Sudičky mi daly hodnou a přísnou maminku a stejně hodného, pracovitého tatínka. A prostředí za Červeným mlýnem? Příroda, čistá krása!… Mlýn byl tehdy ještě v provozu a měl dobré jméno. Poctivost práce byla samozřejmostí… Když jsem se narodila, tatínek prý s maminkou měsíc nemluvil. Očekával druhého syna; dcera, to byla zátěž a přízrak věna. Ale jak jsem se na něj poprvé usmála, byla jsem jeho. V životě mě neuhodil… Vystudoval při práci strojní průmyslovku a stal se strojvůdcem… V dílně v přístěnku měl vždy vzorný pořádek, nářadí v bezvadném stavu, vyskládané v policích nebo zavěšené na háčcích na stěně… Pěstoval králíky české strakáče, slepice leghornky a plymutky, kachny, holuby, ovce, kozy, vepře… Naučil mě štípat dříví, brousit nože a spoustu jiných užitečných chlapských věcí… Mamince pomáhala v domácnosti „Maří“. Protože jsem měla světlé vlasy, říkala mi „cikánko bílá“, ráda jsem si totiž vymýšlela. Ale ona si vymýšlela také… Můj bratr Jiří byl o pět let starší a začal mě brát na vědomí, až když jsem začala chodit do školy. Předtím jsem byla jen rozmazlená holka k ničemu… Rád sloužil ‚mši svatou‘ a potřeboval k tomu ministranta. Z kredence udělal oltář, vyložil ho maminčiným svátečním ubrusem, vzal na sebe ornát, který si vystřihl z papíru, pod ním měl tatínkovu noční košili, a na hlavu si nasadil stejně vyrobenou mitru. Vypadal spíš jako Mikuláš. Byl při tom ukrutně vážný a důležitý. Dal mi zvoneček, kterým nás tatínek o vánocích zval ke stromečku. To se mi líbilo a tak jsem zvonila a zvonila…
Otilie Tišnovská

