Sedmnáctý listopad je pro Českou republiku dnem, který osudově prochází našimi moderními dějinami.

Když šli naši předci demonstrovat 28. října 1939 a pak po pohřbu Jana Opletala znovu 15. listopadu, bylo to správné a statečné rozhodnutí. Přihlásili se k demokratické tradici první Československé republiky a dali všem jasně najevo, že nesouhlasí s německou okupací a nacistickým totalitním terorem. Mnozí za tento čin zaplatili životem nebo krutým vězením. Našemu národu ale tehdy dodali tolik potřebnou odvahu a naději.

Když jsme počínaje nocí ze 17 na 18. listopad 1989 začali svrhávat tehdy už notně zpuchřelý komunistický režim, měli jsme také naději. Naději, že naše země má na víc, že dokážeme překonat všeobecnou strnulost a zaostávání, získat svobodu, demokracii a taky šanci na prosperitu. I tehdy to bylo správné rozhodnutí.

I když jsme prošli těžkým obdobím transformace, které bohužel pro příliš mnoho lidí znamenalo velkou sociální nejistotu, i když nově vytvořený demokratický systém nedokázal naplnit všechny naděje občanů, které měli v listopadu 1989, posunuli jsme osud země správným směrem. Vrátili jsme se do Evropy a uvolnili obrovské množství pozitivní energie národa, který získal šanci být znovu úspěšný.

Dnes po 27 letech často slyšíme, že svoboda a demokracie jsou ohroženy. Že je ohrožuje ten či onen, vnitřní nebo vnější problémy, ta či ona země. Dějiny nás bohužel učí, že demokracie ani svoboda tady nejsou automaticky, jednou pro vždy. Demokracii, svobodu, právní stát musíme aktivně hájit, prosazovat a podporovat, jinak o ně jednoduše přijdeme.

Abychom v tomto snažení, které navazuje na tradici obou 17. Listopadů, vůbec měli šanci, musí být splněny některé podstatné podmínky. Rád bych využil dnešní slavnostní den, abych připomněl tři z nich, které pokládám za opravdu důležité.

Za prvé: Demokratický systém, aby přežil, musí mít opravdu širokou sociální podporu.

I když dnes naše země nebývale prosperuje, máme rekordní rozpočtové přebytky a nejvyšší zaměstnanost, mnoha lidem se stále žije těžce. Mají nejisté zaměstnaní, mnoho rodin s dětmi přežívá od výplaty k výplatě, máme tu chudé samoživitelky a často velmi chudobné osamělé důchodce. A i ti, kterým už hospodářský růst jejich život o něco zlepšil, se obávají, že o svůj standard mohou v budoucnosti přijít. Nelze se divit, že tito lidé jsou se stavem demokracie krajně nespokojeni.

Pokud tyto naše spoluobčany nechceme vydat napospas populistům a demagogům, musí mít náš demokratický stát trvale silný sociální rozměr, musí důsledně garantovat spravedlnost a šanci na důstojný život. Obrovsky si vážím lidí, kteří ačkoliv nemají jednoduchou životní situaci, nepodléhají vábení a štvaní nejrůznějších extremistů a odmítají směřovat svůj hněv na ty, kdo jsou na tom kolikrát ještě hůř. Společnost na tyto lidi ale nesmí zapomínat! Právě v tom dnes vidím klíčové poslání sociální demokracie.


Za druhé:
Nesmíme zapomenout, jak nebezpečný je nacionalismus. Ze světa odcházejí generace pamětníků, které na vlastní kůži zažily v Evropě válku, a s nimi mizí povědomí o tom, proč vlastně došlo k evropské integraci. Že to byla především pojistka proti tomu, aby se v Evropě kdykoliv opakovaly hrůzy dvou světových válek. Evropskou unii dnes bereme jako samozřejmost, zejména jako volný trh, často jako jakési byrokratické monstrum a zapomínáme přitom na to hlavní. Integrace nám umožňuje spolu v Evropě žít a racionálně řešit všechny problémy, které mezi tolika národy nutně musí nastávat. Takový dlouhý mír, jako s EU náš kontinent nikdy v historii nezažil. Brexit a útoky na Poláky a Čechy ve velké Británii nám dost důrazně připomenuly, kam může přepjatý nacionalismus velmi rychle vést. A povede tam, až na samé dno k tomu nejhoršímu, pokud mu to umožníme.

Hledejme rozumné cesty, jak evropskou spolupráci udržet, naší zemi a našemu národu se to vyplatí hospodářsky, ale také z hlediska naší bezpečnosti, našeho zakotvení na Západě a našeho vlivu na to, co se v Evropě děje. Izolace, uzavírání se do sebe, rozbití vazeb s našimi spojenci, štěpení EU, následné obchodní a jiné konflikty, to všechno by byla cesta k hospodářskému a sociálnímu úpadku a nakonec k oslabení demokracie.

A konečně za třetí:
Každá demokracie, pokud má přežít, potřebuje trvalý zájem a péči občanů. Nejde jen o to, chodit k volbám a nenechat za sebe rozhodovat jiné. Fungující stát potřebuje i životaschopné a vnitřně demokratické politické strany s reálnými členy, živou a robustní občanskou společnost, silné ústavní instituce schopné prosazovat veřejný zájem a také co nejvíc svobodného mediálního prostoru, včetně kvalitních a nestranných veřejnoprávních médii.

Lidi jsou na politiku často naštvaní a často se jim ani nemůžeme divit. Rezignace na veřejný život ale není řešení, jen to otevírá prostor a cestu k moci pro čistě marketingové projekty a snahám o privatizaci veřejného prostoru. Pečovat a zajímat se o demokracii je velká výzva i pro mladou, nastupující generaci.

Musíme udělat všechno proto, aby naše společnost zůstala soudržná, svobodná, demokratická a odolná proti zpochybňování vlastních hodnot, spojených právě se 17. Listopadem 39 i 89. Naše dnešní demokracie a svoboda je výsledkem zápasu celých generací lidí, kteří se v minulosti nevzdali. Děkuji proto dnes, při příležitosti státního svátku všem, kteří se ve svém každodenním životě nevzdávají a navzdory populismu, navzdory často šířené nenávisti hájí hodnoty humanismu, svobody a demokracie.