Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk-filosof je týž bojovník jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na univerzitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti. Josef L. Hromádka

Politika potřebuje a vždy potřebovala moudré a morálně integrované vůdce, tak jak se to od nepaměti vypráví v pohádkách a jak to v Pánu prstenů vyjádřil anglický spisovatel John R. R. Tolkien postavou Chodce neboli krále Aragorna. Skutečnost ovšem je a vždy byla jiná; takových vůdců v minulosti bylo a dodnes je pramálo.

Na příkladech Konfucia a Sokrata lze dokumentovat, že se potýkali především s nepravostmi, kterých se dopouštěli tehdejší vládci. Oba tito géniové měli kromě jiného společné to, že hlásali především morálku. Ve snahách o nápravu poměrů sice příliš neuspěli, avšak zanechali po sobě trvale nosný odkaz: konfucianismus se (byť v okleštěné podobě) v Číně udržel až do 20. století a Sokrates je dnes všeobecně považován za jednoho z největších filosofů všech dob.

Sokratovi se sice vytýká, že nebyl příznivcem demokracie, jde však vesměs o nepochopení. Uvědomoval si hlavně nedostatky tehdejší athénské demokracie, zejména toho, že se zdaleka netýkala všech občanů a že to byla demokracie přímá, což je problém, se kterým potýkají i dnešní demokracie.

Optimální demokracie je především pozitivní vizí, avšak jak to říká pedagog a sociopatolog Pavel Mühlpachr, „vizí současnosti je absence jakékoli vize. A to je pro člověka špatné, člověk perspektivu, vizi potřebuje. Připomeňme vývojové trendy, které se v současném stadiu naší civilizace ještě stupňují: nazrávání sil, ohrožujících lidstvo a člověka v planetárním měřítku – jmenujme populační výbuch, ekologickou krizi, jaderné zbraně a další. V souvislosti s informační explozí tyto negativní vlivy pronikají přímo k člověku, zneklidňují ho, stresují ho a vyvolávají obavy.

Současnou společnost charakterizují dva obecnější momenty. Je to individualismus a dynamismus. Individualismus, pramenící v antické inspiraci renesance, narůstá v současné době až do obludných forem, kdy získává výraz v přemrštěné a nevyvážené touze po osobní svobodě, individuálních lidských právech, ekonomickém sobectví, až po atomizaci společnosti. Tento individualismus nabývá namnoze až formy titanismu (buďme jako bohové). Tento moderní titanismus lze uvést do nové souvislosti – je u kořene všech revolučních snah nikoli přizpůsobovat se existujícímu, nýbrž měnit vše naráz, přetvářet člověka i společnost. Dynamismus je vnímán jako vnitřní tendence společnosti (civilizace) k samovývoji. Sociální a ekonomický dynamismus vede k neustálému urychlování vývoje a strhává ke stále větší dynamice i jednotlivce. Od poloviny dvacátého století je urychlování vývoje stále prudší, probíhá ve stále strmější exponenciální křivce. Člověk mu nemůže stačit, stává se pro něj zdrojem stále silnějších stresů.

Základním rysem euroamerické společnosti ve druhé polovině dvacátého století bylo to, co se označuje jako vědeckotechnická revoluce. Rozvoj vědy se po vzniku nových vědních oborů – kybernetiky, teorie informace a podobně – rozjel dosud nevídaným tempem. Objev struktury kyseliny deoxyribonukleové rozběhl nebývalé události, označované někdy jako biologická časovaná bomba. Nukleární fyzika přivolala na svět jak nukleární zbraně (a strach z nich), tak atomové elektrárny, zdroj nejen energie, nýbrž i strachu a sociálního napětí. Teorie informace dala vznik počítačům, až po síť sítí, internet.

Rozvoj vědy pak vyvolal prudký rozvoj techniky, až do té míry, že technika už nepomáhá člověku, nýbrž ohrožuje lidstvo… Nezaměstnanost se stává jedním z hlavních problémů lidstva. Jde přitom o strukturální nezaměstnanost, vyplývající z technického pokroku a ekonomického dynamismu civilizace. S jejím řešením si lidstvo zatím neví rady, jakékoli pokusy bojovat s ní ztroskotávají (a nutně musí ztroskotávat), jde o civilizační trend (včetně faktu, že vyspělé země nejsou ochotny distribuovat přebytky do zaostalých zemí, což je i ohrožuje neúnosnou imigrací z těchto zemí, pozn. B. S.). Dnes už značná část populace v ekonomicky nejvyspělejších zemích nikdy nepracovala, nemá naději pracovat a fakticky ztratila schopnost pracovat. Liberalističtí ekonomové považují dokonce nezaměstnanost za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje. Společnost nepochybně nezaměstnané zemřít nenechá, ale…

Práce je, přinejmenším v naší civilizaci, základní člověkotvorný faktor, nemožnost pracovat člověka rozkládá, degraduje sociálně i psychicky. Nezaměstnaní mladí lidé jsou další časovanou bombou, kterou si naše civilizace vytváří.

