Hlavní problém našeho pojetí výchovy a vzdělávání spatřuji v tom, že se zaměřujeme nikoli na silné stránky dítěte, žáka či studenta, ale na jeho...ano, deficity. Zaměření na deficity je naším deficitem (psychologů, pedagogů, vychovatelů, rodičů) a rafinovaným způsobem, jak přenést tento deficit také na naše potomky...neboť taková výchova s sebou samozřejmě nese poselství, které se odrazí i v přístupu člověka k sobě samému.

VŠEOBECNOST, STEJNOST, BRATRSTVÍ!

Nebavme se nyní o tom, že každý člověk musí umět číst, psát a počítat. Bavme se o podrobnějších znalostech, které dítě začíná získávat řekněme od 11. či 12. roku, od primy víceletých gymnázií či šesté třídy základních škol. Aby takový žák zvládl pouze základy všech důležitých oborů a lidských činností, musel by ve škole být dvacet, třicet let. Proč není? Protože tradičně považujeme fyziku či biologii, jejíž znalosti probíráme poměrně hluboko, za důležitější než například psychologii, filozofii nebo sémiotiku, které neprobíráme vůbec, nebo v tak okleštěné až směšné formě, že by bylo lepší neprobírat je vůbec.

Je ale biologie skutečně o tolik důležitější než psychologie? Je chemie o tolik důležitější než ekonomie? Historie než dietetika? Jednoznačnou odpověď nám v dnešní postmoderní, globalizované době bez zaváhání asi dají právě pouze učitelé aprobovaní v těžké váze předmětů typu fyzika-dějepis-chemie, děsících se toho, že by si museli „dodělat“ ekonomii či politologii. Ostatní spíše jen opatrně pokrčí rameny: těžko říct. Já osobně jsem stupnici tvrdosti nerostů, se kterou mě trápila neurotická učitelka v 7. třídě, nikdy nepotřeboval...

Jak by vypadal takový imaginární, ideální systém vzdělání, zaměřený na naše silné stránky? Na konci školního roku by se učitelé sešli a na konferenci si řekli: Romanovi šly letos výtečně jazyky, ovšem s chemií a fyzikou je na tom dost podprůměrně. Navrhneme mu proto přibrat si třetí jazyk. A z chemie a fyziku mu ubereme - dokončí pouze základní kurz. Slečna Nováková je velmi šikovná na výtvarné obory, zajímá ji umění. Proto ji doporučíme samostatné studium dějin umění, které se sice jinak u nás neučí, ale díky e-learningu by jej měla zvládnout. Tento předmět se bude učit namísto cvičení z těchto a těchto předmětů, ve kterých je podprůměrná a které ji neoslovují...

ČÍM MÉNĚ, TÍM VÍCE. ČÍM VÍCE, TÍM MÉNĚ. ZENOVÝ KÓAN NAŠEHO ŠKOLSTVÍ

Jak vypadá reálný, standardní, školní svět? Na konferenci učitele vzdychají: Roman naprosto propadá v chemii a s fyzikou je na tom jen o chlup lépe. No, těmi jazyky už to nespraví. Musí se nad sebou zamyslet. Navrhneme mu doučování z fyziky a chemie. Holt musí strávit prázdniny nad učebnicemi těchto předmětů. V nejhorším bude opakovat ročník!

Filozofie je jasná: čím méně jde žákovi oblast X, tím více se musí oblasti X věnovat. Zato čím více jde žákovi oblast Y, tím méně se jí musí věnovat - vždyť mu to už jde, tak proč by se jí měl věnovat dále. Slečna Nováková je velmi šikovná na výtvarné obory - proto už k nám do výtvarky ani chodit nebude (navíc chodí do uměleckých kurzů mimo školu, které jsou kvalitnější), a bude tedy mít dostatek času, aby si zapsala povinně volitelný předmět, v němž není nejlepší, v němž má co dohánět!

Náš vzdělávací systém neuvěřitelně úspěšně oživuje starověký mýtus Prokrustova lože - kdo z postele přečnívá, toho zkrátíme, kdo je do ní příliš malý, toho povytáhneme. Zapomněli jsme, že abychom nepokřivili páteř a nezpůsobili nevratné změny již v útlém věku, je dost dobré lože přizpůsobit osobnosti člověka. A více číst pohádku O ošklivém káčátku.

MÝTUS OBECNÉHO VZDĚLANOSTNÍHO ZÁKLADU

Představme si, že bychom podobně jako ve škole postupovali třeba při výběru povolání: pan Jirka neumí počítat - honem s ním na pozici účetního, ať se trochu doučí. Jana se bojí lidí - skvělá příležitost si trochu zaprodávat...

