Záměna miminek v porodnici rozpoutala tolik obav a diskusí, že se zdá být celý případ rozebrán a zhodnocen ze všech stran. Celý národ chápe, jak nesmírně těžké musí být pro děti změnit náhle rodinu a domov, psychologové nabízejí doprovázení, konzultace, jednotlivci i firmy pomoc materiální. Snad každá žena nesmírně lituje matky, které jsou okolnostmi nuceny opustit „své“ dítě.

Ano, je to situace, která je hrozivá, těžká, složitá, a nemá správné řešení.

Proč tedy necháváme v kojeneckých ústavech děti tolik měsíců zbytečně? Copak pro tyto děti není těžké být přemístěny v deseti měsících do jiného domova? Proč kolem nich a jejich nových rodin nekrouží psychologové, aby dítěti i jim usnadnili tu velkou změnu? Vždyť principiálně jde přinejmenším o totéž (pomineme-li ústavní deprivaci): dítě, které dosud žilo jinde a s jinými lidmi, přichází o všechno, co pro něj dosud znamenalo domov a jistotu. Nebylo by mnohem lidštější, kdybychom tyto děti umístili do adopce mnohem dříve, nejlépe v okamžiku, kdy se ocitnou bez rodiny? Čím to je, že v tomto konkrétním případě to chápou i ministři, a v případě dětí umístěných v kojeneckých ústavech stále panuje názor, že ústavní péče je pro novorozeně správné řešení?

Navíc děti vyměněné druhý den po narození, tedy umístěné vlastně „do přímé adopce“, byť nevědomky, prospívaly dosud stejně jako jejich vrstevníci, nemají deprivační příznaky, a mezi nimi a náhradními matkami se vyvinul silný plnohodnotný vztah, který si v ničem nezadá se vztahem k biologickému dítěti (čerpám z četných uveřejněných článků a rozhovorů, osobně neznám ani děti ani jejich rodiče). Vím, je to jeden případ, a je tedy zatížen „chybou malých čísel“. Děti se vymění zpět, a my nebudeme mít možnost sledovat, jak se bude jejich život dál vyvíjet. A i kdybychom mohli, nebudeme mít možnost analýzy případných problémových situací, protože život je nekonečně pestrý, plný proměnných veličin. Ale přesto se domnívám, že svoji výpovědní hodnotu to má.

Pro srovnání bych zde s dovolením autorky uveřejnila několik autentických postřehů týkajících se dítěte umístěného do rodiny v 10 měsících, které prožilo v kojeneckém ústavu:

„Musím se přiznat, že mě zaskočilo pár věcí, se kterými jsem moc nepočítala. Většina čerstvých prvorodičů psala, že prožívají ty nejkrásnější chvíle a jejich malé je naprosto dokonalé a báječné. Tomu už nyní nevěřím. Velká většina se také odmlčela, což už taky chápu jako ne zcela záležitost nedostatku času. Předpokládám, že asi prožívali těžší období, než jaké si zrovna představovali a vysnili.
Malý je opravdu bezvadný dítě, ale co mě hodně trápilo, byla skutečnost, že na mě nereagoval. Posledních pár dnů zaznamenávám změny, z čehož mám upřímnou radost. Je pro mě velmi důležitý oční kontakt a toho jsem se od něj jaksi nedočkala. S hospitalizačními návyky jsem také příliš nepočítala, ačkoliv mně mohlo dojít, že 10 měsíců je přeci pro malé prtě šíleně dlouhá doba a projevit se musí. Taky ne vše, z čeho jsem byla nadšená já – jako zpívaní a povídání pohádek či říkadel - oslnilo malého. Zákonitě se dostavil pocit zklamání a vzteku ze sebe sama, že nejsem schopna pořádně plnit funkci matky, něco dělám špatně.“

A po roce:

„Nenapadlo by mě, že bude třeba ještě nyní občas mlátit hlavičkou o cokoliv, aby upoutal pozornost nebo byl maximálně rozhozený z přítomnosti více dětí a aktivit mimo domov. Bedlivě musím plánovat náš program, abych ho „nepřetížila“, protože je potom rozhozený a reaguje přecitlivělostí, brekem, extrémním vyžadováním pozornosti. S manželem máme pocit, že se zdaleka nedostal z ústavní deprivace.“

Tato výpověď je jenom jedna z mnoha. Mnoho dětí strádá tím, že nemohlo navázat silný citový vztah k mateřské osobě v raném dětství, ale odborné pomoci se jim ani jejich adoptivním rodičům nedostává, nemluvě o statisících na překlenutí období zvykání si na novou situaci. Čím jsou tyto děti jiné než děti zaměněné v třebíčské porodnici?