Česká ostuda
Prezident Václav Klaus udělil milost čtyřem lidem, kteří, jak zjistila MFDnes při mapování jejich rozsáhlých aktivit, patřili do okruhu přátel či známých zavražděného vládce českého podsvětí Františka Mrázka a uprchlého podnikatele Tomáše Pitra. Jde o nejsledovanější trestní kauzy v naší zemi. Milost byla udělena těm, kdo se dopustili převážně daňových a úvěrových podvodů obrovských rozměrů. U všech se dá najít spojení právě na Mrázka a Pitra.
Přitom prezident uděluje milost jen velmi vzácně. Čistě statisticky vyhoví několika návrhům, ostatním tisícům žádostí řekne ne. Proč tedy omilostnil lidi napojené na organizovaný zločin, který prorostl do politické sféry, se už nedozvíme. Prezident republiky se nemusí zodpovídat, komu milost udělí a komu ne. Je to jeho ústavou dané právo.
Jak se asi na takovou milost dívají policisté, státní zástupci a soudci, kteří udělali všechno možné, aby tyto zvláště nebezpečné pachatele trestných činů dostali do vězení? Kdo si přečetl knihu „Kmotr Mrázek“, není ani na chvíli na pochybách o tom, s jakým osobním rizikem, v ohrožení vlastního života i života svých blízkých pracují policisté, pokud chtějí tyto osoby usvědčit před soudem. Zejména, když jsou schopny často uniknout spravedlnosti. To se děje. Spokojený Radovan Krejčíř v Jihoafrické republice a Tomáš Pitr kdesi v cizině jsou toho jasným příkladem. Oba měli být dávno ve vězení a nejsou tam. Nikdo za to nebyl veden k odpovědnosti.
Jak máme posilovat motivaci a odvahu mezi policisty, státními zástupci a soudci, jestliže navíc ti, které se přes všechny obstrukce a potíže podařilo usvědčit a odsoudit, dostanou milost?
Všichni také víme, kolikrát byli policisté z protikorupčních útvarů pod různými záminkami rozprášeni, jejich práce znehodnocena a kariéry zničeny. Kolik schopných policistů v zoufalství skončilo na druhé straně jenom proto, že si státní moc jejich poctivé práce nevážila.
A to je otázka i pro voliče: jak dlouho budou volit strany, jejichž představitelé sabotují boj proti korupci a organizovanému zločinu?
Přitom prezident uděluje milost jen velmi vzácně. Čistě statisticky vyhoví několika návrhům, ostatním tisícům žádostí řekne ne. Proč tedy omilostnil lidi napojené na organizovaný zločin, který prorostl do politické sféry, se už nedozvíme. Prezident republiky se nemusí zodpovídat, komu milost udělí a komu ne. Je to jeho ústavou dané právo.
Jak se asi na takovou milost dívají policisté, státní zástupci a soudci, kteří udělali všechno možné, aby tyto zvláště nebezpečné pachatele trestných činů dostali do vězení? Kdo si přečetl knihu „Kmotr Mrázek“, není ani na chvíli na pochybách o tom, s jakým osobním rizikem, v ohrožení vlastního života i života svých blízkých pracují policisté, pokud chtějí tyto osoby usvědčit před soudem. Zejména, když jsou schopny často uniknout spravedlnosti. To se děje. Spokojený Radovan Krejčíř v Jihoafrické republice a Tomáš Pitr kdesi v cizině jsou toho jasným příkladem. Oba měli být dávno ve vězení a nejsou tam. Nikdo za to nebyl veden k odpovědnosti.
Jak máme posilovat motivaci a odvahu mezi policisty, státními zástupci a soudci, jestliže navíc ti, které se přes všechny obstrukce a potíže podařilo usvědčit a odsoudit, dostanou milost?
Všichni také víme, kolikrát byli policisté z protikorupčních útvarů pod různými záminkami rozprášeni, jejich práce znehodnocena a kariéry zničeny. Kolik schopných policistů v zoufalství skončilo na druhé straně jenom proto, že si státní moc jejich poctivé práce nevážila.
A to je otázka i pro voliče: jak dlouho budou volit strany, jejichž představitelé sabotují boj proti korupci a organizovanému zločinu?