Případná přímá volba prezidenta ČR znamená celkovou revizi Ústavy a přehodnocení vztahů mezi jednotlivými ústavními orgány.

Již delší dobu probíhá odborná i politická diskuse nad možností volit prezidenta České republiky přímou volbou, tzn. volbou prostřednictvím lidu jako jediného nositele moci ve státě. Debatuje se o tom, zda tímto způsobem nahradit stávající praxi, kdy je prezident republiky volen sborem volitelů - tedy členy obou komor zákonodárného sboru. Dovolím si zde prezentovat pohled odborný (nikoli pozici politické strany).

V české veřejnosti je bohužel základním motivem přímé volby zkušenost s volbou prezidenta republiky, jak proběhla v roce 2003. Argumentem pro přímou volbu prezidenta republiky není - a ani nemůže být - tato problematická zkušenost s poslední volbou prezidenta. Vzpomeňme si, že byla završena až po několika předchozích neúspěšných pokusech. Jedna poměrně komplikovaná prezidentská volba sama o sobě nemůže ospravedlnit tak zásadní změnu v ústavním systému České republiky a ústavních tradicích, na které Česká republika po svém vzniku v roce 1993 navázala - zejména pokud by se ČR v preambuli k Ústavě přihlásila k tradicím československé státnosti.

Podívejme se na dané téma v souvislosti oné československé státnosti. Myšlenka přímé volby prezidenta republiky nemá v české ústavní historii žádnou tradici, prezidenti republiky jsou od dob vzniku Československa v roce 1920 voleni vždy sborem volitelů. Tato tradice počala již Ústavní listinou z roku 1920 a byla zachována i v ústavách v roce 1948 a 1960. Připomeňme si, že se mandát prezidenta republiky Edvarda Beneše po jeho abdikaci v roce 1938, návratu z exilu v roce 1945 dokonce opíral o legitimitu jeho volby z 18. prosince 1935. I když byl roku 1935 zvolen jen na sedm let, byl ve své funkci potvrzen až 28. října 1945, a znovu zvolen až po jedenácti letech 19. června 1946 - a to vždy mocí zákonodárnou. A tehdy šlo o víc: šlo o podstatu prezidentského mandátu; a tradice se držela.

Volba prezidenta republiky má vzhledem k československému, resp. českému uspořádání ústavních orgánů své logické opodstatnění. Současná Česká republika je parlamentní republikou, kdy jediným orgánem, který odvozuje svou moc přímo od lidu, je Parlament České republiky. Veškeré další ustavující procesy jsou z hlediska české Ústavy svázány s legitimitou Parlamentu. Teoreticky je tedy současná Ústava postavena na jediném legitimačním centru, kterým je Parlament. Od tohoto konceptu jsou odvozeny také kompetence jednotlivých ústavních orgánů, včetně prezidenta republiky. Ten je navíc v systému Ústavy uchopen jako součást moci výkonné. „Tři moci“ jsou reprezentovány vždy dvěma institucemi: zákonodárná moc je reprezentována dvěma komorami Parlamentu, výkonnou moc tvoří prezident republiky a vláda, soudní moc představují Ústavní soud a soud nejvyšší.

Pokud bychom přistoupili na myšlenku, že by prezident republiky byl volen přímým způsobem = tedy lidem ve volbách, pak je nutné přikročit k nezbytné revizi postavení a ústavních kompetencí prezidenta republiky, který se v českých ústavních podmínkám stane druhým, lidem přímo legitimovaným centrem moci, což bude nutně znamenat výrazné posílení postavení prezidenta republiky vůči všem ústavním orgánům.

Asi by se musela nově řešit otázka odpovědnosti prezidenta republiky. Dnes prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Je možné ho stíhat jen pro velezradu před Ústavním soudem. I Ústavní soud ovšem svou legitimitu k takovému procesu odvozuje od Senátu ČR a prezidenta republiky jako takového. Je tak pochopitelné, proč nelze připustit, aby existovala možnost odvolání prezidenta republiky voleného přímou volbou ústavním orgánem, který by – na rozdíl od prezidenta republiky - nepožíval přímé legitimity vzešlé z vůle lidu.

Nutně by muselo dojít také k revizi kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky voleného lidem, neboť se zdá neudržitelné, aby některá rozhodnutí přímo voleného prezidenta republiky podléhala kontrasignaci vládou, která svou legitimitu k moci odvozuje od Poslanecké sněmovny.

Prezident republiky by se oprávněně mohl domáhat samostatného výkonu pravomocí, které jsou v současné době kontrasignovány předsedou vlády nebo jím pověřeným členem, neboť volba prezidenta republiky, na rozdíl od ustavení vlády Poslaneckou sněmovnou, vzešla z přímé volby občany.

Vyjdeme-li tedy ze základní teze, že Česká republika je parlamentní demokracií, pak vytváření nových legitimovaných center moci nemá své opodstatnění, pokud by se ústavodárce nerozhodl pro celkovou revizi Ústavy a přehodnocení vztahů mezi jednotlivými ústavními orgány. Pouhé zakotvení přímé volby prezidenta republiky do Ústavy bez dalších kompetenčních změn se nejeví jako ústavně konformní přístup řádného ústavodárce; navíc by mohlo docházet k výrazným kompetenčním sporům mezi dvěma mocenskými centry v rámci výkonné moci.