Václav Bělohradský napsal v jedné ze svých knih z 90. let: Bezcitnost vědeckých experimentátorů zašla tak daleko, že vyřezávají psům hlasivky, aby je tito psi během pokusů nerušili svým bolestivým kňučením; filozof je někdo, jehož povinností je začít štěkat místo toho psa.

Filozof se musí umět postavit za toho, kdo nemá dostatečný prostor ke své svobodě. Nemůže se nechat ukonejšit laskavými proklamacemi dobových hegemonů ani povrchním marketingem zářivé budoucnosti. Musí rozlišit, že je podupávána podstatná hodnota. Filozof křičí nejen za ohrožená zvířata, ale za strach z konce humanity a za nenápadné směřování k pojetí svobody jako bezhodnotové anarchii "můžu vše, co chci, třeba vyřezat hlasivky psům".

SELHÁNÍ LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE?

Ve svých posledních příspěvcích (Antipolitický nihilismus elit a Itálie může eurozónu opustit, není to populismus) nás Václav Bělohradský seznámil se svým chápáním příčin růstu evropského populismu. Vnímá jej jako důsledek zklamání voliče nad nedostatečnými plody liberální demokracie a jako pochopitelnou snahu iniciovat jakoukoli změnu "mimo systém", když se ten tradiční - tedy systém liberálně-demokratický - ukazuje jako neefektivní. Celé situaci růstu evropského populismu Bělohradský atribuuje punc racionality - volič i jeho populista se chová rozumně, protože rozumně posoudili bezzubost liberální demokracie.

Populisty tak Bělohradský nejen chápe, dokonce je - zdá se, že víceméně nerozlišujícím způsobem - legitimizuje. Je jedno, zda se jedná o pravicového nacionalismu nebo středového populistu - pokud se propaguje jako "antisystémový" politik, vkládá do něj filozof takřka náboženskou naději na změnu. Jak by se měla taková změna stát, co bude reflektovat a jakým způsobem bude vykonána, sice nikdo neví. Důležité však je, že změna je novým bohem, který vyhrává volby. Jako už tolikrát. Zdá se bohužel, že před ním pokleká také Bělohradský.

Bělohradského názorová nekonzistentnost je přitom zajímavá. Ještě před pár lety změnu stylu v podobě prezidentského kandidáta Schwarzenberga odmítal: „Volit Zemana znamená přijmout naše dějiny a být na ně rozhořčen; volit pana knížete, zkonstruovaného ,kulturní frontou‘, znamená naše dějiny nahradit simulakrem a mít z toho slast fetišisty.“ Již tedy nechceme přijmout dějiny a být rozhořčeni. Chceme nahrazovat.

Problém samozřejmě není, když intelektuál cítí sympatie k politiku z populistického spektra. Nebezpečné je, pokud se tyto sympatie změní v obecnou generalizaci, ve velké přitakání na základě cirkulární naděje, že antisystémové strany jsou velkou šancí jen proto, že jsou antisystémové.

Pečlivá reflektivní kritika světa a společnosti je samozřejmě primárním úkolem každého intelektuála. Hekatomby krvavých obětí obou velkých totalit nám však opakovaně ukázaly, že je velmi důležité vnímat rozdíl mezi "není vše k pořádku" a "je potřeba změnit politický systém". Naprosto stejným způsobem, jakým Bělohradský ve svých posledních vyjádřeních podporuje antisystémový populismus ("lidé jsou zklamaní z výsledků demokracie" "jakákoli změna je dobrá") se totiž legitimizoval i nacismus a komunismus. Dvacáté století bylo přecpáno teoretickými zdůvodňovači bolševické revoluce. Každý intelektuál by si to měl připomenout před sepsáním jakékoli další eseje se samozřejmostí dětské modlitbičky.