Prudký a jednostranný rozvoj vědy a techniky je jednou z hlavních podmínek stejně prudkého rozvoje ekonomiky. Ekonomická funkce je bezesporu jednou ze základních sociálních funkcí, spolu s funkcí reprodukční je základní podmínkou existence společnosti a člověka. Dynamika naší civilizace se projevuje nejsilněji právě v oblasti ekonomiky: výroba se musí stále rozvíjet, podnik, jehož vývoj se zastavil, odumírá. Proto vyrábí stále víc, proto se rozšiřuje do dalších oblastí. Člověk – už ne subjekt, nýbrž pouhý nástroj výroby – se nezbytně cítí vůči výrobě bezmocným. A je vystavován stále silnějším stresům všeho druhu.

Peníze byly vždy jedním z hlavních měřítek hodnot. V poslední době se však stávají měřítkem univerzálním, dokonce jediným – všechno, všechny hodnoty se převádějí na peníze… Tlak ekonomiky pak vede k jednostrannému zužování lidských zájmů a lidských aktivit na zájmy a aktivity ekonomické, povyšování peněz na hlavní, ne-li jediný cíl. A tím k podstatnému deformování člověka…

S těmito faktory souvisí další rys, na který sociologové upozorňují již delší dobu: bujení a přebujení institucí a jejich nadvláda nad člověkem. Nejde jenom o stát, daleko spíše jde o organizace ekonomické. Tyto organizace jsou stále silnější a mocnější, v důsledku globalizace přesahují sáty a přirozené společnosti. Člověk se cítí vůči nim stále bezmocnějším. Odpor nejen anarchistických skupin, ale mládeže vůbec vůči establishmentu a nadnárodním monopolům (Macdonald a mcdonaldismus) pramení z velké části zde, nejen v oblasti ekologické…

Lze říci, že naše civilizace je až příliš bohatá – degeneruje ji to (a ty, kteří jsou nositeli tohoto bohatství)… Chudí jsou stále chudší. Nůžky se stále více rozevírají uvnitř civilizace. Nejde tu jenom o skutečnou chudobu, ale o pocit chudoby. A to je zdrojem neustálého napětí ve společnosti. Není podstatné, zda jde o pouhou závist, jak je to často klasifikováno, nebo o pocity jiné, například o odmítání nespravedlivosti.

Konzumní společnost se stala hojně diskutovaným civilizačním rysem současnosti. Konzumní společnost není pouze negativní rys… má dvě stránky: jednak stránku ekonomickou, stále rostoucí výroba musí najít masového spotřebitele, kterého si různými způsoby (reklama a jiné) vytváří. Druhou stránkou, možná odvozenou, nicméně sociálně stejně vážnou, je stránka sociálně psychologická nebo přímo etická: hedonismus, ne pouze jako individuální jev, nýbrž jako jev sociální, jeden z rysů naší civilizace.

Stejně vážným rysem naší civilizace je již připomenuté silné a stále pokračující oslabování sociálních vazeb, rozklad tradičních pospolitostí, do nichž je člověk zapojen a v nichž nachází oporu. Nejde tu pouze o rodinu, ale ještě více o vesnickou pospolitost, sousedská společenství, různé spolky a sdružení. Jednotlivec je stále více ponecháván sám sobě, je izolován od jiných a od pospolitostí. Mluvíme o atomizace společnosti a přeexponování individualismu. Člověk je osamocen tváří v tvář nezvladatelným a namnoze nepochopitelným sociálním útvarům a silám. Produktem oslabení sociálních vazeb je oslabení síly sociálně kulturních regulativů, rozkolísání morálky se známými sociálně negativními důsledky. Hedonismus je projevem rozkladu morálky, můžeme jej spojit s řadou civilizačních jevů.

Patřil by sem nepochybně alkoholismus jako stará drogová závislost naší civilizace. Ta se s alkoholem naučila žít. Ale v souvislosti s dalšími civilizačními rysy – demokratizace, konzumní společnost, hedonismus – nabývá i alkoholismus nových dimenzí, které se už těžko zvládají, individuálně i sociálně.

