Na svůj blog „Praha zakonzervovaná?“ mám řadu vesměs příznivých a spíše stručných ohlasů. Podrobněji a takřka vzápětí reagoval minulý týden student Jakub Bachtík jako host na blogu Kateřiny Bečkové na Aktuálně.cz. Protože se hodlám problematikou rozvoje města opravdu zabývat, považuji za potřebné odpovědět i na delší kritický text studenta, který nemluví jistě jen za sebe.


Tím textem se vine jako leitmotiv, že primátor je pan profesor, který architektuře, památkám a rozvoji města nerozumí a podléhá magistrátním mýtům o dobrých architektech a zlých konzervativních památkářích. Že ty skutečné problémy jsou mnohem složitější, než mohu dohlédnout. Nepodléhám takovým mýtům. Jsem první primátor, který přímo a zřetelně vyjádřil, že si památkářů váží a oceňuje jejich úlohu i výsledky jejich práce. Který upozornil na rozsah a závažnost památkové ochrany a na různé reálné důsledky, které z ní vyplývají pro rozvoj města. Uváděl jsem i některá důležitá čísla. Když se podívám zpětně, vidím dokonce, že jsem architekty jako profesi jmenovitě neuváděl. Přitom oni jsou zodpovědní za konkrétní podobu nových staveb a žádný úředník, ani mediálně agilní občan je nemůže nahradit. Možná jsem neřekl pro znalce nic nového. Mnozí čtenáři mého blogu však nemuseli takové údaje znát a znát by je měli. Nenavrhoval jsem ucelenou koncepci rozvoje Prahy, kde by bylo všechno. Vyjádřil jsem jen srozumitelnou formou, že bych si přál, aby Praha získala také pověst města, kde vzniká dobrá soudobá architektura, kde kvalita neskončila v minulosti, z níž jen tyjeme. A že je to obtížné také vzhledem ke zbytkovému prostoru, který v důsledku památkové ochrany pro nové stavby v centrální části města a čtvrtích okolo zůstává. Hovořil jsem o zbytnělém konzervatismu, o pokleslém stylu mediálních kampaní a vyjádřil názor na dva aktuální případy demolic. Řekl jsem, že slovo demolice v celkovém pohledu na zachování a rozvoj města není pro mě tabu. To uznává i můj oponent, když konstatuje, že pár demolic a novostaveb město asi ani na jednu stranu nepřeváží. Blog otevřeně pojmenoval některé existující věcné problémy. Nejsou mýtem ani pseudoproblémem. Reakce pana Bachtíka věcná není. Nereagoval na žádný můj výrok, problémy personalizuje a říká, že je vše „jinak“. Myslím, že mýtům podléhá spíš jeho uvažování. Vezmu to popořadě.

Po úvodní části věnované oněm „falešným mýtům“ se dostává můj oponent k tomu, jak se podle něj věci mají, a říká, že o nějaký koncepční spor mezi starým a novým nikdy nešlo.Opravdu tomu tak je? Je konflikt mezi starým a novým jen iluzí lékaře, který se stal primátorem. Opravdu „nikdy nešlo o koncepční spor“? Opravdu se všichni Ti, kteří o starém a novém mnoho let diskutují jako o starém a novém, jen plácají s nevhodnými slovy, protože neznají skutečnou pravdu? To, že se na stranu památek staví současní architekti a památkáři hájí kvalitní architekturu, není pravidlem ani důkazem. Pan Bachtík nám předestírá bezrozporný kulturní ideál, v jehož harmonickém rámci mají všichni společný cíl. Zní pěkně, komu by se to nelíbilo...