Je přitom zajímavé, jak blízko samotnému populismu se občas filozof Bělohradský ve své meditaci nad populismem sám ocitne:

- Vnímat antisystémový a identitářský populismus jako nadějný, protože změna má v čínském znaku krizi a naději zároveň, to je už liga pomalu cílkovská.
- Robejškovi se zase blíží líbivou redukcí eura na měnu, která vznikla ze strachu před silou německé ekonomiky a kterou dnes udržuje jen strach z toho, co by se stalo, kdyby se eurozóna rozpadla.
- Bezzubost liberální demokracie demonstruje filozof neschopnosti státu uchránit byty horníků v kauze privatizace OKD. Zdá se, že každá další kauza, od problému sucha po epidemii spalniček bude v tomto uvažování přímý důsledek selhání liberální demokracie, zkrátka jen proto, že se děje - v liberální demokracii.

Pro dobré fungování státu nestačí utilitarismus politického marketingu a dobrá rozpočtová opatření. Kvalitu našich životů v posledku vytváří to, co považujeme za důležité. To nazýváme hodnoty. Každá opravdová starost o veřejné věci (tedy každá politika) musí tuto rovinu vize a hodnot nabízet. Ale vize je něco, co antisystémová strana z definice nepřináší. Antisystémová strana je definována negativně jako vymezení proti systému: vysvětlení "za všechno zlo může Evropská unie" stačí.

Ve své eseji Antipolitický nihilismus elit kritizuje Bělohradský Havla za jeho postoj k bombardování Jugoslávie bez souhlasu OSN: "Řekl tehdy, že bombardování Jugoslávie bez souhlasu OSN bylo legitimní, protože NATO nemělo jiný zájem než obranu lidských práv, "které jsou vyšší hodnotou než svrchovanost států“." Bělohradský nechápe, že tím, co Havel podtrhuje, je zásadnost hodnot. Pojem "hodnota" vnímá Bělohradský jako náboženské dogma (což dokládá následnou citací Žižeka), jako něco, co je nebezpečné, přežilé (protože racionálně neodůvodnitelné), co už v tomto světě ani nemá místo, protože je rozfoukáno vichrem postmoderny jako akontextuální útržky kdysi snad konzistentního vyprávění o podstatě světa.

POSTFAKTICKÝ SVĚT

Bělohradský vysvětluje zásadní posun politických preferencí k populismu a antisystémovým stranám opuštěním politicko-hodnotového přesvědčení ("katechismů") voličem a jeho reakcí na frustraci ze současných ekonomických, sociálních a ekologických problémů, které liberální demokracie údajně nedokáže řešit.

To, že demokracie s sebou přináší problémy, je ale důsledek svobody, kterou poskytuje. V každém totalitním systému je nižší obecná kriminalita, protože společnost není svobodná. A jedním z atributů svobody je samozřejmě i snaha ji zneužívat - politicky, ekonomicky, osobně. Aby ochránila svou křehkou svobodu, demokracie buduje systémy politické kultury, legislativy, profesních pravidel, osobní slušnosti. Ale křehkosti (tedy zneužitelnosti) svobody se zbavit z definice nemůže. Nebyla by to pak již demokracie.

Populističtí politici fungují uvnitř této svobody demokratické plurality, nikoli vně ní - využívají její zaručenost svobodných voleb, do jejích aparátů se volí, její politický marketing provozují. Strach, který mnozí z nás mají, není primárně o dílčí řešení, která nabízejí, ale o to, zda systém, který jim nyní umožňuje růst, získávat popularitu a vyhrát volby, následně nezmění do míry, že přestane zaručovat realizaci hodnot, které v západním prostoru vnímáme jako základní. To nazýváme nástupem autoritářských či řízených demokracií.

Bělohradský se ale mýlí podstatněji, když tvrdí, že volební rozhodnutí západního voliče jsou racionální reakcí nad jeho vlastní objektivní nespokojeností. Současnost českého (maďarského, rakouského, polského, italského...) občana není poznamenaná zásadní objektivní nekvalitou jeho každodenního života, která by byla diametrálně horší než kvalita jeho života před deseti, padesáti nebo sto lety. Přesto tehdy populisty nevolil.

