Netušil jsem, že se ještě něco takového dá dneska zažít, ale po sedmnácti letech od listopadu 1989 jsem v Poslanecké sněmovně viděl pokus o „poslední bitvu“ s komunismem. Ale nebylo to divadlo nijak velkolepé, spíš trapné.

Spisovatel Milan Kundera ve svém románu Žert, kde se vypořádává i s vlastním prožitkem padesátých let, dospěl ve vztahu k různým individuálním vítězstvím, porážkám a křivdám na pozadí velkých historických dějů k dosti skeptickému, cynickému ale zřejmě hodně pravdivému závěru. Vyjadřuje ho hlavní hrdina románu Ludvík, když na konto marných pokusů mstít události, které už vězí pevně v minulosti, pronáší klíčový výrok: „ Nic nebude odčiněno, ale všechno bude zapomenuto“. Opakovaně jsem si vzpomněl na smutek a rozpaky Kunderova hrdiny v hodinách nekonečně dlouho trvající sněmovní rozpravy na téma vzniku tzv. Ústavu paměti národa.

Jen malé odbočení: myšlenka zřídit specializovaný historický ústav pro výzkum období totality byla v proudu politického zápasu posunuta zvláštním směrem. Nakonec nám tu ze zákona vznikne první historický ústav pod přímou kuratelou politiků. Nemám vůbec nic proti zkoumání a zpřístupňování totalitní či jiné minulosti ( hlasoval jsem pro zpřístupňování svazků i zachování lustračního zákona), ale myslím, že by to měl být výzkum svobodný, vědecký, často nutně alternativní a hlavně nezávislý na momentálních politických potřebách jakékoli vládnoucí garnitury. Tak tomu ale v případě Ústavu paměti národa nebude a tak jsem společně s dalšími kolegy z klubu odešel před hlasováním ze Sněmovny, protože s tímhle vrcholně zpolitizovaným legislativním a věcným zákonem-invalidou nechci mít skutečně nic společného.

Téma Ústavu paměti národa poskytlo ve Sněmovně velký prostor pro všechny, kdo se rozhodli po 17 letech od pádu totalitního režimu odvážně a otevřeně definovat svůj negativní postoj ke komunismu. Skoro to vypadalo, jako by komunismus nebyl v Čechách už před lety poražen a hrozila nějaká jeho aktuální recidiva (i když, mezi námi, Milouš Jakeš na letošní komunistické oslavě prvního máje vypadal v TV skutečně nebezpečně. Ten zavilý komunista se zdál plně svěží a při síle, jen převzít moc v rámci puče, který dozajista se svými soudruhy a soudružkami někde pilně připravuje...).

Vážím si lidí, kteří našli tu odvahu a bojovali proti totalitním režimům, včetně komunistického. Všichni víme, že jich bylo mnohem méně, než těch, kdo režim podporovali či mlčky tolerovali. Jezdil jsem ze Slavkova na konci osmdesátých let do Prahy na první protirežimní demonstrace a opravdu si pamatuji , že tam protivládních demonstrantů v porovnání s účastí na tehdejších prvomájových oslavách zase tak mnoho nebylo.

Když jsem ve zmíněné parlamentní debatě sledoval všechny ty současné ( a tedy nutně poněkud pozdní) bojovníky proti komunismu, musím konstatovat, že v drtivé většině to byli lidé, o nichž nevím, že by se za minulého režimu nějak projevili. Je zvláštní, jak po 17 letech od definitivního pádu komunismu u nás, cítí někteří lidé povinnost stále odčiňovat svou tehdejší pasivitu i bezvýznamnost. Tím, že dnes, když se to ovšem už smí a je to dokonce mediálně velmi populární, budou bít „hydru komunismu“ všude, kde se jen dá. Nejsmutnější je to tehdy, když příslušníci téhle normalizační „ šedé zóny“ řeší své mindráky tím, že kádrují už i bývalé disidenty jenom proto, že i aktivní a věznění odpůrci minulého režimu byli často během svého života nějakou dobu v KSČ či se o ně zajímala STB ( o „šedou zónu“ se STB nikdy nezajímala,neměla pro to žádný důvod, takže „šedá zóna“ dnes přirozeně nemá opravdu žádný problém se zveřejňováním veškerých dokumentů bývalé zločinecké organizace, jakou STB v řadě aspektů své činnosti byla).

Všeobecné a intenzivní kádrování bylo vůbec dalším určujícím momentem této „historické“ sněmovní debaty. V padesátých letech režim trestal „ špatný třídní původ“. V Poslanecké sněmovně dnešních dnů se argumentovalo ve stylu „ já měl v rodině politického vězně, ty možná komunistu či dokonce estébáka, tudíž jsi komunistický póvl a hájíš zločiny totality“. Tohle v našem parlamentu s vážnou tváří prováděli dospělí lidé z různých politických stran. Je neveselým dokladem minulých padesáti let, jak mají lidé ještě v hlavách stále komunistické kádrovácké stereotypy a jak jsou je ochotni i dnes aktivně používat, přirozeně nyní v zájmu dobra a demokracie a také boje s komunismem. Vrcholné číslo v tomto směru předvedla poslankyně Páralová, která začala veřejně jmenovitě kádrovat dokonce i historiky, kteří měli tu odvahu se ve všeobecné hysterii proti vzniku Ústavu paměti národa (z ryze odborných důvodů) ozvat (a bylo jich překvapivě hodně). Paní poslankyně tak zasadila definitivní ránu veškerým iluzím o tom, že v případě Ústavu paměti národa jde o nějaké objektivní a nestranné studium totality.

Diskuse poslanců skončila, pozdní vášně utichly, zákon o kádrovacím historickém ústavu byl přijat.

Je naštěstí vysoce pravděpodobné, že Milan Kundera si stenozáznam z této schůze Poslanecké sněmovny nikdy nepřečte.