Ani pan Foglar na toto řešení nepřišel. Ve svém možná trochu naivním příběhu se domníval, že se volí buď Losna, nebo Mažňák. Protřelí Češi však začínají preferovat novou volbu - volbu nikoho. Zděšení tím, že Mirků Dušínů se nedostává...

NOVÍ NEVOLIČI

S blížícím se druhým kolem prezidentských voleb se především ze strany podporovatelů neúspěšných kandidátů objevuje a sílí názor: nebudeme volit nikoho z nabízených kandidátů, ani jeden totiž není ideální, ani jeden není levicový, ani jeden není bez negativ, ani jeden není...můj původní neúspěšný kandidát.

Že je pro někoho rozhodnutí mezi dvěma „cizími“ kandidáty, pokud v prvním kole volil kandidáta odlišného, rozhodnutí nelehké, to dokážu pochopit. Co mi však opravdu vadí, je, že tito „programoví nepodporovatelé“ netvrdí pouze, že rozhodnutí, koho nyní volit, je pro ně rozhodnutí obtížné, ale povyšují svou nerozhodnost dokonce na jakousi přednost, na symbol, na politické gesto.

Je to ještě možné pochopit v případě pana Fischera, který přes dlouhodobé demonstrování své vyzrálé a vybalancované osobnosti přece jen nakonec po volebním neúspěchu ukázal, že v sobě má také mnoho ryze lidského - tedy uraženou ješitnost, kterou bude zřejmě ještě dlouho sbírat po kouskách. Lze to pochopit i v případě pana Dientsbiera, který - domnívám se - bude volit Karla Schwarzenberga, ale díky v blízké době očekávaným bojům prozemanovské a progresivní frakce v ČSSD si z taktických důvodů nemůže dovolit veřejně podpořit tohoto „pravicového“ kandidáta.

Rozhodnutí těchto dvou kandidátů nepodpořit nikoho tedy psychologicky chápu, byť mi lidsky přijde smutné, protože zrovna od nich jsem očekával kultivovanější reakci (kterou v mnohém prokázal například daleko neúspěšnější kandidát ODS pan Sobotka). Horší ovšem je, že voliči těchto dvou kandidátů nevnímají jejich sdělení jako vzkaz „je třeba, aby každý rozhodl podle sebe“, ale přejímají je jako alibistický názor „nikdo není ideální, proto nebudeme volit nikoho.“

MÝTUS MENŠÍHO ZLA ČI VĚTŠÍHO DOBRA? A PROČ NE!

V několika komentářích jsem se dokonce mohl dočíst, že nás média zahlcují radou volit „menší zlo“, která je podle těchto komentátorů nesmyslná. V čem je nesmyslná, ptám se já? V každodenním životě činí každý z těchto „nerozhodných“ denně desítky voleb menšího zla či většího dobra - to, jak budeme tyto volby nazývat, je pouze otázkou lingvistickou.

Volíme průměrný oběd v kantýně před horším nebo dražším obědem v bufetu (protože nemohu nebo nechci jít do prvotřídní restaurace). Volím poměrně solidní vůz před nekvalitním autem (protože si nemohou pořídit mercedes). Volím poměrně hezkého partnera před nevzhledným (protože vím, že nemohou čekat na Miss World). Je to úplně běžná, obyčejná, každodenní volba, kdy víme, že žádná z variant není ideální, ale kdy je lepší učinit nějakou volbu, než neučinit žádnou (abychom nezůstali hlady, nezůstali bez auta či bez partnera). Najednou se však neochota učinit volbu stává intelektuálským počinem století, aktem politické pózy, symbolickým vyjádřením nespokojenosti s čímkoli.

