Ačkoliv tyto akce sama nevyhledávám, vyhledávají si ony mě. V Albertu na mě koukají Bertíci, v ulicích nás zastavují dobrovolníci, v médiích nás neustále vybízejí:
Dejte dárek dětem z dětského domova! Kupte jim brusle, panenky, autodráhy!


Když jsme přijeli poprvé za naší nejstarší přijatou dcerkou, bylo právě před Vánocemi. Na nástěnce visely zlaté rybky s přáníčky dětí. Tajně jsem nakoukla do toho jejího – je to tak lákavé „uhodnout“ její přání a jakoby náhodou jí ho splnit. Stálo tam: PŘÁLA BICH SI, ABI ZA MNOU PŘIJELA MAMKA. Sevřelo se mi srdce…

Když v roce 1895 pan Wilhelm Konrad Roentgen objevil paprsky X, otevřely se před lidstvem do té doby netušené možnosti. Bezesporu šlo o velký pokrok medicíny.
Čas ovšem ukázal, že nejde jen o pokrok, ale i o velké riziko pro lidstvo. Již krátce po rozšíření rentgenových metod v medicíně se objevily těžké radiační popáleniny a chronická poškození kůže a oční čočky. Bylo potřeba upravit podmínky používání rentgenových přístrojů tak, aby přínos přesahoval rizika – a stalo se tak! Byly ustanoveny mezinárodní komise pro radiační ochranu, jednotlivé státy vytvořily své vlastní sítě odborníků dohlížejících na účelné využívání záření, jsou neustále přijímány nové a nové závazné normy, které zohledňují zjištěná rizika a technický vývoj.

I ústavní péče svého času představovala pokrok. A i u ní se časem ukázalo, že má svá rizika. Zde ale příměr končí. Přesto, že rizika ústavní výchovy byla nesčetněkrát definována, popsána a doložena, stále v naší zemi zůstáváme hluboko v době historické. Místo aby se rozvíjely metody, jak uchovat dětem původní rodinu, pokud tato neplní své funkce, místo abychom dětem, jejichž původní rodina zanikla nebo je afunkční, nabídli rodinu náhradní, zavíráme je do ústavů, šlapeme po jejich právech, a ještě vytváříme v široké veřejnosti pocity „dobrého skutku“, když se před Vánocemi pustíme do nejrůznějších kampaní výše uvedeného typu. Vím, dnešní dětské domovy nejsou stejné jako domovy kdysi v minulosti, dnes je nazýváme „rodinnými“. Ale ani změnou názvu se nestane z domova rodina. V rodině se nestává, že by matka opustila své děti, protože jde na mateřskou, do důchodu nebo protože změnila zaměstnání. V rodině se neřeší potíže dítěte tím, že se jednoduše vyloučí ze svého středu, přeloží do výchovného ústavu nebo do dětského domova se školou. V rodině dítě ví a může se na tom cíleně podílet, co bude zítra nebo na Vánoce, kam se pojede na dovolenou nebo s kým se uvidí o víkendu. Nejistota vyplývající z probíhajících soudních jednání a z nemožnosti aktivní spoluúčasti na svém životě, to je něco, co si naše děti neumí ani představit.

Kdoví, kolik letos bylo napsáno zlatých rybek s podobným přáním, jaké kdysi napsala naše dcera. Kdoví, kolik takových přání je tajně ukryto kdesi v záhybech dětské duše. Ale dobří lidé s laskavým srdcem jim nakoupí plyšáky, míče a kolečkové brusle, pro ten pocit, že udělali něco pro děti z dětského domova.