Drogy ve vlastním slova smyslu jsou civilizačně cizím prvkem, proto tím nebezpečnějším. I zde hrají hlavní roli podobné civilizační faktory: oslabení morálních, sociokulturních relativů, oslabení a rozpad sociálních vazeb, snaha získat nové požitky, celková sociální desiluze, ztráta perspektivy. A do toho vstupují faktory kriminální, ekonomické a další, dokonce falešné pojetí osobní svobody a lidských práv. Ukazuje se, že se jedná o jeden z nejzávažnějších anomických prvků, s nimiž si společnost neví rady. Možná právě proto, že se v něm kříží tolik jiných civilizačních rysů.

Do této oblasti patří i to, co se označuje jako sexuální revoluce. Ta přinesla hodně pozitivního, osvobodila člověka a především ženu od řady tíživých, stresotvorných tabu, ale na druhé straně také hodně negativního. Nepochybně i ona souvisí se zmíněným oslabením sociokulturních regulativů, odsunutím kategorií, jako je ukázněnost, zdrženlivost (v širším sexuálním významu) na vedlejší kolej a obdobně, ale hlavně se stále připomínaným hedonismem: jiná než požitková stránka sexu se oslabuje (sex je při tom pouze nástrojem funkcí jiných, nejen reprodukčních, ale i citových a přes ně i sociálních), ze sexu se stává pouze otázka rozkoše.

Volně s touto skupinou jevů souvisí i masová kultura. Spolu s dožíváním či oslabováním postavení tradičního umění, tzv. vysoké kultury. Umění vždy přinášelo a mělo přinášet požitek, jeho podstatou je působení na afektivní sféru. U masové kultury dnes dominuje základní a ekonomická premisa – je tvořena pro nejširší vrstvy obyvatel, pro masy.

Současná společnost je charakterizována i postupující sekularizací civilizace. Ta se projevuje ústupem vlivu velkých náboženství. Sociální dopady jsou negativní (rozkolísání morálky, hrubý materialismus). Na místa velkých tradičních náboženských systémů nastupují náboženství sektářského typu, která postrádají pozitivní vlivy velkých náboženství. Nutno poznamenat, že vysloveně krizový jev v této oblasti, náboženský fundamentalismus a agresivita, je prvek naší civilizaci cizí, resp. okrajový. Pokud existuje, přichází do ní zevnějšku. Naproti tomu výbuchy nacionalismu jsou prvky plně autochtonní.

Populační exploze, jeden z nejvážnějších současných planetárních problémů, je z hlediska euroamerické civilizace něčím externím, ovšem s dopady i dovnitř civilizace. Bezprostředně se nás dotýká jiný populační problém: stárnutí populace, stále se zvyšující počet starších lidí postproduktivního věku a jejich stále vyšší podíl na celkové populaci. I zde se jedná o zvrat pozitivního v negativní…

Přímo pak naši civilizaci ohrožuje ekologická problematika. Agresivní chování člověka vůči přírodě hrozí likvidací člověka jako druhu.

Mezi další krizové jevy lze zařadit výbuchy extremismu, občanské války a terorismus. Nárůst kriminality je sociálně patologický jev, těžce zasahující do osobní sféry jedince. Posledním výrazným rysem naší euroamerické civilizace na přelomu tisíciletí je značné sobectví, sobectví kolektivní i individuální, lhostejnost, lhostejnost ke třetímu světu, stejně jako lhostejnost k méně nadaným, k méně schopným, méně zdravým, somaticky i psychicky, sociálně či jinak handicapovaným. Výrazně se projevuje značná ztráta solidarity…

Je tedy naše euroamerická civilizace v krizi?... Nebo jde spíše o fenomény přechodu, transformace? Prvky krize jsou neoddiskutovatelné…

Skutečně novým jevem je vznik informační společnosti v důsledku informační exploze. Souvisí s rozvojem techniky, využíváním počítačů, rozšířením počítačových sítí. Není vyloučeno, že se jedná o jeden z nejvýznamnějších rysů měnící se civilizace, který by ji mohl velice podstatně změnit… Zahlcení informacemi, sociální sítě nebo přechod do virtuální reality jsou jevy, jejichž dosah si ani nedokážeme domyslet… U informací platí mnohonásobně silněji než v jiných oblastech, že mají tendenci se osamostatňovat, vymykat se člověku z rukou.”

