale proto, že ji považuje za univerzalisticky a nadčasově prospěšný systém, stav a proces.

Ve srovnání s autokraciemi je demokracie komplikovanější, což má četné nevýhody, výhody však jednoznačně převažují. Má různé podoby a stupně, od zdánlivé či pseudodemokratické po nedosažitelnou ideální. Tyto stupně se v průběhu času mění, neboť každá demokracie neustále čelí jednak tlaku vlastních autokratických sil, jednak tlaku vnějších autokratických režimů. Musí proto důsledně rozlišovat mezi tolerancí a netolerancí - jak to obrazně vyjádřil Masaryk, užívá hlavně „pluhu“, avšak za jistých okolností musí užít i „meče“.

Již tolikrát se v dějinách lidstva zdálo, že je natrvalo zakotvena a že její principy jsou jasné a neoddiskutovatelné, a přesto byla a je znovu a znovu potlačována. Je skoro neuvěřitelné, jak nosná byla už antická řecká demokracie, a přesto se udržela jen na nedlouhou dobu

Pozoruhodné je zejména Popperovo pochopení rozdílu mezi Sokratem a jeho žákem Platonem. Sokrates nebyl příznivcem athénské demokracie, a přesto právě novodobí demokraté navázali na něj, kdežto na Platona dodnes navazují spíše teokraté a autokraté. Je to hlavně proto, že pokud Masaryk tvrdil, že „demokracie potřebuje vůdce, ne pány“, Sokrates se obracel na všechny své současníky, kdežto Platon víceméně jen na ‚pány‘. Je smutným osudem lidstva, že Sokrates byl na dlouhá staletí téměř zapomenut, kdežto na Platonovi katolická teokracie vystavěla svou ideologii.

Pro Poppera je příznačné, že přestože bytostný filosof, se vyjadřoval velmi srozumitelně: „Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je zřejmě stále ještě ve svém počátku… Začal se prosazovat humanismus, jediná možná víra otevřené společnosti… Sokrates učil, že musíme mít víru v lidský rozum, že se musíme vyhýbat dogmatismu, že se musíme vyvarovat misologie, tj. nedůvěry v teorii a rozum, i magických postojů lidí, kteří si z moudrosti činí modlu. Jinými slovy Sokrates učil, že duchem vědy je kritika… Neochotni a neschopni pomoci lidstvu na nesnadné cestě k budoucnosti, pokoušeli se někteří ‚vzdělanci‘ přimět lidstvo k obratu do minulosti. Neschopni vést po nové cestě, mohli se stát pouze vůdci odvěké vzpoury proti svobodě. Prosazování jejich nadřazenosti v boji proti rovnosti se pro ně stalo o to nezbytnější, že to byli (použijeme-li sokratovského jazyka) misantropové a misologové, neschopní oné prosté obyčejné velkorysosti, která inspiruje… Mezi demokratickou a totalitární kritikou je zásadní rozdíl. Sokratova kritika byla demokratická a vskutku taková, jaká patří k samé podstatě demokracie… Jeho výzva byla mravní a jeho teorie individuality (nebo ‚duše‘, máme-li tomuto slovu dát přednost) je podle mého názoru naukou mravní a nikoli metafyzickou.“

Na řeckou demokracii a na rané křesťanství navázaly dva již zmíněné ideové proudy, realisticko-idealistický a mýticko-materialistický. Zatímco první proud se odklonil od víry v zjeveného boha, druhý proud náboženskou víru doplnil nebo nahradil ideologiemi, jakými byly liberalismus, marxismus, fašismus, nacionalismus a postmodernismus. První proud vyústil v modernismus a „nové náboženství“ T. G. Masaryka, druhý proud počínaje liberalismem a romantismem ve stále se prohlubující dekadenci. Pro první proud bylo charakteristické, že na jedné straně sledoval odvěkou linii pokroku, na druhé straně se vždy objevoval jako revoluční a sílil v okamžicích, kdy jednotlivé politické systémy nastolené druhým proudem selhávaly. Příznačné bylo i to, že tím, jak apeloval na kritický rozum, postupně vždy ztrácel na masové atraktivnosti, kdežto druhý proud se stále obnovoval, zejména proto, že oslovoval v člověku dodnes převažující pudové či archaické složky jeho psychiky a že stavěl na mýtu, že materiální bohatství znamená štěstí. Realisticko-idealistický směr stavěl ‚jen‘ na navzájem a vždy i zpětně propojených a podmiňujících se základních pilířích–dobro–štěstí (štěstí-dobro-pravda, dobro-pravda-štěstí). Materiální bohatství považoval za potřebné jen v té míře, aby zajistilo člověku důstojný život a dalo mu podmínky pro pokud možno všestranný a harmonický osobnostní rozvoj. Rozdíl mezi oběma těmito proudy nebyl vždy viditelný, mimo jiné proto, že též druhý proud mnohdy přicházel s nově oslovujícími, racionálními a nosnými, vždy ovšem přinejmenším fragmentárními a mezerovitými idejemi. Proto v sobě od počátku nesl zárodky postupné degradace a depravace a jím nastolené režimy se udržovaly jen pomocí demagogických až nepodložených apologií a pomocí násilí a jiných mocenských prostředků.

