Evropská kultura se po dlouhá staletí opírala hlavně o ideje, které vznikly ve starověku; jejich počátky jsou však mnohem starší, neboť navázaly na ideje vzniklé již v pozdním pravěku. Za nejdůležitější se dnes považují učení judaismu a starověké Číny, Indie, Řecka a Říma. Na judaismus navázalo křesťanství, na obojí pak islám.


Judaismus

Základním, ne však jediným a nejpodstatnějším výdobytkem judaismu bylo, že přešel od představy o existenci mnoha bohů (polyteismu) k představě boha pouze jediného (monoteismu). Jeho počátky jsou sice popsány ve starozákonní Bibli, jsou však neurčité a nepříliš věrohodné, neboť zprávy o něm byly předávány z generací na generace jen ústně.

Zakladatelem judaismu byl údajně patriarcha Abraham (Abram, označovaný též za Otce mnoha, Vznešeného otce či Božího muže), žijící v končící době bronzové. Prohlašoval, že s Bohem uzavřel smlouvu a že se mu podřizuje. Svým soukmenovcům zajistil životní prostor a učinil je vyvoleným národem. Získal tak jejich přízeň a dodal jim sebevědomí, vytvořil však tím i slepou uličku, která je v následujících tisíciletích stála nezměrné utrpení, neboť je oddělovala od jiných národů a jejich náboženství omezila na nemisijní.
Bůh se vůči Abrahamovi i Abraham vůči „svému“ lidu ukázali jako typičtí tehdejší vládci, tj. jako autokraté vyžadující bezpodmínečnou poslušnost. Abraham žádal po Židech, aby obětovali svou soudnost a přijali rozpor, že dobrotivý Bůh je podporuje a ochraňuje a současně i poškozuje. Nevědomovali si, že jim to naznačovala už báj o Adamovi a Evě, která byla de facto nepřímo vysloveným vzkazem „nepokoušejte se poznat pravdu, jinak s vámi zatočíme“.
Židé to vyřešili to jen zdánlivě. Když se jim dařilo, Boha oslavovali, když se jim nedařilo, svalovali vinu na sebe. Nevadilo jim, že jejich Spravedlivý trestá mnohdy spíše nevinné než vinné.
Jedním z mála, kdo projevili stejně jako kdysi před ním Adam a Eva přirozenou lidskou zvídavost a okusili ovoce poznání, byl bezúhonný Job. Boha, kterého oslovoval jako Všemocného, se zeptal: „K čemu je Ti dobré, že mne týráš? Zprotivil se Ti výtvor Tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči? Což se díváš stejně jako člověk?”

Další nejdůležitější biblickou postavou byl Mojžíš (Moše), žijící již ve starověku, pravděpodobně v patnáctém až třináctém století př.n.l. Dodnes uznávané je zejména jeho Desatero božích přikázání:

1. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.
2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
5. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
6. Nezabiješ.
7. Nesesmilníš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Stejně jako Abraham promítal i Mojžíš lidské potřeby a představy do nadpozemských sfér a svou moc zakládal na božích ustanoveních. Proto je v Desateru příkaz: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“, což poloskrytě znamenalo „Nebudeš mít jiného vůdce mimo mne!“
Jedním z prvních židovských myslitelů, kteří dospěli k poznání, že všichni starozákonní proroci byli přinejmenším problematičtí, byl Maimonides (Moše ben Maimon) žijící ve dvanáctém století n. l. Netýkalo se to ovšem Mojžíše, který podle něj měl jako jediný přímý kontakt s Bohem. Maimonides byl nedůsledný i v chápání věcných rozporů obsažených v Bibli. Zastával názor, že vše, co je v Bibli nepochopitelné a nepřijatelné, je třeba pojímat alegoricky. Kdyby byl důslednější, dopadl by zřejmě stejně jako o pět století později žijící filosof a teolog Baruch Spinoza, pravděpodobný autor výroku, že svoboda je poznaná nutnost, který byl židovskou náboženskou obcí za svůj panteismus (chápání Boha jako obsaženého ve všem), odmítnutí Bible a všech starých proroků proklet a exkomunikován.
Judaismus byl na svou dobu pokrokový, avšak od počátku v sobě nesl vedle kladných též četné záporné prvky. Pro Židy bylo příznačné, že pokud si vládli sami, morální ani jiné pozitivní zásady judaismu příliš nedodržovali, a zejména je nedodržovali jejich vládci, včetně dodnes oslavovaného krále Davida (o Šalomounovi nemluvě).
Judaismus, podobně jako později islám a ještě později protestantství, si na rozdíl od katolicismu nevážil chudoby, a mimo jiné proto se Židé opakovaně ekonomicky vzmáhali. U protestantství to znamenalo, že Evropa a Spojené státy americké v éře novověké technické revoluce ekonomicky předběhly celý ostatní svět.

