Demagogií není jen překrucování skutečnosti, ale též její zamlčování. Nožičkův článek s názvem Proč mnohým "komunistobijcům" nevadí generál Pavel? není tak silně demagogický jako mnou již kritizované texty Michala Stehlíka a Ivo Cermana, avšak vůči demagogům je třeba být důsledný.

Petr Pavel sice není bez nemalých šrámů, ale kdo z nás, zejména těch, kdo za sebou mají život v komunistické totalitě, ho nemá? Žili jsme mezi komunisty, většina z nás byla proti, ale byli jsme příliš pasívní, a kdo neodporuje zlu, stává se více či méně, ale nutně jeho součástí. Petra Pavla, který byl jeho aktivní součástí, ovšem částečně omlouvá, že byl vychován komunistou a navíc vojákem, a takové výchovy se lze zbavit jen velmi těžko.

Morální zásady máme hierarchizované každý jinak. Pamatuji komunisty, kteří vedli příkladný soukromý život, pamatuji antikomunisty, kteří byli jinak velkými grázly. A s postkomunistickými grázly se u nás po Listopadu roztrhl pytel. Mezi nimi je Petr Pavel v obojím slova smyslu bílou vránou. Proto ho budu volit.

Ne tak Josef Nožička. Ani on ovšem jistě není nevinný.

Troufá si demagogicky soudit: „...dosluhující prezident Miloš Zeman byl před rokem 1989 členem KSČ rovněž. Ovšem mezi Milošem Zemanem a Petrem Pavlem vidím v tomhle směru jeden podstatný rozdíl. Zatímco Zeman do KSČ vstoupil během Pražského jara v roce 1968 a dva roky poté byl kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací ze strany vyloučen, nynější armádní generál a nedávný předseda vojenského výboru NATO do ní vstoupil v době, kdy bylo po předchozích historických zkušenostech nejspíš každému soudnému člověku jasné, že komunismus je nereformovatelný, a v partaji navíc vydržel až do jeho pádu v roce 1989. Co mě však v souvislosti s aktuálně probíhající prezidentskou kampaní překvapuje nejvíc, je to, že předlistopadové členství v KSČ u pana Pavla dnes nevadí mnohým z těch, pro které byl před první přímou prezidentskou volbou v roce 2013 nepřijatelným kandidátem Miloš Zeman kvůli výše uvedené dvouleté komunistické minulosti. Případně těm, kteří komunistickou minulost pravidelně připomínají u bývalého premiéra a nyní rovněž jednoho z možných kandidátů na prezidentský úřad Andreje Babiše.“

Zamlčuje, že Zeman a Babiš jsou jedni z našich největších postkomunistických grázlů.

„Překvapivé bylo v této souvislosti pro mě i to, že Petr Pavel je jedním ze tří prezidentských kandidátů, které přímo podpořila vládní koalice Spolu… Že to nakonec díky pádu komunistického režimu naopak dotáhl na velmi významnou funkci v NATO, považuji tak trochu za tragikomický paradox. Z těchto důvodů považuji za mnohem přijatelnějšího kandidáta na příští hlavu státu například bývalou rektorku Mendelovy univerzity v Brně, Danuši Nerudovou.“

Zde Josefu Nožičkoví chybí to, že její jedinou výhodou proti Petru Pavlovi je, že je ženou, že žen je mezi voliči přibližně polovina, a že ji budou volit hlavně proto, že mají oprávněně trpký pocit z toho, že jejich emancipace je u nás stále nedostatečná. To však nemůže přebít skutečnost, že na Petra Pavla jinak „nemá“.