Toto není zcela objektivní úvaha. Jde o důsledně subjektivní popis aktuálního zážitku. Přišel jsem tuto středu ve tři k Andělu diskutovat s občany. Podobné akce pořádá ČSSD před evropskými volbami každý den. V úterý jsem byl v Plzni, Domažlicích a Klatovech. Dnes jedu do Rychnova nad Kněžnou a Dvora Králové. Diskuse se ale u Anděla nekonala. Dostal jsem vajíčkem do obličeje. Docela to bolí. Rajčetem do břicha. Nic moc. A pak ještě mockrát vajíčkem do různých částí těla. Po chvíli vás to přestane bavit. A diskutovat se přitom, i když máte snahu, nedá.

Naposledy jsem na veřejném shromáždění zažil fyzický útok téměř před dvaceti lety, v srpnu 1989 na Václavském náměstí. Pravda, to shromáždění bylo nelegální a dostal jsem pendrekem do zad od policisty v přilbě, který nebyl o moc starší než já. My tehdy na policisty a lidové milicionáře nijak neútočili, byl to nenásilný protirežimní protest. Na podzim jsme to na různých náměstích rovněž nenásilně zopakovali a tehdejší Husákův a Jakešův režim padnul.

U Anděla to nenásilné nebylo. Tisícihlavý agresivní a zfanatizovaný dav není žádná hezká podívaná. V novinových komentářích jsem si ten den ráno přečetl, že vajíčka na mítincích ČSSD hází mladí lidé, protože s námi nesouhlasí a také proto, že s nimi nechceme diskutovat. Nevím ale, proč tedy u Anděla skandovali Táhněte! Byl to řádně ohlášený mítink demokratické parlamentní strany, neměli žádné právo nás a naše voliče křikem a fyzickými útoky vyhazovat z veřejného prostranství.

V novinových také ten den psali, že metačům vajec nejde o to, aby někomu ublížili, že je to jen recese a výraz poněkud dětinského protestu. Těžko tedy říct, proč po každém úspěšném zásahu do hlavy některého ze sociálně demokratických řečníků dav tak nadšeně řval. Jestli si myslíte, že to byly výkřiky zděšení nad tím, co nepřesným mířením provedli, pak si s vámi dovolím nesouhlasit. Vajíčkáři šíleli nad každým „úspěšným zásahem“ do živého cíle. Tančili a poskakovali. Nebyl to pěkný pohled. Ale jak včera v Právu zmínil Ivan Langer, zavinili jsme si to sami. Nejspíš tím, že vůbec jako sociální demokraté existujeme.

Řada lidí, kteří ve středu fanaticky řádili u Anděla se za to určitě dříve nebo později bude stydět. Ti, kteří je tam v rámci různých mediálních komentářů, kampaní, sítí, volebních záměrů a modrých týmů přímo či nepřímo poslali, se červenat nebudou. To by byla opravdu naivní představa. Jsem přesvědčen, že vajíčkáři, ještě než je zcela vstřebalo agresivní stádo, přišli k Andělu s různými motivy. Jistě tam byla i různě intenzivní míra vazby na ODS nebo pravici obecně. Ale je to ve skutečnosti jedno. Důležité bylo, jakým způsobem se kolektivně a anonymně zbavili své frustrace. Omezili svobodu jiných, bezohledně a agresivně.

Děkuji za odvahu těm, kteří ve středu na mítink přišli podpořit sociální demokraty. Byla v tom řádná dávka statečnosti. Krátce před zahájením mítinku jsem potkal staršího muže, který tu odvahu neměl. Řekl mi to rovnou: budu vás volit, ale bojím se tu dnes zůstat. Takových lidí bylo asi víc a vůbec se jim nedivím. Kolega, který doprovázel jednoho z soc dem řečníků dostal v davu pěstí do žaludku.

Děkuji také mnoha lidem, kteří mi přišli podat ruku, když jsem celý ulepený od vajíček z mítinku odcházel. Uprostřed davu povykujících výrostků to bylo občansky odvážné gesto.

Jsem přesvědčen, že s tím, co se ve středu na setkání pořádaném ČSSD stalo, nemůže souhlasit žádný demokrat, levicový nebo pravicový. Myslím si spolu s Richardem Falbrem, že až příliš podobně nejspíše vypadaly ve třicátých letech nacistické útoky na demokratické strany. Všichni víme, jak to skončilo. Demokraté se musí hlouposti, agresivitě, násilí a fašizujícím tendencím postavit důsledně a od samého počátku. Také a právě proto jsme ve středu u Anděla před letícími vejci neuhnuli. A zůstaneme v ulicích až do konce volební kampaně.