Ale když ideál v praxi příliš nefunguje, tedy například když se Klubu Za starou Prahu nějaká stavba nelíbí, tak se hledá viník, který narušuje ideální představu světa. Magistrát, experti, developeři, špatný architekt (pokud není dost známý)... Pak se najednou mluví ne odborným a koncepčním, ale jazykem agresivních staromilců v mantinelech sporu, o který prý nikdy nešlo. Nabízím realističtější pohled. Mezi starým a novým existuje přirozené napětí, bylo tomu tak vždy. Architekt a památkář jsou odlišné profese a nemají proto vždy totožnou optiku pohledu. Probíhá mezi nimi neustálá názorová výměna. S různými výsledky. V tom nejlepším případě je to tvůrčí syntéza, stavby pak třeba dostávají ceny. Na straně druhé je ostrý střet a úmorná kampaň plná emocí. Strašení, že Prahu vyškrtnou ze seznamu UNESCO. A úplně na konci může být také špatná stavba. Riziko při vytváření nového vždy existovalo a bude existovat. Je třeba s ním počítat, ale nelze se mu vyhnout. To jsem napsal již minule. Když vyvineme příliš úsilí, abychom veškerá možná rizika odvrátili, velmi pravděpodobně zabráníme tvůrčím činům, které překračují horizont současných představ. To bych opravdu nerad. Neopisuji zde nějakou poučku, jen shrnuji životní zkušenost. Měli bychom přemýšlet o důsledcích toho, co chceme zavádět a měnit. A zde je jistě jádro toho velmi náročného problému, „o který se hraje“, a které vidí i pan Bachtík v koncepci, pravidlech a mantinelech, v nichž se má nová výstavba odehrávat. Neříká jen nikde, jaké koncepce a pravidla má na mysli. Pravidla mohou být v tomto případě minimálně dvojí. Ta úředně stanovená, a pak pravidla komunikace mezi lidmi. První lze, pracně a nákladně, ustavit, druhá nelze v demokratické společnosti nadekretovat.

K těm prvním: Kdo prohlašuje, že kromě územního plánu určuje budoucnost pražské výstavby jeden list papíru vládního nařízení o Pražské památkové rezervaci, nemá pravdu. Existují také vyhlášky, zřizující památkové zóny, ony rozsáhlé čtvrti okolo historického jádra města. Existují památkové metodiky, profesní standardy, ale také dobré návyky projektantů při opravě památek a pravidla pro to, co vše musí projekty obsahovat. Regulativem je také ekonomická realita, a to nejen ve smyslu, že vždy vše musí být co nejvíc nafouklé. To, čím je lidská činnost ovlivňována a regulována, je opravdu složitější problém. Ne vždy jsou tyto regulativy jednoznačné a striktní. Mnohdy je to málo a někdy dobře.

Domnívám se, že autor oponentního blogu, by si přál regulativy striktnější. Co má na mysli? Regulační plány? To je samozřejmě důležité téma, kterým se zabývám. Regulační plán je limitován zákonnou úpravou, pražská území jsou velmi různorodá a rozdílné co do obsahu by musely být i konkrétní regulativy. Musely by být hodně podrobné, hlavně v místech, kde je mnoho kulturních památek. Je otázkou, zda jsme opravdu schopni takto výrazně a jednoznačně nadlouho fixovat, anebo naopak uvolnit město v jeho různých částech. Kde začít a kde skončit, jde o časově náročný proces. Otázkou neříkám, že toho schopni nejsme a nic nepředjímám. Možná si jen jasněji uvědomuji složitost celé problematiky.

Barvitě se pan Bachtík rozepisuje o magistrátu. To, že magistrát rozhoduje, je dáno soustavou zákonů. Bylo tomu tak i za 1. republiky. (Mám pocit, že by byl můj oponent raději, kdyby rozhodoval soubor vyhlášek, pokud možno podle jeho představ zafixovaný kánon rozsáhlých příkazů a zákazů, kde člověk, architekt i úředník, bude jen sledovat, zda se něco plní anebo neplní.) Vyvinul jsem velké úsilí pro zlepšení funkce magistrátního úřadu a myslím, že výsledky veřejnost vidí. Pan Bachtík se velmi kriticky a velmi paušálně vyslovuje k práci magistrátních památkářů. Odvolává, se na oponentury, které byly zpracovány. Seznámil jsem se s některými texty na webu Klubu Za starou Prahu a s mediální kampaní Nové ve starém, kterou vytvářel pro Národní památkový ústav. Jistě ne se vším. Není to žádný zázrak. Nejsem urbanista ani památkář, ale dlouholetá zkušenost vědecké a odborné práce mi dovoluje rozpoznat pronikavé texty, které mají vhled do problému, od učenecky učesané povrchní novinařiny. Hrubé paušální invektivy na odbor památkové péče odmítám. Zpracovává šest tisíc správních řízení za rok a není pravda, že většina jeho rozhodnutí je špatná anebo velmi špatná. To jsou jen dojmy, hospodské řeči.

