Je to jeden z mnoha nadčasových Goethových výroků a je vhodné si ho připomenout, protože pro naši současnou situaci platí jak ulitý.

Dovoluji si ho jen doplnit: kde nejsou konstruktivní, nosné a dobře podložené ideje. Své ideje totiž měly také zločinné režimy, jakými byly fašismus-nacismus, komunismus a bohužel i dosud trvající postkomunismus.

Naše 1. republika nosné ideje měla, dokonce jedny z nejlepších, ne-li vůbec nejlepších v Evropě, a tím i na světě. Filosof Karl R. Popper mohl proto oprávněně tvrdit, že „Masarykovo Československo bylo nejotevřenější společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa“ (přičemž jeho pojem otevřená společnost téměř splývá s pojmem demokratickě společnosti). Vypadá to jako řečnická nadsázka, ale kdo jen trochu zná dějiny meziválečné Evropy, nemůže to než potvrdit. Pokud tehdy někde byly vyspělé demokracie, ocitaly se vesměs v problémech a Masarykovy ideje neměly.

Náš další vývoj tyto ideje ovšem po několika tvrdých ránách téměř úplně umrtvil. Jejich jistým, malým a jen velmi krátkým oživením bylo Pražské jaro, a velkým, avšak ne o mnoho delším oživením byla Sametová revoluce, ideově spojená s Masarykovým pokračovatelem Václavem Havlem. Také Havlovy ideje však byly bohužel téměř umrtveny, a dnes je již zcela zřejmé, že Listopad 89 nám sice přinesl ekonomickou prosperitu (byť zdaleka ne takovou jaká mohla být), avšak jinak přinesl celkový rozklad a úpadek. Nosné ideje zmizely a začaly vládnout „příšery“ zosobněné zejména Václavem Klausem, Milošem Zemanem a Andrejem Babišem.

Jako příklad mohu uvést polistopadový vývoj v České sociálně demokratické straně. Je to sice jen příklad, avšak je příznačný a doslova bije do očí. Tak jako v celé naší společnosti, i tam se nositelé idejí postupně vytratili: Waltr Komárek, Jiří Dienstbier st., Petra Buzková, Vladimír Śpidla , Jiří Diensbier ml., Bohuslav Sobotka, Milan Štěch a další. Na jejich místa nastoupili Miloš Zeman, Jiří Paroubek a jim podobní, nyní též Jan Hamáček. Největší zlo napáchal Zeman, který nikdy vnitřním přesvědčením sociálním demokratem nebyl a ČSSD použil jen jako výtah k moci, avšak ani Jiří Paroubek si s ním ve zlu nijak zvlášť nezadal, neboť sociálně demokratické ideje obětoval marketingu, populismu, politice od voleb k volbám a další demoralizaci strany. Toto nasměrování bylo opět příznačné pro celou naši politickou scénu a dál demoralizovalo celou společnost.

Dnes za pozornost stojí zejména Jan Hamáček. Těžko říct, jak na tom byl s charakterem v době, kdy vstupoval do politiky, a nakolik ho politika zkazila. Byl to původně sobotkovec, avšak když byl Sobotka Zemanem zlikvidován a Zemanův vliv sílil, začal pomalu, „salámově“ (tak se to přece musí) otáčet. Nevadilo mu, že Zeman odstranil sice ne nekritizovatelného, však i tak nejlepšího lídra jakého kdy ČSSD měla, a že to mělo nejen pro ni, ale pro celou naši politickou scénu katastrofální následky. V současné době je Hamáček již evidentně bezcharakterní korouhvičkou a je třeba si jen přát, aby se co nejdřív dotočila. Podobně jako Klaus končil omilostněním hospodářských podvodníků, Hamáček vzal na milost podvodníka Haška. (Ve vesnici Drásov, v níž Hašek vyrostl, mám několik známých. Řekli mi, že to byl „hajzl“ už od dětství.)

Podle mého názoru by se měla „dotočit“ celá ČSSD. Je už ideově zcela vyprázdněnou stranou a její další existence proto nemá smysl. Nebo podobně jako se z ní před sto lety vydělili komunisté, by se z ní měli vydělit zemanovci. Obávám se však, že to není reálné. Kladu si též otázku, kolik by tam těch slušných potom zbylo.

Je to tragédie nejen pro ČSSD, ale (opět) pro celou naši společnost.