Ve svém občasníku, věnovaném důležitým veřejným prostorům v Praze, se chci dnes dotknout velmi aktuálního místa, Staroměstského náměstí. Zatímco u Václavského náměstí spočívají základní nedostatky spíše ve špatném vyřešení plochy náměstí, zanedbanosti veřejného prostoru a jakési lacinosti, včetně takových negativních jevů jako je prostituce, unikátní Staroměstské náměstí je na tom o hodně hůře. Je poznamenané ohromnou prolukou po válečném bombardování a stržením Mariánského sloupu, který stál v jeho středu. Po mnoho desetiletí je torzem historického prostoru, neuspokojivým provizóriem s parčíkem a záplavou stánků z mnohaměsíčních trhů. Tento stav není výsledkem vývoje architektury, ale devastačních historických událostí. Proto v souladu s názorem většiny Pražanů, a stejně jako Rada hlavního města Prahy, podporuji zásadní a hlubokou rehabilitaci tohoto mimořádného prostoru. Jistě nebude, už kvůli řadě architektonických soutěží v minulosti, ničím snadným a jednoznačně přijímaným. K řešení náměstí byla při odboru památkové péče magistrátu založena koordinační skupina architektů a historiků, z níž vzešly zajímavé náměty. Nechci se však schovat za názory odborníků, chci vyslovit svůj osobní názor, který nikomu nenutím. Jen myslím, že by měl být veřejně znám.

Rehabilitaci náměstí vidím ve dvou základních krocích: ve znovuosazení odstraněných sochařských děl, Mariánského sloupu a Krocínovy kašny, ze kterých zbyla jen torza v depozitářích, a v konečném vyřešení otázky proluky na západní straně náměstí. Záměr obnovit skvostné dílo barokní architektury a sochařství, Mariánský sloup, stržený bezprostředně po vzniku československého státu, je od jara letošního roku znám. Domníval jsem se, že jde o nekontroverzní téma.

Následná diskuse v médiích letos na jaře měla překvapivě vyhrocený ideový a až politický nádech. Pánové Bednář a Kalina v ní ukázali, že Mariánský sloup zůstává pro část intelektuálních elit symbolem sporu o české dějiny, reformaci a protireformaci. Nechci a nemohu posuzovat tento spor a jsem vlastně rád, že návrat sloupu znamená více než jen technickou obnovu vandalsky zničeného díla. Že o něco jde. Nelze bohužel vyhovět všem. Návrat sloupu bude mít vždy své odpůrce, myslím však, že jich dnes bude výrazná menšina.

Pro mě je znovupostavení sloupu především návratem vzácného uměleckého díla na místo, kde chybí, obnovou historické paměti. Připadne mi správné, když vedle Husova pomníku, který dnes na náměstí zastupuje reformační úsilí, zde bude opět stát také památka katolická. Otázku, zda dokážeme vytvořit věrnou kopii zaniklého sloupu, nepovažuji za zásadní. Existuje dost kvalifikovaných odborníků, mohou pomoci dobrému výsledku, který bude pro běžného diváka od barokní sochy nerozpoznatelný. Riziko nedokonalosti existuje vždy, nemělo by nás brzdit. Podporují také vytvoření kopie druhého odstraněného díla, krásné Krocínovy kašny, kdysi největší kašny v Čechách. To snad žádné kontroverze nevyvolá.

I když bude návrat sloupu a kašny na náměstí na pražské poměry hodně odvážným krokem, problém jeho rozbitého prostoru nevyřeší. Ten vyřeší až vyřešení otázky proluky po vybombardované radnici. V souvislosti s úsilím o návrat historického charakteru náměstí se objevil také návrh na znovupostavení radniční budovy v její gotické podobě. Ta by zabírala podstatnou část dnešní proluky, ne však proluku celou, na zbytku její plochy by mohly stát nové stavby. Musím říci, či se snad před kulturní veřejností přiznat, že návrh měl jistou logiku a že se mi i líbil. Cítím zde ale i nebezpečí kulisy, protože pochybuji, že by bylo možné za vznosnou fasádou postavit také gotickou budovu. A dnes by nám asi gotické řešení nevyhovovalo. Navíc by takový přístup jistě neakceptovala velká část kulturní veřejnosti, hlavně architekti. Každá doba má potřebu vyjádřit se sobě vlastní architekturou. Máme již dlouhou tradici osmi soutěží na Staroměstskou radnici s všemožnými návrhy. Je to ale tradice tak neúspěšná, že se některým odborníkům, se kterými jsem mluvil, zdá, že tento úkol není zvládnutelný. Že na něj nemáme. A tak raději počkáme. I toto je názor. Životní zkušenosti a věk mě ale naučily jinému přístupu: neoddalovat věci, nevyhýbat se tomu, co je potřeba, a udělat to co nejlépe. Posuzovat nás budou příští generace a jednoznačně dobrý ohlas si stejně nelze nijak dopředu zajistit. Proto podporuji velmi otevřenou a svobodnou diskusi o této problematice. Budou k ní pořádány ankety pro veřejnost i odborné diskuse. Podporuji svobodnou architektonickou soutěž, nesešněrovanou strachem a úzkoprsými regulativy. A když říkám svobodnou, myslím tím i otevřenou k návrhům, které budou pracovat s nějakou formou historické kopie.

Staroměstské náměstí je od konce 2. světové války v zakonzervovaném stavu. Jeho stav ale není dobrý a musí se změnit. V návratu Mariánského sloupu a Krocínovy kašny splatíme jistě část našeho novodobého dluhu vůči tomuto významnému náměstí. Otázku dostavby radnice a dotvoření náměstí nelze předjímat a dopředu charakterizovat, co zde vznikne. Věřím však, že výsledek bude lepší než dnešní podoba náměstí.