Učíme se zejména od toho, koho milujeme. Johann W. Goethe

Také pedagogika prošla během dvacátého století bouřlivým vývojem; významné byly zejména snahy dítě co nejvíc osvobodit a uvolnit, někdy až nepřiměřeně vystupňované zápasem pedagogického liberalismu s konzervatismem. Je pozoruhodné, že původně levicově liberální výchova se v sedmdesátých přetavila ve výchovu pravicově liberální. Nakonec, bohužel až v poslední době, však byla ‚znovu objevena Amerika‘, tj. méně liberální koncept, který propracoval již Komenský.

Komenský dodnes inspiruje zejména svou pansofií, ‚všemoudrostí‘, univerzalisticky pojatou a přímými praktickými důsledky integrovanou s filosofií. Pan- jako první část složených slov začínajících ‚vše‘ (pansofie, panharmonie apod.) je znakem jeho snahy dosáhnout jako konečného cíle vzdělání porozumění světu a z něho plynoucí moudrosti. Na jedné straně kladl důraz na pedagogický realismus, na druhé straně na pedagogický optimismus, na ,rousseauovské’ porozumění zákonům přírody a také na rozvíjení vrozených schopností dítěte. V těchto souvislostech byl pak nastíněn řád školských institucí počínaje ‚lůnem mateřským‘ a na ně navazujícím ‚scalae intellectus‘ – schodům rozumu k výšinám poznání. Zásady jeho pansofické metody se blížily Sokratově maieutice.

Pansofie má podávat poznatky související jeden s druhým určitým řádem, což je možné jen správnou metodou. Tato metoda spočívá v tom, že
1. poznatky se podávají v nepřetržité souvislosti,
2. jsou zpracovávány stejným způsobem,
3. jsou uspořádány tak, aby jeden druhému sloužil za stupeň.

V této stupňovitosti je jádro pansofické metodiky. Dítě má být vedeno k pozvolnému pokračování od věci k věci a při tom nikde nemá narážet na mezery. Komenský vycházel především z toho, že všeobecné lidské poznání, stejně jako poznání každého jednotlivce, se vyvíjelo a vyvíjí od nižšího k vyššímu, od povšechného k určitějšímu a od jednoduššího ke složitějšímu.

Důraz kladl ne na slova, ale na věci samé; odtud i jeho požadavek názornosti, která je přirozenější a instruktivnější, zejména pro děti.

Obecná i hlubinná psychologie dnes ovšem upozorňují, že na cestě k rozvinuté a integrované osobnosti mohou dítě podpořit i poškodit emocionální prožitky a že čím je dítě mladší, tím víc. Odedávna více či méně tušenou možnost trvalého psychického poškození dítěte prokázal ruský fyziolog a psycholog I. P. Pavlov výzkumy na zvířatech: zatímco experimentálně zneurotizovaná dospělá zvířata se po určité době vrátila do starých kolejí, mláďata zůstala neurotická trvale.

Freudův ‚dětský pokoj‘ (či ‚nepokoj‘) má přitom u člověka mnohem větší význam než u zvířat. Člověk se ve srovnání s nimi rodí jakoby předčasně, s nedokončeným vývojem mozku a neschopný samostatného pohybu. Má velmi dlouhou dobu raného dětství, dětství i dospívání, a má tak sice možnost víc se rozvinout a oprostit se od živočišných pudů a sklonů, avšak pokud dětství a dospívání neprožije v duševní pohodě a při adekvátním množství a skladbě podnětů, může být též víc poškozen, neboť otevřenou mysl, soudnost a schopnost sebereflexe si vytváří pouze za vhodných podmínek.

Velkou roli hraje tzv. fenomén ražby, tj. trvalé uchovávání podnětů v paměti. Dochází k němu jejich četným opakováním nebo pokud obsahují silný emocionální náboj. Trvalé ‚železné košile‘ se poškozovanému dítěti proto vtiskávají vadnými návyky nebo traumaty, často ovšem jejich kombinací.

Podobný účin může mít také psychická deprivace, tj. nedostatek podnětů. Podle psychoanalytika Erika H. Eriksona existuje několik vývojových stadii, kdy je dítě, dospívající, zralý a dokonce i starý člověk schopen přijímat určitý okruh informací a zážitků, avšak pokud se nedostaví, tato údobí promešká a nepostoupí dál.

Člověk tedy sice má možnost odpoutat se od své živočišné podstaty, protože však k tomu obvykle nemá optimální podmínky, nedaří se mu to. Zde je třeba dodat, že deprivace vzniká nejen z nedostatku, ale též z nadbytku informací, zvláště pokud jsou zúžené, zkreslené nebo nepravdivé. Živočišně složky lidské povahy se přenášejí z generace na generaci nejen geneticky, ale též vlivem vnějšího prostředí, tzv. sociální dědičností.

Psychologie zdůrazňuje úlohu hladkého, nepoškozujícího porodu a poklidu při kojení dítěte. Mezi kojencem a matkou se za příznivých podmínek vytváří psychická symbióza, za méně příznivých nepříznivých podmínek se psychika dítěte již tehdy narušuje na celý život. Současná západní společnost je sice díky rozvoji lékařství a psychologie poučená a děti se proto rodí a v prvních fázích života vyrůstají v lepších podmínkách než dříve, na druhé straně na ně ovšem nově dopadá rozpad klasické rodiny a úpadek ostatních oblastí života společnosti.

Rozvrat manželských či partnerských vztahů a z něho vyplývající rozchod rodičů je sice pro dítě mnohdy příznivějším řešením než setrvávání v narušených vztazích jak tomu bývalo v minulosti, na dítě však nyní dopadá uspěchanost a egoizace společnosti. Převážná část rodičů si neuvědomuje, že pokud přivedou na svět byť jen jedno dítě, život jich obou se tím automaticky a kategoricky stává méně důležitý. Je na to třeba pamatovat zejména při rozchodu, neboť už ten sám je ránou do psychiky dítěte a je tedy v první řadě třeba myslet na to, aby jeho dopad byl pokud možno co nejmenší, tj. že rodiče by měli před dětmi potlačit vzájemnou animozitu a naopak pokud možno co nejvíc spolupracovat.

Na první pohled příznivou okolností je v nynější době to, že rodiče mívají děti později než jak tomu bylo donedávna a že jsou tedy zralejší, mají víc partnerských i jiných zkušeností uschopňujících je k tomu, aby si partnera dobře vybrali a také, že jako ‚vyřáděnější‘ už se mohou snadněji vyvarovat nevěr a jiných excesů příznačných pro mladý věk. Tato okolnost je ovšem příznivá víceméně jen potenciálně.

Na pedagogiku navazuje sociální pedagogika, která se zaměřuje na problémové, rizikové nebo sociálně znevýhodněné jedince a skupiny lidí a snaží se o jejich pokud možno oboustranně vyhovující začlenění do společnosti. Jelikož se nezabývá pedagogikou celé společnosti, neomodernismus ji rozšiřuje na sociopedagogiku.

Je skoro neuvěřitelné, že sociopedagogika jako obor dosud v podstatě neexistuje, a to přesto, že má potenciálně mimořádně velký záběr a význam. Jako neexistující postrádá teorii a komplexní empirické studie a nemá praxi ani erudované pracovníky. Je sice mnoho těch, kdo jako sociopedagogové působí, kromě pedagogů zejména novináři, ostatní veřejně se angažující lidé a ojediněle i politici, avšak chybí zde programový systém sloužící k navození podmínek pro její zrod a naplnění.

Je to proto velká výzva humanitně orientovaným myslitelům, zejména pedagogům, psychologům, sociologům, politologům a politikům.