Z Otilie Tillové vyrostla zajímavá, sebevědomá a ctižádostivá dívka. Zdědila po matce krásný, avšak poněkud kulatější obličej s naznačeným orlím nosem. Měla jakoby dvě tváře: v čelním pohledu vyzařovala něhu, profil naznačoval bojovnost. Hrála na housle a nádherně zpívala; chtěla se stát operní zpěvačkou. U chlapců vzbuzovala vzrušující respekt.
Sousedy Zlámalovy měla ráda, hlavně proto, že u nich panovala pohoda. Nejsympatičtější jí byl Lukáš. Jediný ze sourozenců podnikal; jeho životní křivka stoupala vzhůru. Byl vysoký a štíhlý, vždy dobře oblečený. Byl také vtipný, usměvavý a říkal jí Otilenko.
Měl ovšem za sebou deset těžkých let. Poté, co se vyučil, nemohl najít práci, neboť byla hospodářská krize. Do roka se z něj stal bezdomovec.
Jednoho dne na ulici omdlel hladem. Nějaké kolemjdoucí paní se zželelo hezkého, vyhublého chlapce. Dala mu jídlo, zašla s ním k lékaři a zaplatila mu jízdenku do Zlína. Věděla, že Baťa jako jeden z mála prosperuje a že přijímá.
Ve Zlíně Lukáš v sobě našel pracovitost, která v něm sice vždy byla, ale o níž předtím nevěděl. Nechal se zapsat na večerní výtvarnou školu a ještě jako úplný mladíček se stal vedoucím aranžérem.
Musel ovšem na vojnu. Šel opožděně, protože několik let zápasil s tuberkulózou. Sloužil na Podkarpatské Rusi, byl tam poslán na doporučení lékaře. Ve volném čase chodil po lesích, podobně jako kdysi doma v Moravském Krasu. Příroda tam byla stejně nádherná. Vedl bezstarostný život; místní děvčata mu nadbíhala.
Těsně před okleštěním republiky se se svou četou dostal do přestřelky s Maďary a byl zasažen. Dělal mrtvého a skutálel se do řeky. To ho zachránilo, neboť ostatní vojáky Maďaři postříleli nebo pobili bodáky. Když zmizeli, doplazil se do blízké vesnice, k lidem, které znal. Protože byl zraněný a prochladlý, dostal horečku.
To už si ale Druhá republika vyměňovala s Maďarskem zajatce. Byl odvezen do Vídně, na stanici Červeného kříže. Poté, co se částečně uzdravil, se vrátil k rodině do Tišnova.
Ještě otřesený a nedoléčený uviděl Otilii, jak se pod jejich okny prochází a povídá si s kamarádkami. Vyvolala v něm pocit lásky.
Jakmile se Lukáš uzdravil, vrátila se mu chuť do života. Využil toho, že měl ‚od Bati‘ našetřený malý kapitál. V Brně, na třídě Hermanna Göringa (předtím a potom Masarykově, po roce 1948 Třídě Vítězství, po roce 1989 opět Masarykově) si zřídil obchod. Pracoval do úmoru, zboží vozil z velkoskladů na dřevěném kolečku, spával v obchodě na zemi na dřevité vlně z vybaleného zboží. Začalo se mu však dařit, i když doba nepřála. Poté, co se na rohu Göringovy a Josefské ulice uvolnily prostory po zkrachovalé bance, si vzal úvěr a pronajal si je. Založil tak malý, ale brzo známý obchodní dům se sklem, keramikou a ‚porculánem‘. Lidé jeho firmu znali mimo jiné z barevných diapozitivů, které se promítaly v kinech.
To už se začal ucházet o Otilii. Po jejich první schůzce si v duchu několikrát opakoval: „ona a žádná jiná“.
Ať už byly pohnutky z její strany jakékoliv, zamilovala se do něj upřímně. Vzali se poměrně brzo; jednak o sobě už delší dobu věděli, jednak Otilie chtěla odejít co nejdřív z domu. Tam se situace stále zhoršovala.
Lukáš měl na Otilii kladný vliv; později říkala, že ji dovychoval. Byl o třináct let starší. Odnaučil ji lhát; sám nelhal ze zásady. Chtěl také, aby se zdokonalila ve zpěvu. Zajistil jí nejlepší brněnské učitele a korepetitory.

2

Do Lukášova obchodního domu přišla Němka projíždějící Brnem, žena vysokého důstojníka Wermachtu. Když nemohla najít co potřebovala, a zejména proto, že se k ní prodavačka nechovala dostatečně uctivě, začala se rozkřikovat a použila výrazů jako „Tschechische Gesindel“ a „Hunde“. Lukáš šel náhodou kolem, chvíli to pozoroval, pak se neovládl a vyhodil ji na ulici.
Nevěděl ovšem, na koho narazil. Ještě téhož večera byl zatčen a odvezen do Kounicových kolejí, které se po zrušení českých vysokých škol proměnily ve věznici.
Otilie, v sedmnácti letech a v jiném stavu, už skoro s bříškem, zašla na brněnské gestapo, vyhledala tam a uplatila českou kolaborantku, kterou trochu znala. Kolaborantka si řekla o obrovskou částku.
Lukáš se brzo na to vrátil, zubožený a zavšivený. Byl Otilii neskonale vděčný. Sám úplatky dávat neuměl a předtím to ani nikdy nepotřeboval.
Němka po několika týdnech pověřila manžela, aby zavolal do Brna a zjistil, jak to s tím Zlámalem dopadlo. Telefon vzal nadřízený oné Češky, který byl také podplacený. V prvním okamžiku zesinal strachem, pak se ale vzchopil a řekl, že Zlámal byl odeslán do koncentračního tábora. Němku to naštěstí uspokojilo.
Otilie potratila.

