John F. Kennedy rád opakoval moudro přisuzované římskému historikovi Tacitovi: „Vítězství má mnoho otců, kdežto porážka je úplný sirotek.“ Těžká prohra pravice v krajských a senátních volbách, ke které se málokdo chce znát, si zaslouží pečlivou analýzu. Koaliční vládě a ODS určitě lze leccos vytknout: mohla asi být komunikativnější, lépe vysvětlovat nezbytnost úspor, postupovat rozhodněji a sebevědoměji atd. Ale tvářit se, jako by jedině způsob vládnutí ODS byl hlavní příčinou potupné volební porážky, znamená oddávat se buďto bezuzdné demagogii, nebo nebezpečné iluzi.

Základní strategie vlády – pokusit se protlačit co nejvíce bolestivých, leč bezodkladných reforem v první půlce funkčního období tak, aby se dalo posléze slevovat z nastavené vysoké laťky – je přece zcela běžným postupem všech demokratických stran u moci. Světovou hospodářskou krizi, která úspornou a reformní politiku rozhodně neusnadnila, pravicová vláda nevymyslela a nezavinila. Na vrub předchozích socialistických vlád padá skutečnost, že v době hospodářského růstu místo reforem marnotratně navyšovaly rozpočtové deficity a zadluženost státu. Ve všech rozhodujících ukazatelích i v těchto nesnadných časech je hospodářský výkon ČR vysoko nad celoevropským průměrem: ratingové agentury nepřiznávají zemím stabilní postavení v žebříčcích kvůli krásným očím jejich představitelů. Mnohem více než skutečné nebo domnělé chyby Nečasova vedení nás v očích veřejnosti poškodil stav strany: nejednotnost, rozvrat, defétismus, nedostatek sebevědomí, absence vize. Postupně šel do ztracena patos posledního kongresu ODS, na němž nynější vedení dostalo silný mandát ke změnám. Značně vyčpěla protikorupční předsevzetí, která nebyla potvrzována v denní praxi pomocí ideje malého a levného státu, jež eliminuje prostor pro korupci. V běžné rutině vládních úkolů, v plnění minutovníků zasedání, setkání, služebních cest a jiných povinností zmizely za obzor samotné cíle a vize pravicové politiky. Občané jsou schopni vyslyšet výzvy k utahování opasků, jen dokud zůstávají zřetelné vytčené mety, dokud je jasné, proč se to od nich žádá. Tam, kde se ztratilo vědomí cíle, volání po asketické střídmosti začíná znít dutě a falešně. Typickým projevem těžkých krizových časů je sílící hrozba štěpení, drolení a fragmentace vládnoucích stran. Jedni, malověrní, hledají zadní vrátka, jak se dostat ven ze skrumáže, druzí, nepevní v kramflecích, pro strýčka Příhodu vytvářejí alibistické legendy, třetí, vykutálení, se snaží vytěžit z rozvratu nějaký vlastní prospěch. Jednají podle zásady – čím hůř, tím líp. Je to dětinsky mylný kalkul. Zpravidla to dopadá jinak: čím hůř, tím hůř. Pro všechny.
Nepřátelské převzetí ODS?
Obzvlášť perverzní formou vnitrostranického záškodnictví je náhlá „zásadovost“ kritiků vedení, radikalismus těch, kteří se hlasitě dožadují „návratu ke kořenům“. Z bohapustého blábolení se těžko dá poznat, co je těmi kořeny míněno a jak by takový návrat měl vypadat. Život není film, který se dá odvinout zpátky, každý strom má kořeny v půdě a korunou míří vzhůru. Představa těch, kteří dávno a nenávratně rozfrcali důvěru voličů, že nepřátelským převzetím ODS dokážou vrátit čas nazpět a obnovit přízeň lidí, zaráží svou naivitou. Strana, která není jednorázovým politickým projektem a má větší ambice než jen obsluhovat něčí mocenské choutky, zajisté najde v sobě sílu k očistě, regeneraci, sebereflexi. V řadách ODS, možná více než kde jinde v české politice, je dost obětavých, poctivých, důvěryhodných lidí, v nichž se snoubí nedogmatická věrnost poděbradským artikulům s obyčejnou lidskou slušností. Strana, která toho schopna není, nemá žádnou budoucnost, ať už koumáci spřádají jakkoli dovedné plány: za bukem už nedočkavě číhají nové politické subjekty připravené obsadit uvolněné místo na pravici. Lidé se dají tahat za nohu jen chvilku, rovná politika je spolehlivější cestou k úspěchu než cynické politikaření. Co platí ve velké politice, platí také na komunální úrovni. Ani zde nejde v první řadě o to, kdo koho a jak sesadí, kdo se s kým chytře spolčí a v jakém poměru si rozdělí mocenský koláč. Kdo bere svou službu městu vážně, nelpí na funkcích. Každého, kdo zákulisní dohody, čachrování a politikaření zaměňuje za politiku, nakonec voliči vytrestají. A vzhledem k časovému zrychlení spíše dříve než později. Říká se, že člověk, to je styl. Totéž se dá říct o politické straně. Především to platí právě o politickém konzervatismu. Více než na dogmatech vždy lpěl na stylové čistotě, na noblese, na věrnosti danému slovu, na hodnotách, z nichž na prvním místě vždy stál svobodný a činorodý člověk. To jsou pravé kořeny ODS. Je tedy nutné vrátit se k jasnému vysvětlování toho, co děláme, vrátit se k tomu, že nebudeme kázat vodu a pít víno, a nebát se hovořit otevřeně o nepopulárních věcech mezi sebou i s našimi voliči. Člověk se musí rozhodnout mezi tím, zda bude dělat to, co je snadné, nebo to, co je správné.

Text byl publikován v MF DNES