V ústavní péči i dnes vyrůstá mnoho dětí, a pro velkou část z nich je to řešení na celé dětství. Důvodů je více – jedním z nich je ten, že se často jedná o velké sourozenecké skupiny, které není snadné vrátit do původní rodiny, protože péče o více dětí je pro jejich rodinu příliš náročná, a nelze je ani snadno umístit do náhradní rodinné péče.

Přesto i tyto děti budou muset vykročit do světa, který se od ústavního v mnohém liší. Jedna z možností, jak těmto dětem přiblížit fungování běžné domácnosti, je tzv. hostitelská péče (HP). Tento termín se nikde v zákoně nevyskytuje, jde o zaužívaný termín pro návštěvy dětí s nařízenou ústavní výchovou v rodinách.
Hostitelská péče nám vždycky byla blízká, protože jsme vnímali přínos citového života pro děti vyrůstající v dětském domově, pro které je šance na NRP malá.

Před šesti lety k nám na hostitelské návštěvy začala jezdit Zuzka. Maminka jí zemřela a otec neměl podmínky pro péči o dítě, ale občas ji navštěvoval a Zuzka ho měla ráda. Po dvou letech návštěv v rámci HP se situace poněkud změnila a Zuzka začala toužit po tom, aby mohla u nás vyrůstat natrvalo. Přijali jsme ji tedy do naší rodiny.
Brzy jsme si uvědomili, že „naše“ Zuzka je jiná než bývala ta „děcáková“. Z tiché nevýrazné holky se stala veselá, rozesmátá, upovídaná slečna, nasávající jak houba vše, co se jí nabízelo. Po několika týdnech nám začalo být jasné, v čem spočívají limity HP.

Především dítě jezdí pouze na návštěvy, nemá v rodině žádné povinnosti a nikdo ho nevychovává – ani to nejde. Když Zuzka řekla „ ale my vždycky míváme v deset druhou večeři“, neměli jsme dost síly něco na tom měnit. Myslím si, že toho brzy začala zneužívat. Nepátrali jsme po tom, co je a co není pravda, navíc brzy začalo být zřejmé, že různí vychovatelé mají různé nároky, a my jsme byli jen jedni z nich. Nestarali jsme se přehnaně o hygienu ani o školu. Byla prostě na návštěvě. Jezdila s námi na výlety, na dovolenou, strávila u nás Vánoce, ale v jejích očích jsme byli něco jako sponzoři určitého druhu zážitků. Když se měla rozhodnout, jestli poletí s DD na Mallorcu nebo pojede k nám, nezaváhala ani chvíli a zvolila Mallorku. Na Vánoce sice dostala u nás dárky, ale nezapomněla se pochlubit našim „chudým“ dětem, co všechno ještě dostala v DD a od sponzorů. Vlastně jsme měli dojem, že ji spojenými silami učíme vysávat všechny možnosti, které se jí nabízejí, bez nutnosti něco investovat.
Na druhé straně jsme ale neměli žádný zájem měnit výchovný pesimismus, který v DD vládl. Ředitelka nás mnohokrát zaplavila stížnostmi na její chování, školní výsledky, hygienické návyky, ale my jsme neměli nejmenší motivaci ani možnost něco na tom měnit. U nás byla vcelku bez problémů, a nic jiného jsme neřešili.

Po přijetí Zuzky do pěstounské péče se situace změnila. Z bohatého prostředí přišla do relativně chudé rodiny (podle našeho názoru máme dobrý životní standart, ale poměrům v DD se nevyrovná), a celá překvapená objevila, že svět není kabaret, kde se stále servírují nějaké zajímavé zážitky. Najednou jí přibyly vedle práv i povinnosti, a začala se od ní očekávat i určitá samostatnost. Bohužel jsme brzy objevili, že je sociálně velice nezralá. Ve 12 letech například vůbec neznala hodiny, protože je na nic nepotřebovala. Nevěděla, že autobusy nečekají, až se ona dooblékne – v DD to tak fungovalo, v hromadné dopravě nikoliv. Prádlo se neobnovovalo samozřejmě a bez jejího přičinění. Jídlo nepadalo z nebe.

Školní výsledky měla katastrofální. A přesto jsme věděli, že jde o šikovnou, inteligentní dívku. Jen bylo potřeba dohnat několik roků školního vzdělávání – mamutí úkol! Ze zvláštní školy přešla na základní (na základě psychologického posouzení intelektu) a společnými silami jsme začali dohánět to obrovské množství školních vědomostí, které neměla. Zpočátku byla velice nazlobená, že se po ní chce tolik práce navíc, ale brzy přišla učení na chuť, známky se začaly měnit z pětek na trojky a Zuzka se začala na školu těšit. Určitě jí v mnohém pomohl i třídní kolektiv, který ji přijal bez výhrad, i třídní učitelka a široký záběr naší rodiny. Nejprve jsem byla hlavní doučovací učitelkou já, ale později jsme si rozebrali jednotlivé části Zuzčina vzdělávání i s ostatními dětmi. V pololetí měla jen 3 trojky (z předmětů, ze kterých předtím propadala), jinak dvojky a jedničky – i zde bylo zlepšení o 1-2 stupně! Měli jsme všichni velkou radost, a Zuzka pochopitelně největší. Dnes už se neptá každé ráno „ Kam dneska pojedeme?“, ale dokáže se zabavit sama. Na třídní schůzce mi její třídní učitelka řekla: „ Zuzka má úžasný rozhled. Ví o všem, o čem se bavíme, ještě nějakou zajímavost navíc. Některé děti jsou pečliví jedničkáři, to Zuzka není a ani nikdy nebude, ale zato má jiskru a ve všem se orientuje. Určitě se ve světě neztratí.“

Když se snažím teď, po 2 letech hostování a 4 letech trvalého soužití, hodnotit, musím říct, že HP má nesporný význam pro děti, které jinou možnost nemají, ale vždy bychom se měli snažit o začlenění dítěte do chodu rodiny v co největší míře. Kdyby Zuzka zůstala dál v DD a jezdila k nám na návštěvy, určitě by dokázala lépe zvládnout samostatný život než kdyby tuto zkušenost neměla. Ale byla by absolventkou zvláštní školy, pravděpodobně nevyučenou, s imputovanou informací, že je hloupá a k ničemu, uměla by využívat systém sociální podpory a nepochybně by se dokázala dobře ohánět tím, že „za nic nemůže“. Měla by nás, mohla by kdykoliv přijet, ale nejsem si jistá, jestli bychom ji dokázali nasměrovat tam, kam patří.

Je to jako v tom japonském přísloví: „ Chceš-li pomoci hladovému, nedávej mu rybu, ale nauč ho ryby chytat.“
V ústavu se děti, přes veškerou snahu vychovatelů, učí ryby především brát. K tomu, aby se je naučily chytat, je potřeba mnohem víc.