Namítáte, že rozdíl je v tom, že škola je zde proto, aby děti učila a všestranně vyvíjela? Za prvé: v zaměstnání se snad člověk neučí a nevyvíjí? Za druhé: představa univerzality výukových osnov, jakéhosi pomyslného jedině správného „obecného vzdělanostního základu“, které musí všichni ovládnout pro svůj život, je dnes efemérním a vysoce diskutabilním konceptem. Jak je důležité pro KAŽDÉHO maturanta znát nuance struktury polycyklických uhlovodíků? Znát perfektní taxonomii hmyzu? Zakreslovat řeky do slepých map? Vyjmenovat pletiva rostlin? Umět diferenciální počet? To je to základní, neopominutelné penzum znalostí každého Evropana?

Já jsem diferenciální počet nikdy neznal a pracoval jsem na Akademii věd s poměrně sofistikovanými experimentálními designy a statistickými výpočty. A co kdybych jej potřeboval? Vinil bych naši matikářku, že se nám - kdo jsme nematurovali z matematiky - poslední rok příliš nevěnovala? Nevinil, vzal bych si učebnici a do týdne bych vše uměl. A stejně tak v jakékoli jiné oblasti, o které zastánci univerzálního glajchšaltování tvrdí, že prostě musí být povinnou součástí středoškolské výuky: průměrně zaneprázdněnému inteligentnímu a motivovanému člověku stačí několik málo měsíců, aby dohnal středoškolské učivo jakéhokoli předmětu, který nikdy nestudoval.

Kdo navíc dokáže stanovit obecný vzdělanostní standard v dnešní době: je to znalost data prusko-rakouské války, nebo znalost, jak vysoký úrok je ještě rozumný a není lichvou? Je to znalost struktury brka pera ťuhýka, nebo schopnost rychle vyhledat tyto informace na googlu? Je to bezchybné předvedení německého plusquamperfekta, nebo je to schopnost navázat skutečnou konverzaci s cizí osobou v němčině?

BUĎME VŠICHNI JEDNOTNÍ A STEJNÍ A NAŠE VŮLE....

Nedávno jsem se velmi zasmál při televizní debatě, v níž se paní moderátorka ptala psycholožky, zda se domnívá, že školní systém může dítě poznamenat negativně. Tato psycholožka (byla to zjevně zkušená profesionálka mezi padesátkou a šedesátkou) trefně odvětila: já si myslím, že je často div, že děti opouštějí školní systém ještě s relativně zdravou psychikou.

Odkud se bere představa, že všichni musí být stejní, znát totéž, mít tytéž dovednosti, studovat tytéž předměty do téže hloubky....ano jistě, cítíme zde tupou pachuť stádnosti socialismu, extatickou radost ministerských úřednic, které připravují minuciózní vzdělávací plány, nekonečné normy a neporušitelné směrnice. Na pozadí obhájců starých pořádků vnímáme nedocenitelný zdroj falešného sebevědomí neurotických takyučitelů, kteří nedokáží nabídnout nic jiného, než přeříkat penzum svých osnov a podle toho, kolik otázek v desetiminutovce žáci odpoví správně, patřičně oznámkovat. V psychice pesimistů, kteří nadávají, že studenti dnes nic neumí a že už nic není jako za těch „našich“ let, pak často tušíme pečlivé skrývané tajemství: oni sami jsou úspěšní absolventi velké školy deficitu. Trochu průměrní, trochu zakomplexovaní díky neustálému upozorňování na vlastní deficity - jak snadno promítneme vlastní frustraci a zaměření na deficit do - tentokrát už našich vlastních - dětí a studentů.

A co zbývá učitelům, kteří jsou zábavní, mají motivaci, mají znalosti a chuť? Pokud někdo umí, usadit ho do lavice s pochvalou, a pokud někdo neumí, věnovat se především jemu! Jak je to nelogické! O co raději by se jistě každý učitel bavil se žáky, kteří o daný obor jeví zájem, kteří s ním debatují, diskutují o článcích z časopisů... Blázníte? Třicet žáků ve třídě! Na to není čas, musíme kompenzovat deficity. Možná na nějaké soukromé škole...

NÁROD ZLEPŠENÝCH DO PRŮMĚRU

Budeme-li chtít pouze zlepšovat slabá místa našich žáků a studentů, budou z nich přesně takoví studenti - zlepšení do průměru. Průměrní. Protože nebudou mít čas, aby rozvíjeli to, co jim jde. Student k studentu, generace ke generaci. A najednou se stáváme národem, sestaveným z průměrných. Zlepšených do průměru. Takový národ už dokáže vychovat dostatek průměrných učitelů, kteří nebudou dělat nic s větší vervou, než dále předávat pochodeň průměrnosti a obecného vzdělanostního standardu. Průměrných učitelů, kteří rádi pomohou deficitním žákům dostat se....alespoň do slabšího průměru...