NEVOLIT JE JAKO KLAUSOVSKÁ „NEVÝHRA“

Nevolit je velmi jednoduché řešení. Je to řešení pohodlně alibistické: Ať se stane cokoli a ať je prezidentem kdokoli, vždy mohu říci - vidíte, já jsem vám to říkal, já jsem měl pravdu. Je samozřejmě obtížné žít s vědomím, že jsem volil někoho, okolo něhož vznikne později jistě nejedna kauza (a ta s různou závažností vznikne, ať budeme volit kohokoli, tím si můžeme být jisti). To je důsledek přímé volby, o kterou jsme tak stáli. Že Mirků Dušínů je zoufale málo, je zjistění, které by mělo být člověku tak nějak jasné už se získáním volebního práva. Útěšná možnost nevolit se tak stává aktem primitivní obrany vlastního svědomí, tedy jednoduchou, alibistickou snahou, jak si jej „neznečistit“.

Je to řešení čecháčkovsky malé, trucovité, nicméně taky po našem českém způsobu tradičně bez vlivu na samotný výsledek záležitosti, o kterou jde - tedy na výsledek voleb. Je to řešení, které může být opřeno o představy ideálního světa dobra a spravedlnosti, jako vyjádření našeho nesouhlasu s tím, že tento ideální svět není nastolen, obzvláště pokud nám unikne drobný fakt, že totiž prezidentská volba není místem pro demonstraci sofistikovaných názorů o ideálním světě, ale aktem preference jednoho nad druhým kandidátem. Odtud také oblíbená česká možnost „zdržet se hlasování“, což je varianta, kterou v některých kulturně-politických tradicích vůbec neznají - podle selského rozumu jste buď pro, a nejste-li pro, pak jste proti.

NEVOLÍTE? PAK VOLÍTE...

Jaké jsou důsledky toho, že někdo plánovitě nevolí či vhodí neplatný hlas? Velmi jednoduché a přímočaré - ze statistického hlediska ten, kdo nevolí, rozděluje svůj hlas mezi oba protagonisty volebního klání, v poměru, v jakém jim dají hlasy ostatní voliči. Neboli - protože lze předpokládat, že rozdíl obou kandidátů bude velmi těsný - rozděluje svůj hlas takřka napůl mezi oba kandidáty.

Je pak už jen otázkou vlastního svědomí, zda někdo svůj hlas rovnoměrně rozloží mezi obě nabízené alternativy:

Na jedné straně stojí možná ne ideální kandidát, který má za sebou celoživotní dílo v podobě podpory lidských práv (jako předseda Mezinárodní helsinské federace, podporovatel českého disidentského hnutí a člen mnoha důležitých nadací a charitativních organizací), bývalý kancléř Václava Havla, který je nositelem mnoha vysokých státních vyznamenání a je známou a uznávanou osobností mezinárodního života a politiky.

Na straně druhé nám s úsměvem mává jeden z nejzkorumpovanějších politiků minulé éry, jehož poradci a blízcí spolupracovníci jsou bývalí estébáci, komunisté a Srbové (nemám teď samozřejmě na mysli národ, ale příjmení člověka, kterého můžeme jistě považovat za obecnější typ a proti kterému doslova před několika dny zastavili trestní stíhání díky amnestii starého prezidenta, jenž jak víme volil...právě tohoto kandidáta). Je to kandidát, který je přes své spolupracovníky spojen s putinovským Lukoilem, který je spoluautorem jedné z největších tragédií novodobé české politiky - opoziční smlouvy, která umožnila výměnu na klíčových pozicích v soudní, kontrolní i ekonomické oblasti, a tím zabránila nejen vyšetřování ekonomické kriminality 90. let, ale umožnila, a možná i realizovala kriminalitu novou, kterou teď on sám tak krásně populisticky pranýřuje...

Toto rozhodnutí je samozřejmě na každém z nás. Zda částí svého hlasu někdo umožní opětovný vstup Miloše Zemana (a osobám, které jsou na něj navázány) do veřejného, politického, a tedy i ekonomického prostoru, není podle mě jen otázkou politickou, ale především otázkou morální. Do tohoto rozvažování nelze nikomu mluvit. Přál bych si jen, ať nám v tomto rozhodování pomáhá zdravý selský rozum, čímž myslím něco diametrálně odlišného, než je rozum samozvaného sedláka z Vysočiny.