V době rakousko-uherského Bachova absolutismu to brilantně vyjádřil Karel Havlíček: „Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozdělit než na zjevné a tajné absolutisty. Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní, a také by, kde již lid jednou svobodu okusil, nikdy nedovedli zavést nazpět starou libovládu bez pomoci oněch tajných absolutistů. Tajní absolutisté vždy mluví a slibují, že budou zavádět ústavu, ale poznenáhlu jí podtínají jednu žílu po druhé. Poznenáhlu v menších věcech přivykají lid k poslušnosti, ustavičně se vymlouvají, že okolnosti ještě nedovolují uvést ústavu do života, a čas po čase, když je lid již příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak tato konstituční komedie jde pořád stejným, dobře rozmyšleným během a není nic jiného než přestrojený absolutismus.“

Současná euroamerická anonymní meritokracie , ‚triumvirát obchodu, médií a politiky‘ je dokladem pokroku pouze ve smyslu ještě větší sofistikovanosti demagogie, lži, svévole a útlaku. Nevyvratitelný ideový primát ‚Masarykovy‘ 1. československé republiky převzaly v průběhu 20. století evropské sociální státy. Koncept sociálně tržní a kulturu a vzdělání podporující ekonomiky je však nyní oslabený a trvaleji se udržuje – a se stále většími obtížemi – hlavně ve skandinávských zemích. Současný nový světový řád se snaží vyvolat zdání, stejně jako všechny dosavadní mýticko-materialistické režimy, že je nepřemožitelný a ‚věčný‘, avšak i on dříve nebo později zanikne. Masaryka je dnes třeba doplnit hlavně o ekologii a jeho humanitní demokracii je třeba rozšířit na všeobecně pojatou etistní demokracii. Přičinili se o to především zakladatelé Zelených, kteří nově formulovali to, čemu se říká evropské hodnoty, a obohatili je o svůj pohled na svět. Dodnes jsou, stejně jako mnoho jiných ekologicky cítících myslitelů, nedostatečně přijímáni, přestože navodili obrat dokonce srovnatelný s dávným Sokratovým obratem pozornosti filosofie k člověku. Ne každý si uvědomuje, že také v jejich centru pozornosti stojí člověk, neboť ohrožení přírody ohrožuje i jeho samého.

Nacházet hranice mezi vlastní subjektivní a skutečnou pravdou, jednotou a růzností, svobodou a nesvobodou a dobrem a zlem je jedním z nejnesnadnějších, avšak zároveň i nejdůležitějších úkolů budoucnosti. Přílišný liberalismus je skoro stejně škodlivý jako autokracie a ve své finální podobě s ní jde ruku v ruce. Svoboda je podmíněna duševním zdravím společnosti, jak se promítá do svobody občanů a jejich soudnosti a především do otevřenosti jejich svědomí.

