Dostala jsem pozvání do Dobrého rána. Nejdříve jsem odmítla, protože já prostě nejsem ten mediální typ. Mnohem raději se svěřuji papíru než kamerám.

Ale do druhého dne jsem svůj postoj přehodnotila a pozvání přijala. Hostem měla být paní Boučková a já se s ní chtěla potkat. Samozřejmě, že jsem četla Rok kohouta. Četla jsem ho z vlastního zájmu a hluboce jsem s ní soucítila. A mnohokrát jsem odpovídala na otázku: „Četla jsi Rok kohouta? Co si o tom myslíš?“
Myslím si o tom, že je to skvěle napsané literární dílo. Myslím si, že je to hořká a hluboce autentická výpověď, kterou já nemám právo hodnotit ani posuzovat jinak než jako literární dílo.
Ptali se mě, jestli bych něco udělala jinak.
Samozřejmě – všechno. Vždyť jsem přece jiný člověk. Ale to neznamená, že lépe nebo hůře.
Nikdy jsem se s Terezou Boučkovou nepotkala, ani v žádné diskuzi. Neměla jsem potřebu. Ona žila svůj život a já svůj. A přesto jsem zatoužila podat jí ruku.

Tak jsem tedy šla do studia. Seděly jsme spolu u jednoho stolu. Představila jsem se jí a také moderátoři několikrát řekli mé jméno. Odpověděla jsem na pár otázek, víc nebyl čas. Mluvila jsem o našem občanském sdružení, které se jmenuje „Děti patří domů“. Vysvětlila jsem, proč vzniklo a čím se zabývá. Mluvila jsem o pomoci rodinám, které mají děti v náhradní rodinné péči, o kontaktech na odborníky, o sdílení zkušeností. A zmínila jsem se o své knize, protože se mě na ni moderátoři zeptali. Ne proto, abych řekla „heč, heč, my se máme, my máme lepší děti“.
Potom jsem odjela. Neslyšela jsem, o čem byl další rozhovor s paní Boučkovou, a neměla jsem možnost na něj reagovat. Totiž – vůbec mě nenapadlo, že by mohla ještě něco k tomu říct. Až večer jsem se dozvěděla, že přece jenom řekla. Tak jsem si to pustila ze záznamu. Zajímalo mě to. Vždycky mě zajímají názory jiných.

Skutečně se v jedné větě o komsi, kdo jsem měla být já, zmínila, jen si nezapamatovala mé jméno (proč by měla?). A vložila mi do úst (nebo do hlavy) něco, co jsem neřekla a dokonce si to ani nemyslím.
Opravdu mě to zaskočilo. Nejprve jsem nad tím mávla rukou – no bóže, vždyť potkává takových lidí, přece si je nebude pamatovat!
Ale do rána se mi to rozleželo v hlavě. Tolik lidí vychází z jejích zkušeností, které popsala v Roku kohouta. Je známý člověk a její slova mají větší váhu než slova nějaké neznámé pěstounky. A tak chci alespoň sem napsat, že paní Boučková vycházela ve svém komentáři z nesprávných představ o mě, naší rodině a našem sdružení. Nestála jsem jí ani za to, aby si zapamatovala mé jméno.
(Pacientovi bych to neudělala. Ke každému člověku mám tolik respektu a úcty, že ho oslovuji jeho skutečným jménem.)
Chtěla bych zde říci, že kniha „Domov je místo, odkud tě nevyhodí“ vyšla dříve než Rok kohouta a nemá s ní nic společného. Není růžovým psaním o tom, že stačí láska a dobrý příklad, aby z dětí vyrostli šťastní lidé bez poskvrnky. Jsem si velmi dobře vědoma toho, že velkou část svých osudů určují děti samy. Název knížky jsem opsala ze dveří do jednoho dětského pokoje. Do pokoje, který obývá nejsložitější z našich dětí. Celá ta věta zní „Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když jsi něco provedl.“
Rovněž občanské sdružení „Děti patří domů“ vzniklo dříve, než vyšla kniha Rok kohouta a nemá s ní nic společného.

Myslela jsem si, že je mi to jedno. Mýlila jsem se, není mi to jedno, naopak - byla bych ráda, kdyby to moji čtenáři věděli. Nevyjadřovala jsem se k tomu tak často omílanému tématu její adopce, nesoudila jsem ji, nemám na to právo. Ale moje osobní setkání s ní, fakt, že mi zkomolila jméno, že mi svým komentářem podsunula něco, s čím se neztotožňuji, to mě na ni opravdu mrzí.
(Přece jenom nejsem tak skromná, jak jsem si myslela.)