Proč Češi masově volí středově populistického Babiše právě na špici ekonomického cyklu, s bezprecedentně nejvyššími příjmy a nejnižší nezaměstnaností na hlavu, se skvělou lékařskou péčí a sociálním zajištěním, v sedmé nejbezpečnější zemi světa? Není to proto, že by se typickému českému voliči žilo diametrálně hůře než dříve. Ekonomicky je to dokonce naopak. A jakkoli jej nechci dehonestovat, průměrný český volič není paralyzován znečištěním světových oceánů a globální nerovností mezi bohatými a chudými. Na to Babiš ostatně žádné řešení neslibuje. Přesto vyhrává.

Podobně zvolení Donalda Trumpa vysvětlovali někteří analytici zklamáním středostavovského bílého muže z politické elity - ale proč by toto zklamání mělo být větší než za vietnamské války, aféry Watergate, hospodářské krize, ropné krize sedmdesátých let, ekonomické krize v době splasknutí dot com bubliny, finanční krize let 2007/8, Bushova iráckého dobrodružství?

NÁSTUP POSTFAKTICKÉ TECHNOLOGIE DO NAŠICH ŽIVOTŮ


Je zřejmě, že voličské preference dnes nereflektují primárně potíže světa objektivního, ale především pocitovou valenci světa subjektivního. Zde se totiž odehrává revoluce, způsobena razantním vstupem postfaktických technologií do našich každodenních životů. Není náhodou, že epocha publikační symetrie (kdy může každý stejně snadno texty publikovat jako konzumovat), bezprecedentního přizpůsobení obsahu (zobrazuje se vám pouze to, čemu věříte) i nekonečná nabídka alternativních verzí reality svým časovým počátkem těsně koreluje s nástupem nových figur světového politického populismu, středoevropského identitářství v Polsku a Maďarsku, stejně jako s velkými peripetiemi světové politiky - typu Brexitu nebo zvolení Trumpa.

Sociální sítě a nové fungování médií vytváří nový, na konkrétním stavu vnější reality dostatečně emancipovaný svět - svět pocitů, frustrací, zděšení nebo závisti. To vede k emoční hysterizaci, nesmiřitelné názorové polarizaci a obecné narcizaci, díky které vnímáme svět pouze prostřednictvím pocitu, který z něj zrovna máme.

HEGEMONII VŮDCŮ PŘETVOŘILA MEDIÁLNÍ TECHNOLOGIE V HEGEMONII POCITŮ

Média 20. století si kladla za cíl informovat o tom, co je důležité. Média dneška informují o tom, co je zajímavé. Jsou soustředěna především na vytváření pocitů ze světa, protože pocity jsou zdrojem jejich ekonomické existence. Vražda třináctileté dívenky iráckým uprchlíkem bude mít vždy násobně větší emoční valenci než výše cel mezi EU a USA. Zděšení, naštvání, skandály, údiv, nesouhlas - zaručí, že k obrazovce přijde divák znovu, nebo že ji nikdy neopustí. Zaručí, že bombastický titulek otevře a že klikne i na další článek. Co kdyby se tam schovávala ještě silnější emoce, ještě větší překvapení?

Už se nejedná o fakta, která reflektují, co je podstatné, ale o post-fakta, které mají základní účel pobavit, zaujmout, vyvolat emoci. Post-fakta rychle zaplnila prostor mediální i prosto našich hlav. V prostoru soukromých médií zaručí čtenost a popularitu, a tedy zisk z reklamy, která média živí. Médiím veřejnoprávním se i bez reklamy jedná o sledovanost úplně stejně, protože ta je markantem jejich úspěchu, tou se bude v konečném důsledku argumentovat na setkáních nejrůznějších rad a komisí.