Pozoruhodné je, jak problém svobody pochopili staří Židé. Podle historika Paula Johnsona „jsou Židé občas obviňováni z toho, že nepochopili pojem svobody tak dobře jako Řekové. Skutečností ovšem je, že této otázce rozuměli mnohem lépe. Došlo jim, že jediná skutečná svoboda je dobré svědomí, což byla idea, kterou sv. Pavel přenesl z judaismu do křesťanství. Podle Židů byly nejen hříšnost, ale i ctnost věcí jak kolektivní, tak individuální. V Bibli se opakovaně ukazuje, že každý si podle svých skutků vysloužil buď odměnu nebo odplatu, ať už šlo o město, obec či národ. Tóra semkla Židy v jedno tělo a v jednu duši. Právě tak jako měl jedinec prospěch z majetku své obce, měl povinnost do něj i přispívat… V Bibli je nepřímo vyjádřena holistická idea, že hřích jednoho člověka, jakkoli malý, ovlivní – byť třeba nepatrně – celý svět, a naopak. Judaismus nikdy nepřipustil, aby princip individuální viny a svědomí, i když byl důležitý, naprosto převážil nad základním principem kolektivního úsudku. Tím, že ty dva spojil do nerozlučné dvojice, vytvořil komplexní a trvalou nauku o společenské odpovědnosti, která je jedním z jeho největších přínosů lidstvu.“ Ne náhodou později právě židovský filosof Spinoza svobodu vyjádřil jako poznanou nutnost.

Problémem je též levicová vs. pravicová orientace demokracie. Neomodernismus chápe demokracii jako středovou s uměřenou levicovou tendencí. Literárně řečeno, skutečný demokrat je „centrista se srdcem na správném místě, tj. vlevo“. Uznává sociálně tržní ekonomiku propracována německým ekonomem a sociologem Alfredem Müllerem-Armackem a počátkem padesátých let v Západním Německu prosazenou kancléři Konrádem Adenauerem a Ludwigem Erhardem.

Středolevé těžiště a plnost demokracie jsou ovšem podmíněny vývojovým stadiem dané společnosti, její všeobecnou informovaností, vzdělaností a etickou úrovní. Politický střed je proto jiný ve státech jižní a východní Evropy než ve státech severozápadní Evropy, které si mohou dovolit větší levicovost, neboť jsou vývojově dál; hlavně proto, že prošly reformací a že osvícenství a že modernismus v nich zanechaly hluboké stopy.

Na to se váže otázka pokroku vs. konzervati(vi)smu. Podle Karla Havlíčka „Konzervovat znamená zachovat nynější stav a bránit se proti změnám; revoluční znamená touhu po změnách, obvykle s užitím násilných prostředků. Dejme tomu, že by jistá zem měla nejpěknější ústavu a svobodu, ale že by tato svoboda nebyla po chuti jistým lidem, kteří své bližní rádi utiskují a mají z nich nezasloužený užitek, a že by si tito lidé umínili ústavu zrušit a skrze spiknutí zavést despocii. Všichni přátelé svobody budou v této zemi jistě chtít svou dobrou ústavu zachovat, budou tedy konzervativní, všichni absolutisté ale budou revoluční, a čest a zásluha bude v této zemi znamenat být konzervativním, nečest a zločin být revolučním.”

Konzervativní tedy mohou být na jedné straně ideologové autokracie nebo katolicismu, na druhé též ideologové liberalismu nebo komunismu a v konkrétních tezích se obě strany mohou mýlit nebo mít menší nebo větší pravdu. Podobně se lze stavět k otázce kapitalismus vs. socialismu.

Cesty, jak za současné situace dosáhnout pokroku jsou sice známy, avšak jeví se jako téměř nerealizovatelné: 1. Deprivatizace velkých bank a obchodních společností tím, že stát odkoupí nebo znárodní víc než polovinu jejich majetku. 2. Ve všech nestátních obchodních a výrobních společnostech se zavede podíl zaměstnanců na zisku. 3. Stát bude podporovat vznik družstev a jiných kolektivně vlastněných podnikatelských organizací. 4. Bude prosazovat progresivní daň, zejména na majetek. 5. Celosvětově se zakážou daňové ráje. 6. Politické strany budou smět přijímat pouze zcela transparentní sponzorské dary. 7. Stát bude vlastnit většinu škol a hlavní televizní, rozhlasová, novinová a jiná média. 8. Ideově se zamítne pojem liberální demokracie.

Pojem etistní či etické demokracie neomodernismus razí hlavně proto, že demokracii co do cílů nezkresluje a etiku demokracie potřebuje, vždy potřebovala a bude potřebovat ze všeho nejvíc.