Po napsání minulého článku Dítě, které krade jsem dostala dopis. Napsal jej člověk, který o sobě píše, že je lékař (nejspíš ano, nemám důvod mu to nevěřit) a mnoha upřímně míněnými slovy mi vysvětlil, že naše dítě má nejspíše poruchu osobnosti a v ústavu by mu bylo lépe.

Nebylo. Určitě nebylo, a poruchu osobnosti zcela jistě nemá. O tomto nepochybuji ani v nejmenším. Nad čím jsem se zamyslela, to bylo tvrzení, že by bylo lépe nám.

Bylo nebo nebylo? Byly okamžiky i celé dlouhé úseky, kdy jsme se cítili mizerně, kdy jsme měli pocit, že to nezvládáme a nezvládneme. Mnohokrát jsem brečela do polštáře nebo manželovi na rameni. Ale v zásadě jsem vděčná za život, který máme.

Byli bychom šťastnější, kdybychom mohli cestovat, užívat si života, lépe se strojit, chodit do společnosti, mít lepší auto? Tohle je cesta, kterou jsme si zvolili rádi a dobrovolně, i když s jistou mírou naivity. A kdybych snad na chvíli zapochybovala, jsou tu naše děti, které nám ukazují, že ruku jim podanou umí poslat dál.

Nedávno jsem se setkala s pěstounkou, která má v péči syna s viditelným tělesným postižením. Vyprávěla mi, jak rád by chodil do tanečních, ale nemá partnerku, a má strach přihlásit se sám, bojí se odmítání ze strany děvčat.
Když jsem o tomto setkání doma pověděla ostatním, naše šestnáctiletá dcera zareagovala bez vteřinky zaváhání:
„Já s ním půjdu do tanečních. Mě to nevadí. Půjdu s ním ráda.“

A opravdu šla. Zlaté děvče! Určitě ví, co to pro toho chlapce znamená, i když ho taneční velice unavily. Bylo to takové rychlé rozhodnutí. Když se vedoucí tanečního kurzu zajímala, proč se nepřihlásili včas, musela pěstounka s barvou ven. Vysvětlila jí obavy syna i to, že partnerku, která je ochotná jít s ním do tanečních, poznali teprve den předtím.

Vedoucí kurzu projevila tolik lidského pochopení, že i přes pozdní přihlášení a naplnění kurzu po vysvětlení situace oba tanečníky přijala. A zašla ještě dál: dojatá tímto prostým lidským příběhem nechala oběma dětem kurz zdarma.

Pane doktore, děkuji vám za projevenou starost i dobře míněné rady, ale já si ráda ponechám svůj život takový, jaký je. Myslím, že je málo věcí, které by mi mohly udělat větší radost než vědomí, že z našich dětí vyrůstají laskavé bytosti schopné empatie. Všechny ty vyplakané slzy a probdělé noci jsou tím bohatě vykoupeny.