Pod tímto titulkem informuje sobotní MFdnes o možnostech hostitelské péče pro děti z dětských domovů. Exministryně Dana Kuchtová o této možnosti mluví jako o něčem, co vlastně neexistuje, a co má ona sama zájem prosadit.

Samozřejmě mě velmi těší zájem informovat veřejnost o této problematice. Vždyť my sami se v hostitelské péči angažujeme již řadu let, a před dvěma lety jsme založili občanské sdružení s názvem Děti patří domů, které hostitelskou péči propaguje, obhajuje a především nabízí doprovázení hostitelských rodin, setkávání a sdílení zkušeností, pomoc při řešení konkrétních situací, věcnou a finanční výpomoc v odůvodněných případech, a mediační služby, je-li to možné. V tomto konkrétním bodě je však největší úskalí, neboť hostitelská péče je realizována dle § 30 zákona 359/1999 o sociální ochraně dětí jako pobyt dítěte umístěného v dětském domově u fyzických osob jiných než rodičů, a je více než kterákoliv jiná forma péče o dítě pod sociálně-právní ochranou závislá na rozhodnutí jednotlivce. Toto je ilustrováno též na konkrétním příběhu uveřejněném ve zmíněném vydání MF dnes.

V příběhu je popsána manipulace s dítětem, které se dopustilo toho, že projevilo přání navázat vztah s rodinou, která mu nabídla hostitelský pobyt. Rodina se na naše sdružení obrátila v jisté fázi celého procesu, abychom jí poradili, co mohou udělat pro to, aby chlapec mohl být propuštěn na pár dní na návštěvu.
Bohužel v tomto konkrétním bodě nelze udělat nic, neboť rozhodnutí je jen otázkou určitého morálního přesvědčení, které je na různých stranách aktérů příběhu různé. O povolení návštěvy dítěte z DD v prověřené rodině hostitelů rozhoduje ředitel DD v součinnosti se sociálním pracovníkem dítěte, a jejich rozhodnutí je definitivní. Jestliže odůvodní zákaz návštěvy tím, že rodina nemá podmínky, a tato rodina splní jejich představy (jak se stalo i v tomto případě), zakážou dítěti návštěvu z „psychologických důvodů“. To, že takto šikanované dítě následně provede nějakou nepředloženost, je logický následek, ovšem pro rozhodující osoby důkaz, že opravdu si návštěvu v rodině „nezaslouží“.

Proč se takové věci dějí? Vždyť každý normálně smýšlející člověk chápe, že ústav nemůže být vězením. Je tristní, že máme zákony na délku vazby u podezřelých z trestného činu, protože jsou možná nevinní, a žádný podobný limit pro délku ústavní péče, ačkoliv děti jsou nevinné zcela určitě. Děti v ústavní výchově mají sice zákonem zaručeno právo vyrůstat přednostně v rodině, ve skutečnosti však toto právo není nijak vymahatelné, neboť existuje registr dětí vhodných k NRP, do kterého se mnohé děti vůbec nedostanou (z nejrůznějších důvodů) a pokud ano, je to pouze stát, kdo může doporučit umístění konkrétního dítěte do konkrétní rodiny (o zrušení ústavní výchovy a umístění dítěte do PP dále rozhoduje soud).

Problém je, že je zde obrovská moc jednotlivce, a také - a to je potřeba si uvědomit - nejasná osobní zodpovědnost za určitá rozhodnutí. Zatímco případný úraz takový člověk, který rozhoduje, vnímá jako poškození dítěte, jeho pobyt v ústavu za poškození nepovažuje (neteče krev). Přitom úraz se na rozdíl od citové deprivace a od bezmoci, kterou zažívá takto šikanované dítě, může zahojit bez následků.

Především však chybí jasně daný rámec hostitelské péče, je zde určitá schizofrenie v tom, že HP není formou NRP, ale přesto se na člověka nabízejícího HP pohlíží jako na žadatele o NRP (tedy nutnost projít prověřením, atd.), ovšem nevyplývají z tohoto prověření žádná práva, nestává se partnerem v péči o dítě. Dále je klíčové, že není ošetřena role dětských domovů a jejich zaměstnanci často přistupují jak k pěstounům, tak k hostitelům s despektem. Také ve velké většině nejsou ochotni diskutovat o situaci dítěte ve smyslu saturovat jeho základní potřeby, tj. zejména potřebu vztahu. Domovy tudíž mají obavy spolupracovat s eventuálními žadateli o HP, protože neznají a nemají vymezené svoje kompetence.

Přesto přese všechno je hostitelská péče velmi potřebná – alespoň do té doby než dojde k systémové změně péče o ohrožené děti. V dětských domovech stále ještě vyrůstají děti z generace, která prožívá v ústavní výchově celé dětství. Tyto děti jsou často součástí sourozeneckých skupin, jsou ve věku nad 10 let, jsou velmi významně poznamenaní ústavní deprivací a jejich čas pro umístění do NRP byl promarněn. Přesto tyto děti budou jednoho dne postaveni před úkol založit svoji rodinu, být dobrými partnery a rodiči. Podporou hostitelské péče pro tyto děti můžeme pomoci přetnout bludný kruh ústavní výchovy, nabídnout jim model funkčního vztahu a především jim dát pocítit jejich vlastní cenu, naučit je radosti z oboustranného vztahu.

Před pár lety vyšel v médiích článek o tom, že se více než 50% dětí opouštějících dětské domovy dopouští trestné činnosti. Je naším zvykem svalovat vše na „špatné geny“ – ale možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli jsme udělali vše pro to, abychom toto číslo snížili. Saturovat citové a psychické potřeby děti vyrůstajících v ústavní výchově je jednou z nutných cest k tomuto cíli.