„Když nás budete bít, půjdete do vězení“, informovala mě někdy v průběhu školního roku naše nejmladší.
„ Mě táta bil řemenem, a do vězení nešel“, vložila se do rozhovoru ta prostřední. „Musela jsem odejít já.“


V poslední době je téma připravovaného návrhu vládního výboru pro práva dětí o zákazu fyzických trestů, ponižování a zesměšňování ve výchově dětí předmětem řady diskusí. Jsem překvapená, kolik lidí – a to nejen rodičů, ale i psychologů a pedagogů – je přesvědčeno, že bez fyzických trestů se výchova dětí neobejde. A co víc: mnoho z nich reaguje obavami, že nám děti přerostou přes hlavu, že budou nevychované, že tedy vyloučením fyzických trestů z výchovy DĚTI NEBUDOU VYCHOVÁVÁNY VŮBEC. Jsou tedy fyzické tresty součástí výchovy nebo jsou to synonyma?

Před jedenácti lety k nám do rodiny přišlo dítě, které prošlo týráním ve své původní rodině. Dítě, které bylo tak zvyklé na špatné zacházení, že na žádné jiné výchovné metody prostě nereagovalo, nechápalo jejich smysl. Dítě, u kterého selhávaly všechny instinkty, které jsme si doposud ve výchově dětí vypěstovali. Dítě, které nemělo jiného životního cíle než pouhé přežití.
Jestliže jsme dosud vystačili u dětí s velkou oboustrannou láskou, nové dítě představovalo výchovný oříšek, protože slovo „láska“ nemělo ve svém citovém slovníku. Kdybychom používali fyzické tresty, asi bychom ji umlátili k smrti. Ve svých osmi letech představovala takový koncentrát ignorance veškerých našich očekávání a požadavků, že bychom ji museli trestat od rána do večera. Museli jsme hledat jiné výchovné metody, docela jiné než ty, které fungují u vlastních dětí.

Dnes je z tohoto dítěte osmnáctiletá slečna, velmi kultivovaná, rozumná, laskavá, citlivá a vstřícná. Dnes ví, že násilí do vztahů mezi lidmi nepatří. Kdyby tehdy nemusela odejít, kdoví, jak by to s ní dopadlo. Ale nemůže mě nenapadnout – jaké výchovné možnosti byly nabídnuty jejím rodičům? Jak vyrůstali oni sami? Našel se někdo, kdo by jim ukázal, že nejen facka je argument?

Chceme-li vychovávat děti, nestačí jim zakazovat nežádoucí chování, ale je potřeba nabídnout jim jinou alternativu. Stejné je to s rodiči. Zákazem fyzických trestů ještě nenaučíme rodiče, JAK JINAK lze vychovávat. Mnoho argumentů proti tomuto zákonu staví proti fyzickému trestu domlouvání – ale tak jednoduchá přece výchova není. Osobně považuji za nejdůležitější součást rodičovství naslouchání instinktům. Našim vlastním, i těm, které vycházejí od dítěte samotného. Problém je, že pod nánosem civilizace jsou někdy špatně vidět.

Kde se vlastně ztratily? A KDY se to stalo?
Myslím, že prvním impulsem se staly Boty. Když si člověk obul boty, vložil mezi sebe a Matku Zemi izolační vrstvu, a přestal jí naslouchat, přestal vnímat tu jemnou informatiku, která vyvěrá z jejího nitra. Odnaučil se pokoře a harmonii.

(Dívám se na svoji autistickou dceru, jak leží na trávníku a celým povrchem těla nasává chlad země. Má roztažené ruce, dlaněmi obrácené k zemi, a jemně s nimi pohybuje.
„Co to děláš, Míšo?“ ptám se jí.
„Povídám si“, odpovídá mi bezelstně.
Míša má psí instinkty. Některé lidí obchází obloukem, jiní ji přitahují jako magnet. Umí poznat věci, které jsou nám ostatním utajeny.
„Tebe bolí záda“, sděluje mi informačním tónem ve chvíli, kdy se kroutím, abych zádům ulevila – a ona je ve vedlejší místnosti, ze které na mě nemůže v žádném případě vidět.
„ Mám žízeň“, pomyslím si, a ona se mě zeptá: „Chceš vodu do velkýho kelímku?“)

Nemyslím si, že stačí něco zakázat, a nenabídnout jinou alternativu. Jestliže se nyní o zákazu fyzických trestů mluví na dané úrovni, považuji za naléhavé a nutné nabízet rodičům edukační programy, kurzy, vzdělávání, individuální práci, poradenství, a to ne AŽ PAK, ale už dnes.