Postfaktická technologie informační zábavy (infotainment), ve které se transformovalo dřívější "zpravodajství", razantně posouvá voličské sentimenty, strachy a preference. Nový volič není obecně diametrálně odlišný od starého voliče, který také důsledně nestudovat politické programy a stranické manifesty. Starý volič se rozhodoval podle stejných strategií, jako ten současný: na základě svého subjektivního vnímání světa - pocitů, obav a nadějí, pocitu ohrožení. Virtuální nástroje postfakticity však dokážou všechny tyto subjektivní prožitky (obavy, pocity, naděje, ohrožení) zásadně ovlivnit díky:

- množství v nich stráveného času
- demokratizaci v publikování textů kýmkoli
- možnosti participovat v diskuzích, a tím množit emoce
- naprosté individualizaci dostupného obsahu vlastním emočně-názorovým preferencím.

Toto ovlivnění je tak silné, že podstatně proměňuje naše prožívání a usuzování ve vztahu k okolnímu světu. Doby, kdy se na území naší země pohybovaly tisíce (válka v Jugoslávii) či dokonce desetitisíce uprchlíků (1. světové válka), nevedly ani ke zlomku emoční hysterie, kterou dnes zažíváme v situaci, kdy se v Bělé pod Bezdězem nachází dvacet uprchlíků. Jednoznačně zde opět vidíme, že objektivní stav nekoresponduje příliš se subjektivním prožíváním.

NARCIZACE POSTFAKTICKÉHO ČLOVĚKA

Naše psychologické světy se už od dob modernity postupně narcizují: zaměřujeme se stále více na sebe a emoční valenci svého prožívání. Pocit se stal středem světa už už v období konzumerismu, filozofie spotřeby a masového marketingu dvacátého století, ale teprve postfaktická technologie jej dokáže řídit okamžitě, dlouhodobě a naprosto individualizovaně.

Pocit se tak stává ústředním měřítkem hodnoty světa. Dobrý pocit je něco co chci získat jako etalon životního smyslu. Vše mu proto podrobuji: své fantazie, svou seberealizaci, postavení a vztahy. Postfaktická technologie však častěji než pozitivní emoce přináší pocity ohrožení, naštvání, nesouhlasu, překvapení nebo frustrace, protože ty je mnohem snadnější zapálit. Je totiž nakonec jedno, zda produkujeme pocit pozitivní, nebo negativní, obojí zaručí naše setrvání v prostoru médií a internetu. Negativní emoce jdou prostě snáz.

Tato změna je patrná v každodenních životech postfaktického člověka, ve kterých redukuje informační a edukativní potenciál internetu na úroveň fetišizace banality. Vede k úzkosti a frustraci ze světa, protože pokud samotná existence emocí představuje nejvyšší hodnotu, nikdy se je nemůžeme naučit ovládat. V neposlední řadě pak tato orientace vede k neschopnosti nalézt v životě hlubší smysl, protože ten se těžko hledá, je-li ústředním cílem a motivátorem našeho života pouze momentální, tedy často náhodná hédonistická kvalita našeho prožívání, s cílem zbavení se té nepříjemné a maximalizace té pozitivní. Svět se tak hodnotí na škále "baví/nebaví", "chce se mi/nechce se mi". A v tom hlubší smysl dlouho neuvidíte.

POSTFAKTICKÝ ČLOVĚK V POLITICKÉM SVĚTĚ

Naprosto stejným způsobem k nám putují nejen zprávy o světě, ale také marketingové proklamace politiků, jejich vystoupení, diskuze, promluvy a bonmoty, které komentují a interpretují tento médii zprostředkovaný stav světa (a tedy čím dál častěji pouze pocitová post-fakta, který nám mediální svět přináší). Všechna tato vystoupení postfaktický volič sleduje a očekává totéž, co od veškerého obsahu - produkci emocí nebo rozumné vysvětlení, proč zažívá pocit negativní a jaká bude nejsnazší cesta k jeho ukončení (k zbavení se strachu z uprchlíka, k zbavení se frustrace nad tím, že někdo něco ukradl...)

