Médii nedávno proběhla zpráva, že do dvou let budou zrušeny kojenecké ústavy. Bohužel tato informace byla vytržena z kontextu, bez informací o způsobu, jakým bude nadále řešena situace sociálně osiřelých dětí. Vzhledem k tomu se vzápětí zvedla bouře nevole, na kterou bych ráda reagovala.

Především bych chtěla uvést, že redukce institucionální výchovy je nutná. V mnoha dimenzích svého života jsme zvyklí spoléhat na instituce, s důvěrou, že to, co je zřizováno státem, zaručuje nejlepší možnou péči. Jistě tomu tak v některých případech může být, ale velmi to svádí nehledat jiné cesty. Dětství v ústavu není přirozené, přinejmenším proto, že ani sebelepší ústav neposkytuje dětem vzorec partnerských vztahů, vzorec vztahů mezi rodiči a dětmi, vzorec respektujících vztahů mezi lidmi, kteří spolu sdílení soukromí. Přitom se od těchto dětí očekává, že budou dobrými partnery a rodiči, dobrými kolegy v práci, dobrými sousedy.

V péči o novorozence a kojence je mimořádně důležitá možnost vytvoření tzv. specifického citového příklonu. Lidské mládě je nejvíce "nedonošené" z hlediska živočišné říše, tedy nejméně schopno samostatného života. K načerpání jistoty útočiště a bezpečí proto potřebuje jednu náruč, jeden pach, jeden tlukot srdce, jeden hlas, který bude vnímat jako mateřský, bez ohledu na to, komu patří. Proto u novorozenců s perspektivou brzké adopce považuji za nejlepší možné řešení tzv. pěstounskou péči na přechodnou dobu. K adopci by ale mělo dojít ještě před rozvinutím tzv. separační úzkosti, ideálně bezprostředně po uplynutí ochranné lhůty rodičů (6-8 týdnů). Navrhovanou délku PP na přechodnou dobu, tj. 3 roky, považuji za psychicky nezvládnutelnou pro obě strany.

Děti, které se dostávají do dětských domovů v pozdějším věku, tam velmi často zůstávají až do zletilosti. Důvodů je celá řada – jedná se o děti ze sourozeneckých skupin, děti starší, etnicky odlišné či děti s problémovými projevy. Zásadním problémem je ale fakt, že nynější zákonné právo dítěte na přednostní výchovu v rodině je nevymahatelné. O tom, které dítě bude zařazeno do registru dětí vhodných pro NRP, rozhoduje sociální pracovnice. Rozumíte - o některých dětech v našem státě může někdo rozhodnout, že NEJSOU VHODNÉ k tomu, aby bylo naplněno jejich zákonné právo žít v rodině! To je jednoznačně diskriminační a mělo by se toto rozdělování dětí na vhodné a nevhodné zrušit.

Zvláště ve velkých městech je také rozšířen nešvar využívat ústavní výchovu jako levný internát. Děti chodí pravidelně domů na víkendy, na svátky a prázdniny, ale ve školním roce se o ně stará stát prostřednictvím svých zaměstnanců. Tohle je možné zejména z toho důvodu, že se při určování vhodnosti dítěte pro NRP velmi dbá na to, jestli s tím souhlasí rodiče dítěte, popř. dítě samo. Bude-li zakotveno, že dítě, které nemůže vyrůstat ve vlastní rodině, bude umístěno v rodině náhradní, a teprve tehdy, nebude-li tato k dispozici, přijde na řadu ústav, lze očekávat úbytek dětí odebíraných z rodin. Odebrat dítě z rodiny je totiž v současné době téměř jediným řešením, které se při jakýkoliv problémech nabízí. Nejedná se o poslední řešení, ale jediné možné. Bez vytvoření několikastupňové sítě pomoci rodinám a dětem však půjde změny dosáhnout jen velmi těžko.

Pěstounská péče na přechodnou dobu by dále byla řešením u dětí, jejichž rodiče se o ně nemohou starat z dočasných důvodů - nemoc, vazba, vězení, apod. - pokud se jedná o rodinu funkční s vytvořenou citovou vazbou. Dnes se ale do ústavní výchovy dostávají děti i z důvodů ekonomických, které vedou k jejich zanedbávání. Těmto rodinám by mohly a měly pomáhat terénní služby.

Také některé matky, které samy pro svoje onemocnění nemohou o dítě plně pečovat, ale svoje děti milují, by s adekvátní pomocí mohly vytvořit dítěti dobré zázemí.

V každém případě je toto vše běh na dlouhou trať. U dětí s deprivací se uvádí, že doba ke zvládnutí následků deprivace je dvakrát tak dlouhá jako doba, která k deprivaci vedla. Rychlé řešení není reálné. Se změnou systému to bude podobné.

Osobně se domnívám, že zaniknou-li v r. 2013 kojenecké ústavy, budou se prostě jmenovat jinak. Optimální by bylo, kdyby se jednalo o centra resocializační pomoci, zařízení pro krizovou pomoc, apod., aby byla vyplněna "díra" v systému. Nevěřím tomu, že se podaří vyškolit dostatek profesionálních pěstounských rodin v tak krátké době.

Časté obavy se týkají střídání pěstounských rodin, které je běžné v některých zemích, tzv. "batůžkaření". Tento vývoj i mojí obavou, ovšem absolvovala jsem několik školení ke změně systému, a vyslechla jsem opakovaná ujišťování, že nic takového se nestane. Nevím, jak to chtějí zařídit. Vždyť už teď se to děje. Dostala jsem se velmi blízko k jednomu případu, kdy se děvče v PP rozhodlo, že už v této rodině nechce být. Přestože nebyl žádný důvod k odebrání, přestože pěstounka si přála, aby děvče zůstalo u ní, nedostalo se jim rodinné terapie či jiné vhodné podpory, ale došlo k přemístění dítěte do jiné pěstounské rodiny. Dítě ještě neví, že každé přemístění je jeho ztráta, momentálně se raduje z ochutnávky své moci.

Co se tím naučilo pro svůj budoucí život?