Politika je krom jiného boj dobra se zlem. O dobro jde soudným lidem, vedeným nadosobními a nadmateriálními cíli. Jejich opakům jde hlavně o prosazení se za každou cenu. Příkladů z minulosti lze uvést bezpočet; u nás to po Listopadu 1989 začalo bojem „lžiláskařů“ klausovců s „pravdoláskaři“ havlovci.

Po Klausovi byli a dosud jsou našimi největšími nositeli zla Zeman a Babiš. Zatímco Klaus lhal opatrně (měl své Ovčáčky, lépe řečeno ovčáky Hájka a Jakla), Zeman s Babišem opatrnost postupně opustili a začali lhát otevřeně a mnohdy až nehorázně.

Duší autokrat Zeman začal za sebe bojovat ihned po Sametové, tj. potenciálně demokratické revoluci. Brzo zjistil díru na politickém trhu a začal se vydávat za sociálního demokrata. Když ho část sociálních demokratů prohlédla a distancovala se od něj, začal do nich útočit, se záměrem ČSSD rozštěpit a oslabit. Ani to mu nestačilo, a spolu s jinými lžiláskaři proto nechal založit stranu SPOZ neboli Zemanovců. Když to nevyšlo, spolčil se s podobnými lžiláskaři v ČSSD, mezi jinými s „lánskými pučisty“ v čele s Michalem Haškem. Spolu s nimi odrovnal tehdy nejoblíbenějšího politika Jiřího Dienstbiera ml. a nakonec i nejschopnějšího politika ČSSD Bohuslava Sobotku. ČSSD (stejně jako stejně odrovnaní Zelení) se z toho dodnes nevzpamatovala.

Duo Zeman-Babiš bylo už „jen“ protřelým polomafiánským tandemem, který na léta naši politiku ovládl.

Když Zeman přestal být prezidentem a Babiš se novým prezidentem nestal, na výsluní se dostali snad ještě protřelejší lžiláskaři Schillerová a Havlíček. Jsou neuvěřitelně pokrytečtí, při lhaní jsou neuvěřitelně klidní a nedopouštějí očividných ústřelů jako Zeman a Babiš. Protože Zeman je již (konečně) zostuzený, budou s ním - aby si nezadali - táhnout za jeden provaz převážně jen skrytě, avšak neméně usilovně. Babiš nechá lidi na sebe pozapomenout a pak zase vyleze.

Takže se máme dál na co „těšit“.