O studiu děl básnických

Dodnes nedoceněná publikace.


Empirik umělcům nepředpisuje. Jako vědec pohlíží na umělecká díla jako na jevy přírodní, srovnává dílo s dílem a indukcí dostupuje k všeobecným pravidlům, jež nevadí umělcově geniální tvořivosti, podobně jako pravidla logiky neztěžují práci vědeckou…

V tom tedy smyslu jsou vědy všeobecné, abstraktní, analytické; rozebíráme svět, v částii jej rozkládáme, tyto srovnáváme a opět sestavujeme... Rozbíjíme věci a trháme je na kusy jako děti hračku, abychom se podívali co je uvnitř, potom kousky slepujeme a těšíme se z této slepeniny... Z lidsky subjektivního hlediska tíhneme k vědám abstraktním, nikoli k poznání věcí samých, plnosti života a jedntlivých věcí...

Umělec nepoznává svět abstrakcemi, nýbrž všecko vnímá bezprostředně; jednotliviny, bytosti, věci, které jsou v přírodě postřehuje přímo, a to nijak mystickým poznáním, jak často, ale arci velmi poeticky, ale psychologicky velmi nejasně o věci se mluvívá, nýbrž oním vnímáním, které Goethe nazval exaktní smyslovou fantasií. Je to postřehování bezprostřední, jiného slova pro to nemáme.

Co tedy značí to bezprostřední postřehování jednotlivin, konkrétnin? Nic jiného, než že umělec, jak jsme řekli, neabstrahuje, nýbrž každou věc, která je sama o sobě celá, celistvá, jednotná, poznává a nám pak ukazuje svým dílem, jak svět tímto bezprostředním vnímáním poznává…

Umělec k poznání svému berly abstrakční nepotřebuje: co nazýváme plastickou nazíravostí, to je poznání umělecké… To poznávání, nazírání umělecké, geniální, je samo o sobě, je samo o sobě právě tak účelem jako každé poznávání vědecké. A je poznávání to přesné, exaktní, ano nejjexaktnější; pravý umělec nejlépe postřehuje svět, a proto, jak uslyšíme, tak mocně působí na každého z nás...

Umělci jsou vychovatelé člověčenstva…

Umělec tvoří: nenapodobuje, ale samostatně skládá sob svůj svět ze svých prvků, ale nikoliv tou metodou, kterou vědec konkrétní poznává věci skutečné, nýbrž způsobem docela jiným. Obrazotvorností, jak říkáme, sceluje umělec jednotlivé prvky v dílo umělecké…

Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské. Pravím to jako člověk, který abstraktní vědou se zabývá, docela upřímně, jakožto zajisté každý člověk největšího povznesení a snad i největšího poučení v díle uměleckém nabývá…

Umělecké dílo musí být všelidské…

Umění nikterak nemá účelu bavit, jak často se hlásá od lidí, kteří v umělci vidí jen prostředníka svého vyražení…

Je-li umění všeliké a speciálně básnické poznávání, s jistotou můžeme dovodit, že umělec pravý, čím větší je, tím úsilněji zjednává sobě důkladného vzdělání. A zajisté vidíme, že všichni velcí umělci velmi namáhavě a pilně studovali, nejen pro formu svou zvláštní, ale i pro obsah.
V člověku každém, a tím tedy umělec neliší se od neumělců, cit a vůle, ta první a činná stránka citová, pravou podstatou jest charakteru; cit a vůle ve všech různých odstínech nesčíslné to tou silou jsou, která žene člověka ku všeliké práci, tedy i k práci rozumové. Rozum podřízen je citům a vůlím; kdybychom neměli slepých pudů a chtíčů, jasnějších snah a chtění, kdybychom nemilovali a nenáviděli, nežili bychom, neboť rozum nikterak neprovedl by nás životem. Bez lásky a nenávisti bychom nemyslili, nepoznávali, netvořili…

Bez velikých citů, bez vášnivosti není velikého umělce; bez velikého citu nepohříží se člověk v předmět svůj... Cit umělcův přese všechnu svou sílu zdravý bývá, čistý a pravdivý, pokud totiž při citu mluvit se dá o pravdivosti, a rozumí se snad samo sebou, že slova toho jen analogicky užíváme. Cit umělce pravého je i ušlechtilý…

Určitě tvrdit můžeme, že vyzamenávají se umělci geniální jakousi opravdovostí, a ta, jak svět je, metafyzicky je odůvodněna, neboť poznání umělecké, vztahující se na konkrétní jednotliviny vesmírné, nazírání tohoto skutečného dramatu světového a vědomí lidské nedostatečnosti, ne-li smutně, tak zajisté velmi opravdově nalazují.