Filosofie je láskyplné zacházení s moudrostí.
Dante Alighieri

Filosofie, „láska k moudrosti“, zdaleka není jen tím, co vytvořili a dál vytvářejí filosofové, neboť její pole je mnohem větší a spíše mu odpovídá slovo „filosofování“, tj. lidské přemýšlení o svém vnitřním a vnějším světě, hledání obecných a pokud možno trvale platných poznatků a zákonitosti a dosahování na hranice lidských poznávacích schopností. Na tomto poli se odedávna pohybovali a dodnes pohybují všichni lidé, prostými a nevzdělanými počínaje a humanitně, přírodovědně, politicky a umělecky orientovanými vzdělanci konče.

Touha pochopit vnější svět vedla již u prvních lidí k pokusům o výklad obtížně pochopitelných až nepochopitelných jevů, které je spolu s úžasem nad složitostí světa vedly k víře, že svět je stvořen bohy. Protože se lidé vždy dělili na věřivé, méně věřivé a nevěřivé, filosofie od počátku žila v rozporné i souladné koexistenci s teologií. Teologická i jiná věřivost ovšem vždy převažovala.

Dokud se filosofové zabývali převážně jen světem vesmíru a zemské přírody a ve všem ostatním teologii ustupovali nebo ji dokonce přijímali, mezi filosofií a teologií převažoval soulad. Nejméně ve starověku se ovšem mezi nimi začal vynořovat konflikt a přes různé peripetie postupně stále narůstal. Filosofie je v něm ovšem co do ohlasu a přijímání veřejností dodnes v defenzívě a její význam a užitečnost se podceňuje. A jak se zdá, v současné době stále víc.

Příčin je mnoho; jednou z nich jsou bohužel sami filosofové. Jako všichni ostatní jsou to jen lidé a stejně jako ostatní jsou to lidé různí, různě soudní, různě moudří a morálně integrovaní. Jejich vzdělání by je k těmto vlastnostem mělo sice uschopňovat, ne vždy se to však daří. I tomu tak bylo odedávna, neboť konflikt existoval nejen mezi filosofy a teology, ale též mezi samotnými filosofy. Proto filosofie ve svém vývoji prošla tolika vzestupy, poklesy a vybočeními a v základních tezích dodnes nijak zvlášť nepokročila, přesto, že se jí zabývali lidé vesměs mimořádně talentovaní a vzdělaní. Až příliš často se do ní totiž promítala jejich nestřízlivost a nesoudnost, pramenící z jejich nedostatečně zdravých mentalit, z duševní nevyrovnanosti a z potřeby na sebe upozornit a prosadit se. Jejich nadprůměrná inteligence je též často vynášela do nepřiměřených výšin a nesrozumitelnosti, a oddělovala je tak od „obyčejného“ selského rozumu. Sepsali tisíce a tisíce knih, mnozí se stali velmi uznávanými, avšak toho skutečně přínosného a opěrného po nich ke dnešku mnoho nezbylo.

Přesto ovšem filosofie v průběhu dějin odvedla mnohem lepší práci než teologie, zejména proto, že se snažila o kritickorealistické myšlení a že lépe odolávala mýtům. Dopracovala se k mnoha významným poznatkům, které lze oprávněně považovat za prověřené a trvale platné. Jestliže ji staří Řekové symbolicky vyjadřovali bohyní moudrosti Athénou, my ji dnes můžeme označit, a nejen symbolicky, za královnu moudrosti.

Také v dnešní filosofii je ovšem není snadné oddělit zrna od plev, a stejně nesnadné je vydělit z nich ta nejdůležitější. Je to však velmi užitečné, dokonce užitečnější než znát ji celou a rozumět jí do detailů, neboť to poskytuje možnost vytvořit si o ní přehled a dosáhnou potřebného nadhledu.


1. Úvod

Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost. Comenius

Člověk byl odedávna zvídavý a snažil se odpovědět si nejen na konkrétní otázky vyplývající z jeho pozorování světa, ale kladl si i otázky obecné. Jeho jednou probuzené vědomí bylo často uváděno v údiv a nezřídka i v úžas. Bouře, blesky, hromy. Zrození a smrt. Sny. Záhada světa a života. Kde se vzal? Kam spěje? Proč? Co je vůbec svět? Odkud to všechno pochází? A co jsem já?

Dávný člověk též hledal příčiny a následky dění, principy, které neplatí jen krátkodobě, ale budou platit i zítra. Chtěl se dobrat celku, syntézy a smyslu všeho, co pozoroval kolem sebe i sám v sobě, a toto jeho chtění dalo vzniknout teologii a filosofii. Z teologie neboli bohoslovectví (teos - bůh, logos - slovo) se vyvinula religionistika, zkoumající různá náboženství, přičemž otázka existence bohů či boha pro ni není podstatná. Původní tvůrci filosofie (filó – miluji, sofia – moudrost) byli označováni za mudrce, ti pozdější řečtí si pro sebe vyhradili jen touhu po moudrosti a lásku k ní. Filosof byl tedy ten, kdo miluje moudrost a kdo je oddán přemýšlení a hledání pravdivých poznatků.

