Když nejstarší politická strana slaví 130 let existence, je to docela velká sláva. Je to příležitost k tomu, abychom se zamysleli nad slavnými i stinnými stránkami naší historie. ČSSD je jediná funkční politická strana, jejíž dějiny jsou tak dlouho a těsně spojeny s historiií našeho národa.

Slavnostní shromáždění na Žofíně mělo nabitý sál. Mezi hosty byli premiér Robert Fico, doma i v Evropě stále vlivný Gerhard Schröder a čelní reprezentanti pražského diplomatického sboru, včetně velvyslance USA. Koneckonců, první předseda obnovené ČSSD Jiří Horák byl také občan USA. Z obrazovky účastníky pozdravili předseda socialistické internacionály Papandreau, předseda evropských socialistů Rasmussen, rakouský premiér Gusenbauer, a dlouholetý exilový předseda české sociální demokracie a odpůrce komunistického režimu Hrubý.

Součástí slavnostního shromáždění bylo vyznamenání zasloužilých členů ČSSD plaketou Vlastimila Tusara (první sociální demokrat, který byl premiérem Československa). Všechny tyto plakety byly uděleny ( řada již bohužel posmrtně, ocenění přebíraly manželky, děti či jiní příbuzní) těm členům, kteří byli pronásledováni po roce 1948 a zasloužili se o přetrvání sociální demokracie v exilu a uchování jejího demokratického dědictví doma. Tedy té sociální demokracie, která nikdy neztratila místo ve světové organizaci sociálních demokratů. Mezi vyznamenanými nechyběl ani nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, velký český ekonom Josef Macek, profesoři Krejčí a Horák, exilový předseda Hrubý. Za vyznamenané promluvil emotivně šestaosmdesátiletý Radomír Luža, účastník odboje, exilu, historik, publicista. Připomenul nejen prožité útrapy ale také to, proč stojí za to, být sociálním demokratem.

V sále se často ozýval potlesk. Zažil jsem už v politice hodně, členem obnovené ČSSD jsem od prosince 1989, ale toto byl jeden z nejdojemnějších momentů. Stejně jako střízlivá slova filosofa Erazima Koháka, který připomenul, že slova ve vnímání lidí mění obsah, a kdysi posvátné pojmy se stávají „profláknutými,“ aniž by se jejich obsah stával méně naléhavým.

Řeklo by se, že to byla velká sláva, událost podobného významu jako sjezd druhé nejvýznamnější politické síly v zemi (měřeno počtem mandátů). České listy o této oslavě však až na výjimky (Právo) pomlčely. MfD informovala v této souvislosti o tom, že Paroubek je agentem 007. Chápu, že pro noviny je významnější gramáž nové vnučky pana premiéra než bezvýznamný Schröder. Co je nějaký Fico nebo Gusenbauer, proti havárii Paroubkova auta, že? Co jsou demokratické tradice a exilová činnost ČSSD proti zájmu českých soukromníků o lety do vesmíru (titulní strana MfD).

Nemohu se zbavit dojmu, že se nekomunistická a často aktivně protikomunistická tradice (podtržená smrtí řady soc.dem. v kriminálech minulého režimu) české sociální demokracie prostě nehodí do krámu těm, kdo chtějí zjednodušovat a házet tuzemskou levici a levý střed do jednoho (odpudivého) postkomunistického pytle.

I když je to už skoro dvacet let, vzpomínám, si, že totalitní a normalizační režim trpěl před rokem 1989 iluzí o tom, že když bude některé události mediálně ignorovat, jakoby se nestaly. Je úžasné, že si to pravděpodobně někteří lidé myslí i dnes. Ale je to naštěstí omyl. Řekl bych přímo Jakešovsko - Husákovský omyl.

Ve středu 2. dubna večer plynuly naše dějiny nejintenzivněji na Žofíně. Bylo fajn to zažít.

Hezký víkend