A nyní k možnostem lepší komunikace: Uvítal bych, kdyby na významné stavby v centru města byly pořádány soutěže. Tuto myšlenku podporuji, veřejně ji opakovaně deklaruji a v rámci svých možností prosazuji. Měli bychom však být poctiví. Soutěž není automatickou zárukou dobrého výsledku. Existují průměrné stavby, které vyhrály veřejnou architektonickou soutěž, a, naopak, dobré stavby, kde se soutěž nepořádala. Důležité je, aby byly rovné podmínky pro soutěžící, stejný řešený úkol a odborná porota či jiný sbor posuzovatelů. Veřejnost by měla být informována i o opravách a adaptacích významných památek, ale nemyslím si, že musí být informována o každém projektu. Reaguji tím na postesk, že se lidé jako pan Bachtík dozvídají o některých projektech pozdě. Jeden důvod je v tom, že neexistuje žádná zákonná povinnost, aby se občanská sdružení dozvídala dopředu o všech projektech. Úřady nemohou jen tak publikovat, co projednávají. Mám ale spíše informace, že se o mnoha projektech dozvídají téměř okamžitě, protože někteří jejich členové pracují v Národním památkovém ústavu nebo zde mají ochotné sympatizanty.

Druhý důvod toho, že neprobíhají diskuse, spočívá v tom, že kreativním architektům a stavebníkům, kteří si nebrousili jazyk v mediálních přestřelkách, se do nich nechce. To by se mělo změnit. Prezentace a diskuse k „životu“ projektů nových staveb patří. Nedokážu v této chvíli přesně říci, jakým způsobem a procesem by to mělo nastat. Prostor pro diskusi nelze otevírat násilím z moci úřední. Na druhou stranu se neochotě architektů k diskusi nedivím, jejich atmosféra bývá iracionální a hustá. Jsem na rozpacích z toho, jaká zloba se zde vyskytuje. I to jsem ale již kritizoval minule.

Budu adresný, jediný příklad je podle mě dostatečný. V televizní diskusi o nové stavbě v Revoluční ulici, označil pan profesor Švácha tuto stavbu za autistickou. Ve svobodné společnosti se každý může vyjadřovat svobodně. Je mi známo, že řeč umělecké kritiky bývá pronikavá a metaforická. Ale autismus je termín z oboru psychiatrie. Značí těžkou poruchu osobnosti. I kdybych to slovo dal do trojitých uvozovek, naznačuje se zde, že v tom díle je něco patologického. Takto opovržlivě k tvorbě přistupovaly totalitní režimy, jejich ideové kádry. Z psychiatrie do naší řeči vstupují dnes různá slova. Když je nějaká situace obtížná a je třeba se rozhodovat, říkáme, že je schizofrenní, anebo, že je někdo schizofrenní. Odtud je krůček k tomu říkat třeba, že je nějaký návrh dementní. To už je nadávka. Neodvedu si představit, že bych říkal, že někteří občané jsou jen pro své názory na památkovou péči a odborníky, kteří jim nejdou pod vousy, paranoidní...

Článek pana Bachtíka mě nepřesvědčil, že bych byl mimo problém. Neobohatil mě, bohužel, ani novým pohledem anebo konkrétní inspirativní myšlenkou.