Jsme pěstounská rodina. Máme v PP 3 děti, nejstarší z nich jsme přijali před 10 lety. Jedno z přijatých dětí má vysokofunkční autismus.

V zákoně o státní sociální podpoře se uvádí, že na odměnu pěstouna ve zvláštních případech má nárok pěstoun, který pečuje alespoň o tři svěřené děti nebo alespoň o jedno dítě svěřené mu do pěstounské péče, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II, III nebo IV.
Opakovaně jsem se pak v tisku dočetla, že tato odměna pěstouna je výrazem společenského ocenění práce pěstouna a je posuzována jako plat.

To zní opravdu dobře. Už se ale v médiích neuvádí, že jsou-li děti svěřeny do společné pěstounské péče manželů, za pěstouna je z hlediska odměny pěstouna považován jen jeden z nich. Dále nebývá uvedeno, že společenské ocenění práce pěstouna náleží pouze těm, kdo nemají jiný příjem. Tyto detaily zjistíte teprve, když o odměnu pěstouna požádáte (nebo si pročtete výklad zákona).

Inu, dobrá, je-li tomu tak, proč ne. Ale potom tedy nerozumím tomu, proč se stále v různých článcích objevuje výše uvedená informace bez odpovídajícího dovětku? Proč se takto zasévá semínko závisti vůči pěstounům?

Jak jsem již uvedla, jedno z našich dětí je autistické. Je to velice vnímavá, mimořádně nadaná holčička, bohužel však neumí žít v našem světě. Chybí jí pud sebezáchovy, neumí předvídat ani „okoukat“ sociální situace. Vyžaduje trvalé doprovázení. Je integrována v místní základní škole, má individuální plán. Pro tyto případy je ve školském zákoně pamatováno na roli pedagogického asistenta, který má napomáhat integraci dítěte do běžného dětského kolektivu. Pardubický kraj se však k tomuto staví po svém: pedagogického asistenta škole schválí, ale neuvolní na něj žádné peníze. Škola, která žije z vlastního napnutého rozpočtu, prostředky pro asistenta nemá. Jedinou cestou pro rodiče je platit asistenta z vlastní kapsy. A protože rodič autistického dítěte, v rámci vlastní duševní hygieny, asistenty pro dítě potřebuje, zaplatí je.

Naše asistentka je v životě naší rodiny zcela nezastupitelný člen. Zná naše dítě, jeho specifika, umí s ní jednat. Doprovází ji všude tam, kde my nemůžeme. Díky asistentce můžeme jít s manželem večer do kina nebo jinému dítěti na maturitní ples.
Teoreticky vzato, nebudete-li znát skutečný stav, máme na zaplacení služeb pro dítě hned tři zdroje: odměnu pěstouna ve zvláštních případech, příspěvek na péči o osobu se středně těžkou závislostí na péči jiné osoby, a finanční zabezpečení pedagogického asistenta pro dítě integrované v základní škole podle školského zákona. Jaká je skutečnost jsem popsala výše. Nikoliv proto, abych si postěžovala, ale protože nemám ráda zkreslené informace.

Rodin, jako je naše, je mnoho. Naše péče o děti v pěstounské péči není o nic horší než péče pěstounů, kteří nemají jiné zaměstnání. Dětem se dostává všeho, co pro svůj vývoj potřebují, především přijetí a lásky. Kromě toho se v každodenním kontaktu učí, že je normální chodit do práce, a že každý člen rodiny je pro nás důležitý, včetně jeho specifických potřeb. To se mi zdá důležitější než fakt, že nedostáváme výše uvedenou odměnu. Ovšem musím se přiznat, že se mě vždy opravdu velice dotkne, když se dočtu, že se jedná o „společenské ocenění pěstounů“, protože to potom znamená, že společnost oceňuje pouze ty pěstouny, kteří mají pěstounství jako své hlavní a jediné zaměstnání. S tím opravdu souhlasit nemůžu - za všechny ostatní pěstouny, kteří si vedle péče o děti najdou i kus svého osobního prostoru, kteří pracují rádi v jiném oboru, a nechávají si za to zaplatit, za ně za všechny velmi důrazně protestuji proti tomuto vysvětlení "odměny pěstouna ve zvláštních případech"!