Od pradávna lidé ovšem své přemýšlení stavěli nejen na svém rozumu, ale též na emocích. Shromažďovali a tradovali zejména emočně prožívané zkušenosti. Z generace na generaci si předávali svá vysvětlení pozoruhodných jevů, hledali analogie s vlastním životem, zobecňovali, vyprávěli si různé příběhy, oživovali neživé síly a předměty, přisuzovali významy vnímaným znakům, ustalovali symboliku obřadů a rituálů včetně poezie slov, rytmů, tvarů a tónů. Filosofie opírající se především o lidský rozum proto vždy bojovala s mýty založenými na pocitech, citech a intuici.

Mudrce měly již staré kultury v Mezopotámii (v údolí řek Eufratu a Tigridu v dnešním Iráku)), v Egyptě, Indii, Číně i jinde, evropský kulturní okruh má své kořeny ve starém Řecku. Matečnou sférou tam byla řecká mytologie, fantazijní výklad záhad světa a života, spontánní, živelné a nekritické zobecnění a objasnění citově prožívané zkušenosti lidí, vyjadřované a často i předváděné neobyčejnými příběhy. Častá byla zejména personifikace přírodních sil a dějů a zásahy nadpřirozených bytostí. Vyprávěly se, dramatizovaly a tančily báje o uspořádání světa pozemského, nadzemského i podsvětního. Báje o vzniku světa a o generacích bohů, jak se objevovali a ujímali se vlády nad světem. Báje o vzniku lidí, ohně, písma, řemesla a kultury.

Řecký mýtus je nejstarším evropským pokusem o podání uceleného obrazu o jevech přírody a života. Je základem homérských eposů Ilias a Odysea, Hesiodova Theogonia (Zrození bohů) a Ovidiových Metamorfóz. Postupným civilizačním vývojem, s přibývajícím věděním a kritičností myšlení došlo k jeho rozčlenění. Vydělila se z něj nejen filosofie (a z ní postupně jednotlivé vědy), ale též umění a náboženství.

Náboženství zachovalo obřady a institucionalizaci kultu. Legitimizovalo nadpřirozené zdroje poznání (sny, věštby, extatické vytržení, zjevení, zázraky a mystickou intuici). Prastará víra v nadpřirozené bytosti a síly a víra existenci nehmotné duše dostávaly postupně stále sofistikovanější a určitější podobu. Na jejím zdogmatizování pracovaly generace vykladačů a apologetiků (obhájců).

Umění podrželo fantazijní obrazy a soustředilo se na vytváření smyslově vnímatelných forem lidského vyjadřování a sebevyjadřování. Využívalo názornosti, plnosti smyslů, skutečnost napodobovalo nebo různým způsobem interpretovalo a přetvářelo. O skutečnosti vypovídalo přímo nebo prostřednictvím symbolů a jeho výpovědi mohly být racionální i iracionální.

Filosofie převzala od mýtu snahu vyložit smysl a celek, omezila se však na racionální postup. Za zdroj poznání přijala přímou zkušenost (empirii) a úvahu, zejména indukci (vyvozování) a dedukci (odvozování). Odmítla předpoklady, které rozum nemůže přijmout. Vytvářela rámec pro světový a životní názor člověka, pro obecnou reflexi o světě a o životě, pro chápání skutečnosti i pro sebepochopení člověka. Závazné pro ni byly zákony logiky: zákon identity, sporu, dostatečného důvodu.

Věda a vědní disciplíny se z filosofie postupně vydělily na základě specializace. Zatímco filosofie zkoumá skutečnost komplexně, jednotlivé vědy zkoumají specifické části skutečnosti, každá podle svého předmětu. Rozvinuly bohatství výzkumných metod, opírají se o pozorování, pokusy, rozumovou analýzu. Shromažďují fakta, tvoří hypotézy a verifikují (ověřují) je. Ve výsledcích sledují objektivizaci, opakovatelnost, praktickou použitelnost. Ideálem vědy je exaktnost, matematický výpočet.

Věda, filosofie, umění a náboženství jsou svébytné kulturní útvary, avšak jejich společné kořeny mohou v různých kulturně historických kontextech vést k vzájemnému ovlivňování. Žádný vědec by neměl být jen specialistou bez širšího rozhledu. Obzvlášť to platí a je to viditelné v humanitních oborech: bez vzájemného propojení a bez opory ve filosofii si nemohou vytvořit optimální cíle.

Filosofové, kteří se soustředí na hmotný podklad světa, jsou označováni jako materialisté. Filosofové, kteří poukazují na nehmotný podklad světa, jsou označováni jako idealisté.

Konkrétně i komplexně doložený vhled do procesů kontinuity i diskontinuity dějin lidského myšlení dává předpoklad k tomu, abychom se vyvarovali opakování minulých chyb a omylů a naopak, abychom navázali na duchovní dědictví vytvořené našimi předky, na hodnoty, které prokázaly svou nadčasovou platnost.

Studium dějin filosofie, byť ve stručné podobě a formou vybraných problémů, přispívá k prohloubení všeobecného rozhledu, ke kultivaci a kritičnosti myšlení, k schopnosti vést dialog a být jednoznačný i nejistý a netolerantní i tolerantní. Vede k nezištné angažovanosti vyplývající z vědomí, že řešení obecných problémů je jednak známé a již dané, jednak je před každou generací vždy nově otevřené.

(z připravované, do angličtiny překládané knihy)