Čínská filosofie

Za zakladatele filosofie, jak se postupně a s různými peripetiemi oddělovala od teologie, je možno považovat čínského mudrce Konfucia (Kchung-fu-ce´), žijícího v šestém až pátém století př.n.l. Přestože se o něm v euroamerickém světě dodnes mnoho neví, je pravděpodobně jedním z největších filosofů všech dob. Vycházel z pradávné čínské tradice, avšak rozvinul ji. Jeho učení bylo čínské společnosti velmi prospěšné a udrželo se, byť v pozměněné podobě, až do nástupu maoismu.
Evropské filosofické myšlení, po staletí vysilované zbytečnými spory, postupně dopspělo odmítání metafyziky (oboru filosofie a teologie zkoumajícího lidskými smysly těžko poznatelný až nepoznatelný svět), k částečnému odmítání teologie a úplnému odmítání eschatologie (učení o posmrtných věcech člověka a o posledních věcech světa) až v 19. století. Konfucius byl vůči metafyzice a teologii zdrženlivý až agnostický a svůj postoj k eschatologii vyjádřil slovy „Když nevíme nic o životě, jak bychom mohli něco vědět o smrti?“
Když byl tázán na dokonalou ctnost, odpověděl výroky, které můžeme srovnat s křesťanskou myšlenkou lásky k bližnímu a s nimiž se jako se zlatým pravidlem můžeme setkat u nejrůznějších národů: „Važ si jiných jako sebe samého! Co sám nechceš, nečiň druhým!“ I mnohé jeho další výroky byly později jen opakovány.