Sborník Velký regres, mezinárodní rozprava o duchovní situace dneška, vyšlý souběžně ve třinácti jazycích, sedmnáct intelektuálů, renomovaných sociologů, politologů a filosofů (Zygmunt Bauman, Slavoj Žižek, Václav Bělohradský, Nancy Fraserová, Ivan Krastev, Paul Mason, Robert Misik, César Rendueles, David Van Reybrouck, Eva Illouzová, Bruno Latour, Arjun Appadurai, Pankaj Mishra, Oliver Nachtwey, Wolfgang Streeck, Donatella della Porta, Heinrich Geiselberger) pátrá po příčinách a souvislostech znepokojivého stavu, v němž jsme se ocitli: „Mnohé nasvědčuje tomu, že svět, především ten západní, nezadržitelně vstupuje do temného věku, tedy do éry, kterou můžeme přiléhavě nazvat obdobím regresu. Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos.

Symptomy regresu jsou všudypřítomné: nárůst populismu, nacionalismu, autoritářství, extremismu, xenofobie, výbuchy ‚lidového hněvu‘, rostoucí (oprávněná) nedůvěra, ba odpor k etablovaným institucím, jakož i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe. Veřejný prostor je čím dál více zamořován demagogií a siláctvím, politická a mediální scéna se vulgarizuje a hysterizuje, snášenlivost a slušnost jsou považovány za slabost, ne-li zradu. Konspirační teorie jen bují, trollové řádí, hranice mezi pravdou a lží se stírají, postfakticita se stavá normou. Slovo pokrok ztratilo veškerý svůj obsah. To všechno jsou nepřehlédnutelné projevy patologického stavu, jemuž můžeme čelit pouze tehdy, když mu porozumíme.“

Současný svět podléhá ‚Tocquevillově' amerikanizaci, nachází se v prohloubené ‚Masarykově‘ krizi způsobené ‚Lorenzovým‘ závodem člověka se sebou samým. Varovné na této krizi je mimo jiné to, že na ni už začínají doplácet i samotné Spojené státy, jejichž americký sen se začíná proměňovat ve frustrující realitu. Donedávná jednoznačně nejsilnější světová velmoc a lídr světového vývoje má již svůj zenit za sebou, a to nejen v mezinárodním měříku, ale hlavně co do své vlastní vnitřní celospolečenské situace. Příznaků je mnoho a jsou převážně nezpochybnitelné. Například skutečnost, že průměrná délka života amerických občanů se po letech nárůstu zkracuje, a to přes pokračující rozvoj lékařské vědy a z něho plynoucí zlepšujících se možností zdravotní péče. Jako primární příčina se uvádí kontinuitní stres, v němž většina Američanů v posledních desetiletích žije. Je prokázáno, že trvalý či chronický stres na rozdíl od občasného a krátkodobého poškozuje mozek i celé tělo, tedy zdraví člověka.

Spojené státy by se měly co nejvíc sjednotit s Evropou a Velkou Británií , protože jednak se to v minulosti osvědčilo, jednak a hlavně proto, že jedině tak budou moci odolávat tlaku nových autokratických mocností. V současné době se bohužel děje pravý opak.

Podle českoamerického neurologa Martina J. Stránského „Éra moderní telekomunikace vytvořila na komunikačních sítích zázemí pro nerelevantní šum a ,blábolení’. To nás, ve spojení s nevídaným upřednostňováním konzumu před fakty a racionálním uvažováním, vykolejuje z našich neurologicky evolučních schopností a přirozené dráhy řešení problémů vlastními silami a schopnostmi. Dostáváme se tak do nové, falešné a zkreslující reality, kdy nám moderní komunikační technologie a touha společnosti po konzumu ,pomáhají’ pouze v tom, že se jak neurologicky, tak i morálně postupně deformujeme. Nejnovější studie jasně dokládají, že míra používání ,technologie pro společnost’, jakou je internet a používání sociálních sítí, přímo souvisí s nárůstem úzkostí a depresí, a navíc, dokonce vede i k úbytku neurologických tras a mozkových schopností. Je též nezpochybnitelné, že moderní, zejména euroamerický člověk degraduje i v mnoha jiných ohledech, hlavně fyzicky a (přes stále vyspělejší lékařskou péči a osvětu) i zdravotně… Americká pediatrická akademie vydala stanovisko, že je pro děti škodlivé dívání se do jakékoliv obrazovky. Francie poměrně nedávno zakázala mobily ve školách. Výzkumy, které provádíme, nám jednoznačně potvrzují negativní vliv hlavně sociálních sítí. Čím více se na nich lidé vyskytují, tím víc jim odpadávají určité schopnosti. Roste u nich pocit úzkosti a pozorujeme anatomické a funkční změny mozku. Dostáváme se až k filosofické otázce, jakým směrem se chce lidstvo dál vyvíjet.”

