Nejlepšími polistopadovými vůdci ČSSD byli Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka, nejhoršími Zeman, Paroubek a Hamáček
Jsou jen dvě strany, poctivá a nepoctivá.
Karel Havlíček
Když pravdu pohřbíš pod zem, bude jen růst a shromáždí v sobě takovou výbušnou sílu, že v den, kdy se prodere skrz, vyhodí do povětří všechno, co jí stojí v cestě.
Émile Zola
Vnitřní dění v České straně sociálně demokratické po roce 1989 lze s jistou nadsázkou přirovnat k celospolečenskému dění u nás po roce 1948, kdy komunisté likvidovali naše nejlepší lidi. ČSSD si sice dodnes zachovala svůj původní, dnes už poněkud archaicky znějící název, avšak své původní „archaické“ ideje a ideály postupně opustila, a je to jedna z hlavních příčin, proč dopadla podobně jako předlistopadoví komunisté, tj. zkrachovala. Nebo by aspoň zkrachovat měla, už jen proto, aby zbytky její zdravé části mohly začít znovu.
Členská základna této strany byla po roce 1989 stejně zdemoralizovaná a rozštěpená jako celá naše posttotalitní společnost, a zřejmě ještě víc, protože se pohybovala v politice a v politice je obvykle víc špíny než v ostatních společenských oblastech.
Její morální úpadek prohloubil zejména Zeman, avšak tak jako platí, že národ má takové vůdce jaké si zaslouží, přinejmenším to stejné platí i pro politické strany: Zeman byl do čela ČSSD zvolen jako už tehdy evidentní bezpáteřný kariérista, který navíc svým přesvědčením ani sociálním demokratem nebyl. Jeho spolustraníci, zaslepení vidinou mocenského úspěchu, ho ve své naprosté většině neprohlédli. Začal se tak přesun od ideálů k mocenským praktikám, které ideály brzo přebily. Jen tak mohlo dojít k Opoziční smlouvě, znamenající skokový nárůst korupce a následný prohlubující se morální úpadek celé společnosti. V ČSSD to znamenalo nástup politiky od voleb k volbám, k populismu, demagogiím a k toleranci vůči lžím a podvodům.
Poté, co se do jejího čela dostal Vladimír Špidla se zdálo, že nastal obrat k lepšímu, avšak trval jen krátce. Špidla neprohrál ani tak proto, že byl málo charismatický a průbojný, ale hlavně proto, že byl upomlouván svými tehdy už ve straně převažujícími grázly. Je to spolu s Milanem Štěchem jediný čelní polistopadový sociální demokrat, který si udržel čistý štít.
Slušní lidé to ovšem nikdy nemají lehké, a v politice obzvlášť. Proto se ve vedení ČSSD po různých peripetiích objevil Jiří Paroubek, už nezakrytý populista a demagog, orientující se téměř výhradně podle toho, co mu doporučili jeho marketingoví poradci.
Jak se choval Bohuslav Sobotka v kauze OKD není jasné, avšak jako předseda ČSSD se nepochybně snažil zdravé sociálně demokratické ideje alespoň v rámci možností udržet. Byl ze všech polistopadových předsedů ČSSD v tomto ohledu nejschopnější, avšak měl to i nejtěžší. Přestál sice „lánský puč“ zosnovaný Zemanem a dalšími grázly Haškem, Škromachem,Tejcem, Zimolou a Chovancem, pokračující neustálý a neustále se stupňující Zemanův tlak však už nepřestál.
Demoralizace ČSSD pak už jen dál pokračovala. „Sobotkovec“ Zaoralálek se přizpůsobil a z Hamáčka, kličkujícího od voleb k volbám, se stal chameleon kličkující ode zdi ke zdi.
Karel Havlíček
Když pravdu pohřbíš pod zem, bude jen růst a shromáždí v sobě takovou výbušnou sílu, že v den, kdy se prodere skrz, vyhodí do povětří všechno, co jí stojí v cestě.
Émile Zola
Vnitřní dění v České straně sociálně demokratické po roce 1989 lze s jistou nadsázkou přirovnat k celospolečenskému dění u nás po roce 1948, kdy komunisté likvidovali naše nejlepší lidi. ČSSD si sice dodnes zachovala svůj původní, dnes už poněkud archaicky znějící název, avšak své původní „archaické“ ideje a ideály postupně opustila, a je to jedna z hlavních příčin, proč dopadla podobně jako předlistopadoví komunisté, tj. zkrachovala. Nebo by aspoň zkrachovat měla, už jen proto, aby zbytky její zdravé části mohly začít znovu.
Členská základna této strany byla po roce 1989 stejně zdemoralizovaná a rozštěpená jako celá naše posttotalitní společnost, a zřejmě ještě víc, protože se pohybovala v politice a v politice je obvykle víc špíny než v ostatních společenských oblastech.
Její morální úpadek prohloubil zejména Zeman, avšak tak jako platí, že národ má takové vůdce jaké si zaslouží, přinejmenším to stejné platí i pro politické strany: Zeman byl do čela ČSSD zvolen jako už tehdy evidentní bezpáteřný kariérista, který navíc svým přesvědčením ani sociálním demokratem nebyl. Jeho spolustraníci, zaslepení vidinou mocenského úspěchu, ho ve své naprosté většině neprohlédli. Začal se tak přesun od ideálů k mocenským praktikám, které ideály brzo přebily. Jen tak mohlo dojít k Opoziční smlouvě, znamenající skokový nárůst korupce a následný prohlubující se morální úpadek celé společnosti. V ČSSD to znamenalo nástup politiky od voleb k volbám, k populismu, demagogiím a k toleranci vůči lžím a podvodům.
Poté, co se do jejího čela dostal Vladimír Špidla se zdálo, že nastal obrat k lepšímu, avšak trval jen krátce. Špidla neprohrál ani tak proto, že byl málo charismatický a průbojný, ale hlavně proto, že byl upomlouván svými tehdy už ve straně převažujícími grázly. Je to spolu s Milanem Štěchem jediný čelní polistopadový sociální demokrat, který si udržel čistý štít.
Slušní lidé to ovšem nikdy nemají lehké, a v politice obzvlášť. Proto se ve vedení ČSSD po různých peripetiích objevil Jiří Paroubek, už nezakrytý populista a demagog, orientující se téměř výhradně podle toho, co mu doporučili jeho marketingoví poradci.
Jak se choval Bohuslav Sobotka v kauze OKD není jasné, avšak jako předseda ČSSD se nepochybně snažil zdravé sociálně demokratické ideje alespoň v rámci možností udržet. Byl ze všech polistopadových předsedů ČSSD v tomto ohledu nejschopnější, avšak měl to i nejtěžší. Přestál sice „lánský puč“ zosnovaný Zemanem a dalšími grázly Haškem, Škromachem,Tejcem, Zimolou a Chovancem, pokračující neustálý a neustále se stupňující Zemanův tlak však už nepřestál.
Demoralizace ČSSD pak už jen dál pokračovala. „Sobotkovec“ Zaoralálek se přizpůsobil a z Hamáčka, kličkujícího od voleb k volbám, se stal chameleon kličkující ode zdi ke zdi.