Pokud někdo z našich politiků veřejnost „tragicky“ poznamenal, byl to především Klaus. Zeman s Babišem, Okamurou a dalšími na něj pouze navázali.

Měl mlčet nejen až po roce 1989. Patologický narcis bez sebenáhledu, grázl a bytostný autokrat. Odchovanec normalizace, v níž se měl „jako prase v žitě“ a jejíž amorálnost prodloužil a dál prohloubil. Zaměstnanec Prognostického ústavu, ruské páté kolony na našem území.

Na revoluci se aktivně nepodílel, jen k ní po jejím vítězství přeběhl. Vmísil se do Občanského fóra a byl tam nejhalasnější. Využil obvyklého dějinného jevu z extrému do extrému, viz například Africké jaro. Stal se z něj hayekovec a tchatcherovec. Společnost, která toužila po demokracii skandinávského typu, otočil do pravicového konzervatismu. Nasliboval možné i nemožné, lhal, nadsazoval, překrucoval a po komunistickém vzoru nálepkoval. Demokraty, Janem Švejnarem počínaje Václavem Havlem konče, tvrdě potřel.

Nejvíc škodil svou amorálností. Ukradl Sametovou revoluci, nahrál vekslákům, bývalým komunistům a ostatním grázlům všeho druhu a stal se de facto zrádcem národa.

A škodí dodnes. Naposledy označil vládu vedenou „jeho“ ODS za tragickou. Ta sice není bez chyb, avšak tragická v žádném případě není.

Je to nereálné, ale měl by být zakázán. Podle Masaryka demokracie pracuje pluhem, avšak za jistých okolností musí pracovat i mečem.

Včetně stínání jistých lidí. Přinejmenším by se k tomu měli odhodlat novináři.