3

V roce 1946 Otilie přivedla na svět dceru Libuši a po dvou letech syna Jana.
Byla jim obětavou, ne však zcela dobrou matkou. Libě připravila krušné dětství - často a tvrdě ji trestala. Do Jana naopak vkládala přehnané naděje, zvlášť když se ukázalo, že její život se bude vyvíjet jinak než jak si dříve představovala.
Komunistický puč v roce 1948 a po něm následující události Otilie i Lukáš zpočátku snášeli dobře. Lukáš byl vždy napůl socialista a hmotné statky pro něho nikdy nebyly to nejdůležitější. Přece jen však těžce nesl, že přišel o svůj obchod, že řada známých se k němu otočila zády a že z něho, úspěšného člověka, kterého si každý předcházel, se stala černá ovce. Ten pocit dobře znal z dětství.
Co všechno tehdy prožíval, nikdo ovšem nevěděl a snad si to ani neuměl představit. Otilie to jen tušila.
„Komunisti jsou hrozní grázli, ale kapitalismus je strašně tvrdej,“ řekl jí jednou. To, že na několik let zbohatl, ho názorově neovlivnilo.
Poté, co byla jeho firma znárodněna a přejmenována na Krystal, stal se jejím vedoucím. Nadřízení z národního podniku Sklo a porcelán se k němu však chovali arogantně a podráželi mu nohy. Zhruba po roce po něm začali chtít, aby uhradil zboží rozbité nebo rozkradené prodavačkami. Jednalo se o nemalou, pro něj již neúnosnou částku. Počítali s tím, že pokud se případ dostane k soudu, vyhrají. V první instanci se tak i stalo. Lukáš se však odvolal a krajský soud rozhodl v jeho prospěch. Tak jak tak ho ovšem čekala už jen dělnická zaměstnání.
Stáhl se do soukromí, začal znovu malovat, pracoval na zahradě a jezdil na ryby, ztratil však náladu a elán. Postupně musel rozprodat všechno, co rodina nutně nepotřebovala. Jako poslední přišly na řadu jeho milované obrazy, Kupkové, Kubištové, Fillové, Zrzaví, Špálové, Svolinští a Procházkové.
Nechápal, jak mohl někdo komunistům ještě věřit. Zejména jim nemohl odpustit, že popravili Miladu Horákovou. Připouštěl, že doba je zlá, že lidé jsou desorientovaní po zvěrstvech německého nacismu, to však podle něj nikoho neopravňovalo k tomu, aby souhlasil se zvěrstvy novými, českými.
Otilie si koncem roku 1949 uvědomila, že musí vzít rodinné otěže do svých rukou. Měla sice již dvě děti, byla však ještě velmi mladá. Ani předtím nezahálela: nezanechala zpěvu a hodně se zlepšila.
Měla nádherný, ‚nebeský‘ hlas, charisma a procítěný, avšak přirozený a nepatetický projev. Stala se sólistkou ve sboru Břetislava Bakaly a usilovala o angažmá v brněnské opeře. Jako žena bývalého známého podnikatele však téměř neměla naději. Jeden z jejích známých ji údajně mohl do opery prosadit, chtěl ovšem, aby se stala jeho milenkou. Bez zaváhání to odmítla.
Získala místo sólistky v opeře v Českých Budějovicích. Když však přišly z Brna její kádrové materiály, sešlo i z toho. Zbyla jí ale možnot účinkovat jako koncertní pěvkyně. U obecenstva sklízela stejný nebo větší ohlas než pozdější sólistky pražského Národního divadla Soňa Červená a Libuše Domanínská, a začala vydělávat na tehdejší poměry velké peníze.
To ovšem budilo závist, podporovanou údivem, jak je možné, že rodina bývalého podnikatele je opět ‚nahoře‘. Někdo ji udal - jakoby inspirován politickými procesy, které právě vrcholily: že vedla štvavé řeči proti lidově demokratickému zřízení a že její manžel podniká pod jménem Slama ve Vídni. Dokonce o tom vyšel novinový článek.
„Je to jak za inkvizice: když tě někdo nařkne, není proti tomu nejmenší obrany,“ řekla Otilie Lukášovi, když se vrátila z Krajského národního výboru, kde jí oznámili, že už nesmí veřejně vystupovat.
Začala pracovat jako úřednice.
Julii o něco později řekla: „Nevím, jestli je pravda, že každé zlo je k něčemu dobré, ale nikdy jsme se s Lukášem neměli tak rádi jako teď!“