Pokud neomodernismus považuje to, že dosud neexistuje sociopedagogika za neuvěřitelné, za ještě neuvěřitelnější považuje dosavadní chápání socioterapie, která se omezuje na individuálně léčebnou metodu využívající vlivu společenského prostředí a společenských vztahů na jednotlivé klienty či pacienty a nemá tedy a ani nemůže mít širší dosah. Kromě toho už ze samotného pojmu socioterapie vplývá, že by měla být i terapií společnosti.

To, že socioterapie v tomto či pravém slova smyslu je na rozdíl od psychoterapie a psychopatologie dodnes nerozvinutá, je selhání, snad až zrada sociologů a politologů, neboť by mělo jít o jejich potenciálně nejdůležitější záměr, cíl a úkol. Sociologie ani politologie jednak nemají empiricky podložený a uspokojivě definovaný pojem psychického zdraví společnosti, jednak nemají přehled o psychickém zdraví lidstva ani o psychickém zdraví obyvatel jednotlivých zemí. Chybějí komplexní základní i srovnávací studie, a proto chybějí jakékoli z nich plynoucí závěry. Humanitně orientovaní vědci se v naprosté většině zabývají dílčími problémy a to hlavní jim uniká. Všem ostatním, politiky počínaje a řadovými občany konče, tak ponechávají volné pole pro subjektivní odhady a soudy, se všemi negativnímu důsledky, které to přináší.

Existuje sice odvětví sociologie zvané makrosociologie, avšak i ta je z tohoto hlediska v plenkách. Sociální lékařství se zajímá o psychické zdraví společnosti jen okrajově, religionistika sice analyzuje též psychoterapeutický a socioterapeutický účin náboženství, je však vesměs zatížena mýty.

Existuje též sociologické odvětví nazývající se klinická sociologie, které podle slovníku Diderot „připravuje, popř. provádí zásahy do sociálních procesů. Aplikuje sociologické poznatky a metody v předběžných analýzách, při navrhování a vlastní realizaci změn v sociální realitě. Sociolog nevystupuje jen v roli výzkumníka, nýbrž se přímo podílí na změně sociální reality; působí nejčastěji jako poradce, socioterapeut, odborník v oblasti managementu a politiky nebo při zkoumání deviantních skupin.“ Ke klinické sociologii mají blízko proudy označované za veřejnou sociologii a veřejnou politiku, které čerpají z různých disciplín a své postupy a poznatky se snaží uplatňovat tak, aby byly co nejprospěšnější politické a správní praxi. Kde jsou ovšem vidět výsledky? A jak jsou tyto obory k ní kompetentní – jak hluboce jsou znalé psychologie, psychopatologie a psychoterapie?

Propracovaným a interdisciplinárním oborem je zde snad pouze obor sociální péče, disponující středoškolsky i vysokoškolsky vzdělanými odborníky. Jeho záběr je široký i co do možností aplikace: zahrnuje výzkum, ovlivňování veřejných institucí a praktickou práci se skupinami lidí i s jednotlivci. Ani ten se však v celospolečenském měřítku dostatečně neprosazuje, spíše jen hasí to nejhorší a samotnému ‚požáru’ nebrání. Platí pro něj to stejné co se pojmově vyjadřuje jako sociopatologie a socioterapie, které se zabývají převážně jen narušenými, sociálně problematickými jedinci.

Také kliničtí psychologové a psychiatři-psychoterapeuté jsou zaměření pouze na problémy jednotlivců. Kromě toho jim vesměs chybí širší zázemí ve filosofii, sociologii, historii a ostatních humanitních oborech. Doplatila na to mimo jiné Ahsenova eidetická terapie, která má několik jedinečných předností, avšak dodnes zůstává téměř nepovšimnuta. Zaprvé, na rozdíl od jiných hlubinných psychoterapií je to metoda poskytující možnost ‚pyramidového‘ využití. Zadruhé, je překvapivě průrazná a účinná (už třeba jen v podobě tzv. Ahsenova testu), zvláště doplní-li se o prvky Janovovy a Rogersovy psychoterapie; je ovšem třeba ji v tomto směru dál rozpracovat. Zatřetí, je to metoda, která zmenšuje možnost indoktrinace klienta terapeutem. Tím, že klade důraz na autoterapii, upomíná na Schultzův autogenní trénink, na buddhismus, unitarismus a Masarykovo „nové náboženství“.

Jak už bylo uvedeno, v euroamerickém světě narůstají hlasy po zásadních změnách. Dříve nebo později k nim jistě dojde. Budou pozitivní nebo negativní? A jak se budou vyvíjet ostatní země, zejména donedávna „spící lev“ Čína?