Strana bez vize nemá budoucnost
John F. Kennedy rád opakoval moudro přisuzované římskému historikovi Tacitovi: „Vítězství má mnoho otců, kdežto porážka je úplný sirotek.“ Těžká prohra pravice v krajských a senátních volbách, ke které se málokdo chce znát, si zaslouží pečlivou analýzu. Koaliční vládě a ODS určitě lze leccos vytknout: mohla asi být komunikativnější, lépe vysvětlovat nezbytnost úspor, postupovat rozhodněji a sebevědoměji atd. Ale tvářit se, jako by jedině způsob vládnutí ODS byl hlavní příčinou potupné volební porážky, znamená oddávat se buďto bezuzdné demagogii, nebo nebezpečné iluzi.
Rehabilitace Staroměstského náměstí
Ve svém občasníku, věnovaném důležitým veřejným prostorům v Praze, se chci dnes dotknout velmi aktuálního místa, Staroměstského náměstí. Zatímco u Václavského náměstí spočívají základní nedostatky spíše ve špatném vyřešení plochy náměstí, zanedbanosti veřejného prostoru a jakési lacinosti, včetně takových negativních jevů jako je prostituce, unikátní Staroměstské náměstí je na tom o hodně hůře. Je poznamenané ohromnou prolukou po válečném bombardování a stržením Mariánského sloupu, který stál v jeho středu. Po mnoho desetiletí je torzem historického prostoru, neuspokojivým provizóriem s parčíkem a záplavou stánků z mnohaměsíčních trhů. Tento stav není výsledkem vývoje architektury, ale devastačních historických událostí. Proto v souladu s názorem většiny Pražanů, a stejně jako Rada hlavního města Prahy, podporuji zásadní a hlubokou rehabilitaci tohoto mimořádného prostoru. Jistě nebude, už kvůli řadě architektonických soutěží v minulosti, ničím snadným a jednoznačně přijímaným. K řešení náměstí byla při odboru památkové péče magistrátu založena koordinační skupina architektů a historiků, z níž vzešly zajímavé náměty. Nechci se však schovat za názory odborníků, chci vyslovit svůj osobní názor, který nikomu nenutím. Jen myslím, že by měl být veřejně znám.
Šance pro Václavské náměstí
Při svých příležitostných úvahách o nové výstavbě a památkové péči v Praze jsem se dosud nevěnoval důležitému tématu veřejného prostoru. Nebudu se v tuto chvíli tímto tématem zabývat ve formě náročnějších obecných úvah o tom, kdo a co tento prostor vytváří a jak by to mělo ideálně vypadat, protože si myslím, že bude užitečnější vyjádřit názor na konkrétní pražské veřejné prostory.
Radost politikova
Politik mívá stejné důvody k radosti jako jiný člověk, jen ji ne vždy může jednoduše dávat najevo. Má radosti soukromé, z rodiny, přátel a osobních zálib, jestliže mu na ně zbývá čas. Měl by mít radost z naplňování svých cílů a idejí, kterým věří, z naplňování důvěry, kterou mu voliči dali. Tato radost přichází obvykle po dlouhé práci a snadno může sklouznout k sebeuspokojení. V jejím vyjadřování by měl být politik střídmý.
Jak rozumím bruselskému „ne“ Petra Nečase
Demokraté a technokraté
Slovenská premiérka Radičová kritizovala Petra Nečase za to, že nepodepsal fiskální pakt. Prý přitom „šlo o čistě politické důvody“. Tak to již v politice bývá, řekl bych. A nevím proč to Iveta Radičová považuje za chybu.
Úředníci nejsou lepší politici
V hlavních městech eurozóny si pochvalují, že v Řecku a v Itálii vládnou technokraté. Oddechli si zřejmě i občané obou zemí. V očích komentátorů je hlavní předností, kterou má Monti před Berlusconim a Papademos před Papandreem to, že nejsou zvoleni, nýbrž dosazeni. Vláda expertů se mnohým jeví jako spása, ale úspěšnost úřednických vlád je většinou optický klam.
Co všechno má znamenat bezpečnost v Praze a jaká je role města?
Neprůhledný úřad, arogantní uniforma, nesrozumitelný formulář, extravagantní sbírka strojů - to vše se spolu s neodpovědností za kvalitu vykonané práce stalo symbolem naší doby. A to se musí změnit! Stát, úřad anebo zmiňovaná Městská policie hl. m. Prahy se ve všech svých podobách, ve všech svých institucích musí přestat chovat jako Velký bratr, který kontroluje, poroučí, nikomu se nezodpovídá a chová se jen podle svých pravidel a nedbá na potřeby obyvatel. Každý, i ten poslední úředník či policista si musí být vědom své role, kterou v demokratickém právním státě má - a to je služba a odpovědnost těm, kteří ho ze svých daní platí.
Diskuse nad „starým a novým“
Na svůj blog „Praha zakonzervovaná?“ mám řadu vesměs příznivých a spíše stručných ohlasů. Podrobněji a takřka vzápětí reagoval minulý týden student Jakub Bachtík jako host na blogu Kateřiny Bečkové na Aktuálně.cz. Protože se hodlám problematikou rozvoje města opravdu zabývat, považuji za potřebné odpovědět i na delší kritický text studenta, který nemluví jistě jen za sebe.
Praha zakonzervovaná?
Nedávné bouřlivé diskuse o demolici domu na Václavském náměstí a novém projektu na konci Revoluční ulice ukazují, jak velmi živé je téma ochrany památkových hodnot a nové architektury v Praze. Jak protichůdné názory občané zastávají a jak nesnadné je v Praze prosazování nových staveb. Řada zjednodušených argumentů diskutérů mě doslova přinutila k širšímu zamyšlení nad obecnějším problémem „ochrany starého“ a „vytváření nového“ v hlavním městě.
Změny musí pokračovat
Když v listopadu 2010 vznikla koalice ODS a ČSSD, provázela ji vlna nedůvěry a nespokojenosti. Nespokojen byl vítěz voleb TOP 09, nespokojená byla část voličů, těžko skrývanou nedůvěru projevovala i takřka všechna média.
Všichni jsme Trumpové a Babišové
Autentická finanční nahota v českém vizuálním umění
Prvňáčci přicházejí do školy nepřipraveni, dospělí často nerozumí textu. Česko 2024
Malý fízl v režii toho velkého
Česká demokracie nabourala, obstrukce ničí smysl voleb
