„Smyslem života je radost“, řekl mi můj zubař, a dodal: „To jsem neřekl já. Ale přemýšlej o tom.“

Přemýšlím o tom. Přemýšlím o obratech v životě člověka. Jako by na vás najednou padla těžká deka.
Doluju radost z maličkostí, a sotva jí kousíček vyškrábu na světlo, padne deka s ještě větším důrazem. Před Vánocemi jsem dostala e-mail s předmětem Rozloučení. Nic zlého netuše – špatné zprávy dosud nosíval pošťák – jsem nechápavě zírala na parte. Rozum se zastavil a odmítal pochopit. Sedmnáctiletý kluk, syn našich známých, kamarád našeho syna. Sevřelo se mi srdce.

O pár týdnů později opět bez stínu podezření otevírám zprávu s předmětem Miriam. Je to dnes už běžná cesta posílat parte elektronicky? Sedím před obrazovkou počítače a hlavou mi jak splašené vlaštovky poletují vzpomínky. Sedím takhle dlouho, svět se zastavil. Beru do ruky další vynález moderní doby, abych poslala SMS do světa, že moje kamarádka už není. Mobil odmítá službu. Je mrtvý. Nejde ani nabít, nereaguje na moje příkazy. Softwarová chyba, řeknete si možná. Síla duše, která nechce být rušena, říkám si já. Ano, tento den patří nám dvěma. Vzdávám svůj večerní program, a jsem jenom s ní. Je v tom večeru spousta pokory a klidu. Asi bych měla cítit hrůzu, smutek, zoufalství, strach, ale nic z toho se nedostavuje.
„Bůh nemohl být všude, proto stvořil maminky“, opakuji si pořád dokola. Ale teď tu je. Teď tu musí být. Potřebujeme ho, obě dvě.

Druhý den ráno zkouším nabít svůj neposlušný mobil, a hle, bez protestů na mě zabliká, že už je vše v pořádku, a můžeme společně existovat dál.

Dva dny na to hledím na zprávu s předmětem Štěpán. NEBUDU TO OTVÍRAT!
Ale tentokrát jsem se bála zbytečně.
Je to upozornění na pořad ČT Pomáhejme si, věnovaný cystické fibróze. Štěpán vypráví, jak se mu s touto nemocí žije. Koukáme se všemi dětmi, protože se nás tato problematika bytostně dotýká. Štěpán je šikovný kluk.

„Mami“, říká mi druhý den ráno Dan, „ víš, myslel jsem na to, jak bych mohl pomoct lidem s CF. A napadlo mě, až budu v létě natáčet fen film, že bych udělal jeden natáčecí den pro veřejnost. Vstupné by bylo dobrovolné, a výtěžek bych poslal klubu CF.“

Myšlenky se nadšeně chopili všichni ostatní, kteří u toho stolu seděli. Ano, to je dobrý nápad. Mít tam pár lidí, kteří se ujmou návštěvníků, ukážou jim techniku, vysvětlí, co se právě děje. Na stěny dát obrázky našeho autistického dítěte (film má být o dítěti s vysoce funkčním autismem), povídání o CF, povídání o autismu, fotky z natáčení, zajímavosti z filmového světa…Jsou to jenom studenti, ale to nadšení, které dávají do své práce, mi vlévá naději do žil. Ano, smyslem života je radost. Radost ze života, radost z činnosti, radost z dávání.