Tenkrát v Americe
Rebelové v ODS a všichni ostatní stoupenci „velkého snižovacího skoku“ spoléhají téměř bezvýhradně na tzv. Lafferuv efekt. Lafferova křivka ( pojmenovaná podle amerického ekonoma Arthura Laffera) zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění. Podle jeho teorie lze údajně daňové sazby přiblížit k ideálnímu bodu, kde jsou výnosy státu maximalizovány, tedy k bodu, kdy rostoucí výnosy zcela pokryjí rozpočtové výpadky způsobené snížením daní. Ekonomika podle názoru konzervativců v důsledku nižších daní zrychlí a generuje dodatečné výnosy, které zabrání vzniku rozpočtového deficitu. A když posluchač při líčení takové daňové rozkoše bez rozpočtového rizika přece jen občas zakroutí nevěřícně hlavou, dodají naši tuzemští vykladači Laffera zpravidla jediný příklad - ekonomickou politiku R. Reagana v USA na počátku 80. let minulého století. A pro vás, kdo se už už nesouhlasně nadechujete dodávám, že Slovensko se skutečně nepočítá, tam rozpočet po snížení daně z příjmů zachránilo razantní zvýšení DPH na jednu sazbu 19%. Ale také růst ekonomiky spojený se vstupem do EU a masivní přímé zahraniční investice dané investičními pobídkami (ano, fuj, premiér Mikuláš D. je taky rozdával).
Ve skutečnosti to s oním citovaným příkladem není tak jednoduché a ani zdaleka jednoznačné. Rád bych se stručně vrátil do Ameriky osmdesátých let a podíval se blíž na to, jaké tam mělo radikální snižování daní rozpočtové důsledky a zda skutečně Lafferova křivka zafungovala podle teoretických očekávání.
Když nastoupil syn drobného živnostníka a bývalý herec, pak předák hereckých odborů a posléze guvernér státu Kalifornie Ronald Wilson Reagan počátkem roku 1981 do funkce čtyřicátého prezidenta USA, nebyla hospodářská situace jeho země růžová. Hlavním problémem byla dvouciferná inflace, spojená s hospodářskou stagnací a nezaměstnaností. Nový prezident přišel s vlastním ekonomickým programem „Nový začátek Ameriky“, založeném na kombinaci výrazného snížení federálních daňových sazeb, snížení rozpočtových výdajů, uvolnění regulací v ekonomice a důsledného monetarismu v měnové politice. Nový program byl velmi úspěšný zejména pokud šlo o zkrocení inflace z 13,5% v roce 1980 až na 2,5% v roce 1986. V období let 1981 až 1990 se také obnovil hospodářský růst, k další recesi pak došlo až v roce 1991. Negativní stránkou „reaganomics“ byl ale prudký růst deficitu federálního rozpočtu a také deficitu obchodní a platební bilance. Na růstu federálního deficitu se podílely kromě vyšších výdajů (ambiciózní záměry z „ Nového začátku Ameriky“ na velké škrty se jako obvykle nepodařilo realizovat, svou roli při tom sehrála rovněž tehdejší demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů ) také výpadky příjmů způsobené snižováním daní.
V roce 1981 byly významně sníženy daně z příjmů firem a fyzických osob, všechny daňové sazby pro obyvatele se snížily o 25% a snížilo se také rozpětí daňových sazeb. Nejvyšší sazba daně z příjmu se snížila ze 70% na 28%. Autoři reformy, inspirováni Lafferem očekávali, že oživení ekonomiky, vyvolané snížením daní, dostatečně zvýší daňové příjmy státu. Ve skutečnosti ale snížení daní vedlo k odpovídajícímu poklesu příjmů a růstu deficitu.
V roce 1979 byl deficit federálního rozpočtu USA 0,6% HDP, v roce 1982 už 4,1% HDP a v roce 1985 dokonce 5,2% HDP. V roce 1985 byl proto přijat zákon o vyrovnaném rozpočtu, ale ani to nepomohlo. Deficitní rozpočet zdědili ještě oba Reaganovi nástupci v prezidentském úřadě, Bush i Clinton. Poprvé se federální rozpočet USA ocitl v přebytku až 8 let po odchodu Ronalda Reagana z Bílého domu v roce 1997. Během Reaganovy éry stoupl hrubý federální dluh ze 38% HDP v roce 1980 na 54% HDP v roce 1989. Jak už jsem uvedl, Reaganovi se také nezdařil jeho záměr zpomalit růst federálních výdajů. Vzrostly především výdaje na obranu, sociální výdaje i podíl výdajů na dluhovou službu. Samozřejmě, že růst výdajů by neměl tak vysoký vliv na růst deficitu, pokud by nebyl současně doprovázen poklesem příjmů federálního rozpočtu v důsledku snížení daní.
Teoretická teze, že snížení daní nebude mít negativní rozpočtové účinky a že po něm bude následovat růst příjmů se ukázala jako mylná. Poučil se z toho velmi rychle i sám Reagan a jeho ekonomičtí poradci, druhý krok daňové reformy v roce 1986 už byl pro větší jistotu koncipován jako rozpočtově vyrovnaný, snižoval sice dále sazby, ale současně rozšířil základ daně z příjmů odstraněním daňových výjimek.
Myslím, že stojí za to si tuhle zkušenost se snižováním daní připomínat. Zejména proto, že je u nás často interpretována přinejmenším dosti zjednodušeně. Snad si to uvědomí i naši propagátoři rovné daně dřív, než bude z rozpočtového hlediska pozdě.
PS.
Ještě jedna aktuální poznámka na okraj daňové diskuse. V úterý byla publikována docela zajímavá čísla o vývoji daňového zatížení v Evropské unii v metodice Eurostatu v letech 1995-2005. Myslím že je na místě připomenout, jak na tom v roce 2005 (popř. 2006,2007) Česká republika v porovnání s dalšími 26 státy EU byla:
Celková daňová kvóta (2005): průměr EU 27: 39,6% ČR: 36,3%
Nejvyšší sazby osobních daní z příjmu (2006): průměr EU 27: 38,7% ČR: 32%
Celkové zákonné sazby daní z příjmů firem (2007): průměr EU 27: 24,5% ČR: 24%
Ve všech těchto ukazatelích se Česká republika nachází po osmi letech levostředové vlády pod průměrem EU 27.