Citáty:
Kořenem zla je nedostatek poznání.
Zlo může být vyloučeno jen dobrem.
Učit se bez přemýšlení je zbytečné. Přemýšlet bez učení je nebezpečné.
Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.
Je lepší položit otázku a vypadat hloupě pět minut, než se nezeptat a být hloupý po celý život.
Když potkáš dobrého člověka, uvažuj, jak by ses mu vyrovnal, když potkáš špatného člověka, jdi do sebe a zkoumej se.
Lepší je zapálit alespoň malou svíčku než proklínat tmu.
Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně.
Sto mužů může postavit tábor, jenom žena však dokáže vytvořit domov.
Pomsta může zplodit jen novou křivdu.
Náš největší úspěch nespočívá v tom, že nikdy nepadneme, ale v tom, že vždy se zase pozvedneme, kdykoli padneme.
Učte se, jako byste se hnali za někým, koho nemůžete dohonit a jako by to byl někdo, koho nechcete ztratit.
Šlechetný člověk je smířlivý, ale ne povolný. Nešlechetný člověk je povolný, ale ne smířlivý.
Překonat špatné zvyky je možné jen dnes, zítra už ne.
Všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí.
Skutečnou chybou je chybu nenapravit.
Být ctnostný znamená být svobodný.
Lepší je těžká práce než nečinnost.
Vědět, že víme, to co víme, a vědět, že nevíme to, co nevíme, je opravdové vědění.
Zbabělost je, když víme, co máme dělat a neděláme to.
Jen silný donutí osud. Slabého osud donutí.
Šlechetný se nežene do řečí, ale do práce.
Ke každé věci je nutné mít odstup.
Moudrý člověk hledá všechno v sobě, nerozumný člověk všechno v druhých.
I to největší moře má své břehy; bezbřehá je pouze lidská hloupost.
Kdo mnoho mluví, zřídka svá slova uskutečňuje.
Nevšímá-li si člověk problémů, které jsou vzdálené, bude mít s nimi starosti, až se přiblíží.
Nespokojenost se sebou samým je ctnost. Nespokojenost s jinými je chyba a počátek velkého trápení.
Bohatství a sláva, získané nepoctivě, jsou jen jako letící oblaka na nebi.
Učení bez myšlení je marné a zbytečné.
Nechť tě netrápí, že nezastáváš vysokou funkci, ale nechť tě trápí, že nemáš ještě dost vědomostí pro místo, které zastáváš.
Nemluvit s člověkem, který by si dal říci, je zmařit člověka. Mluviti s těmi, kteří si nedají říci, je zmařit slova.
Žij v přátelství s nejctnostnějšími.
Dobro a pravda se navzájem podmiňují.
I nekonečné moře má své břehy, bezbřehá je jen lidská hloupost.
Bohů si vážím, ale držím se od nich co nejdál.
Bydlím ve velmi malém domku, ale moje okna hledí do velmi velkého světa.
Moudrost se podobá potěšení z koupání, lidskost se podobá potěšení z putování. Moudrost očištuje, lidskost posilňuje.

Podobně, avšak i odlišně se vyjadřoval též zakladatel taoismu Lao-c´(Lao Tse). Jeho učení přibralo prvky náboženství a ideu nesmrtelnosti, avšak filosofie, zejména filosofie života, v něm byla důležitější. Tao neboli Cesta, stanovuje správný způsob cítění, myšlení a jednání lidí vedoucí k zlepšení jejich povahových vlastností.
Taoismus na rozdíl od konfucianismu nabídl uvolněnou a víceméně mystickou cestu k jednotě člověka s vnějším světem, vedoucí k jeho moudré a nenásilné spolupráci s přirozeným chodem věcí.
Obě tato učení všem autokratům dodnes připomínají, že existují univerzálně a tudíž pro všechny doby a národy platné zásady a hodnoty, a že se to proto vztahuje i na ně.

Citáty:
Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější.
Moudrý člověk dosáhne velikosti tak, že o ni neusiluje.
Znát jiné je moudrost, znát sám sebe je moudrost ještě větší.
Máš-li dva bochníky chleba, jeden prodej a kup si hyacint. Nasytíš tělo i duši.
Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá.
Člověk, který ví, že je hlupák, není velký hlupák.
Buď dobrý k lidem, k rostlinám i ke zvířatům.
Opravdová láska činí člověka odvážným.
Proti síle ducha nelze zvítězit zbraněmi.
Moudří vynikají, protože se vidí jako součást celku.
Dobrý člověk dodržuje sliby.
Moudrý člověk není sentimentální; ví, že všechny bytosti musí odejít.
Když se lidé neděsí hrozného, dochází k nejhroznějšímu.
Ten, kdo je skromný, roste.
Vzdělaní lidé nemusejí být nutně moudří.
Bohatství vyvolává pýchu, pýcha vyvolává pohromu.
Není většího neštěstí než lehkovážně útočit.
Vidět věci, když jsou teprve v zárodku, je projevem geniality.
Poctiví lidé nebývají bohatí. Bohatí nebývají poctiví.
Plodit a nevlastnit, tvořit a nepodržovat, vést a neovládat, tomu se říká hluboký život.

(z připravované stejnojmenné knihy)