SAMI VYBÍRÁME, NA CO SE ZAMĚŘÍME

Dosud jsme přemýšleli o školství. Stejné principy je ale možné uplatnit ve výchově, v terapii, v chápání vztahů... Je opravdu nutné upozornit své dítě pokaždé, když nepozdraví? Musíme si s ním sednout na výchovný pohovor, napsat do rubriky "Bibi radí" ženského časopisu či dokonce zajít za odborníkem, protože dítě nezdraví? I když je to jinak poměrně vychované a slušné dítě? A nebo - zaměřit se naopak na to, co mu jde? Pochválit dítě za to, že si pěkně popovídalo s kamarádem. Pochválit jej za to, že se nebálo s námi jít mezi cizí lidi. Pochválit jej za to, co mu jde - a čeho si, právě proto, že mu to jde, často ani nevšimneme. Sednout si s ním na výchovný pohovor a říct mu, co všechno si myslíme, že umí velmi dobře a jestli to taky tak vidí...a že možná přece jen by mohlo i občas pozdravit cizí lidi. Dám ruku do ohně za to, že takto vychovávané dítě začne velmi brzy zdravit naprosto předpisově a mistrně.

Nedávno jsem dostal email. Protože byl jeho pisatel milý a vtipný, snad mu nebude vadit, že jej zde anonymně a v úpravě odcituji: „Dobrý den, mám dotaz - co mám dělat v situaci, kdy manželka nechce jíst u stolu. Jí všude možně, jen ne u stolu v kuchyni. Podotýkám, že stůl a židle jsou nové a funkční. Manželka jí na sedačce, v posteli, ve stoje. Je to nechutné a neslušné. Co mám dělat? Jak byste to pojmenoval?“ Odpověděl jsem takto: „Dobrý den, pokud je uvedený problém největším problémem Vašeho manželství, pak nezbývá než Vám pogratulovat. Situaci bych pojmenoval: šťastným vztahem. Buďte rád a nedělejte vůbec nic.“

Proč se neustále zaměřovat na deficity? Proč nám na jinak perfektním, zodpovědném, milujícím manželovi musí vadit, že jednou týdně jde na kulečník? Samozřejmě asi proto, abychom jako manželky mohly s holkami trochu podrbat...ale především proto, že jsme zvyklí, že nám musí něco vadit. Musíme hledat deficity. Vidět je na druhých. Opravovat je. Nebo alespoň maskovat. Přesně tak, jak nás naučila naše milá škola.

Ano, je to složité, vidět žáky a studenty spíše jako nadané než jen jako ty, kteří v něčem plavou. Pokud mí žáci v něčem plavou, mohu se totiž vnímat jako pravý učitel, který jim „dopomůže“ k lepšímu pochopení. Který je potrestá, ale možná i blahosklonně pochválí za zlepšení. Mohu se vidět intelektově nad nimi, protože všemu rozumím lépe. Pokud však budu považovat studenty za nadané, může to také znamenat připustit si, že jsou nadanější než já. Že mají na to, v patnácti letech zvládnout matematiku na úrovni, kterou jsem já ani nikdy neznal, a že na dějepis nadaní maturanti budou vědět o době, ve které jsem já (na rozdíl od nich) žil a pracoval, mnohem více, než si já kdy vzpomenu...No není snad lepší udělit takovému chytrákovi čtyřku z tělocviku nebo fyziky?

ZAMĚŘENÍ NA DEFICITY BRÁNÍ SPOKOJENOSTI

Až přestaneme vzdělávání zaměřovat na deficity, budeme vychovávat jedince, kteří vytvoří společnost motivovaných a relativně spokojených lidí, nadprůměrně vzdělaných v oblastech, pro které mají největší předpoklady. Lidí pracujících na pozicích, které jsou spojené s jejich přirozeností, talenty a silnými stránkami. Rozloučíme se se společností frustrovaných jedinců, neustále se snažících překompenzovávat slabiny, maskovat a obvykle neúspěšně dohánět to, co jim Pánbůh nenadělil. Nebudeme muset litovat kolegy třesoucí se strachy, že ostatní přijdou na to, že jsou vlastně nekompetentní, stejně jako se na to kdysi přišlo v hodině fyziky na základní škole... Budeme potkávat méně nešťastných lidí, v jejichž celoživotním zápolení neustále ozvěnou zní poselství: „Novák zase neumí kladkostroj! Co z tebe bude? Dávám pětku!“

Jaký životní pocit asi toto poselství vyvolá? Jakou představuje motivaci do dalšího vzdělání a k vlastnímu seberozvoji? Jistě všichni chápeme, že takové poselství je pro spokojený život daleko větší překážkou, než neznalost jakéhokoli kladkostroje...