Politické chování je jen výsekem našeho chování běžného a postfaktická změna v politických očekáváních jsou totožná se změnou v očekáváních psychologických. Sami sebe začínáme nereálně chápat po vzoru technologií, s nimiž trávíme většinu času. I v běžném životě tak očekáváme hit za hitem (stejně jako na youtube), pokud se v něm dostaví dyskomfort, hledáme jednoduché, ale hlavně rychlé "řešení"(podobně jako kvalitnější web v googlu). Nepříjemnosti chceme vypnout podobně jako aplikaci na mobilu. Nechceme postupně a nesnadno vydržet s obtížným, ale jen rozdávat lajky tam, kde se nám to líbí.

Totéž postfaktický volič očekává ve světě politickém: Akcentaci vlastních pocitů chápe jako ušlechtilé světonázorové vyjádření. Participaci na politice si představuje především jako halasné skandování na demonstraci, rozčilené sledování televizních novin a lajkování emotivních statusů, nikoli snad jako práci v místním zastupitelstvu nebo názorovou diskuzi a chápání protiargumentů. Protože pocit je středem jeho světa a novou hodnotou, ke které vztahuje vše - cítí, že má povinnost ho mít, vyjádřit a "řešit". Potřebuje jej sdílet a komentovat o něm. Je-li negativní, musí s ním veřejně vyjadřovat svou nespokojenost, a hlavně - a už jsme u toho - volit identitáře, populisty a vlastně kohokoli, kdo nabízí co nejjednodušší interpretaci jeho špatných emocí, frustrací a úzkostí; kdo nabízí, že jich dokáže jednoduše, pohodlně a účinně zbavit. To je hlavní tajemství současného bujení politických populistů, pochopitelně za umné katalýzy Putinových trollích farem.

POPULISTA-BAVIČ JE SYMBOLEM POSTFAKTICKÉ DOBY

Úplně stejně se ostatně populisté objevují nejen v politice, ale také ve vědě, kultuře, psychologii, medicíně. Populista-bavič je jeden ze symbolů postfaktické doby. Jeho rolí je především pracovat s vaším pocitem, nikoli provozovat odbornost, kterou se honosí. To je pouze kostým.

Populista-politik je vymezen utilitárně - zjišťuje, jaké je veřejné mínění, a následně říká to, co lidé chtějí slyšet, aby jej volili. Státník postupuje naopak - říká, co by lidé měli slyšet, a tím (občas) mění veřejné mínění. V současné postfaktické hegemonii bezprostředního sentimentu davu (kterou ve své eseji Bělohradský dobře reflektuje) a takřka náboženské adoraci názorových průzkumů se však státníkům dostává daleko menší prostor. Politický dav chce totiž lajkovat jako na facebooku. Chce hit (bonmot) jako na youtube. Chce řešení rychle a hned jako v internetovém vyhledávači.

OMEZENOST PRAVDY ARGUMENTŮ V POST-PRAVDIVÉ DOBĚ

Postfaktický svět komor vlastní ozvěny, falešných zpráv a paralelních výkladů navíc ukazuje, že pravda - kterou chápeme jako většinový konsenzus, společné fanouškovství a přijatelnou interpretaci - není konečně verifikovatelná. Můžeme totiž neustále přinášet odlišné zprávy, vyvrátit názor názorem, provést interpretaci interpretace.

O pravdivosti světa (vnitřního i vnějšího) se na nejhlubší rovině nelze přesvědčit prostřednictvím argumentace. Není to logika sylogismů a potřeby "ještě více informací", které nás na této rovině posunou dále.

Z möbiovské smyčky nekonečného sebepřesvědčování se dostaneme pouze ve chvíli, kdy věříme, že některá z nabídek světa je prostě lepší. Nakonec musíme vystoupit z hermeneutického kruhu argumentace pro argument a vkročit do prostoru víry, jehož význam se dnes silně odhaluje právě díky velkému krachu pravdy jako argumentace v médiích post-pravdivého světa.

Hodnotám totiž buď věříme, nebo ne. Buď jsme rozhodnuti, že stojí za to, že vedou ke kvalitě a smyslu, že formují svět směrem, jaký je potřebný a dobrý, nebo ne. Není to tak, že by některá hodnota byla - ve smyslu argumentační pravdy - větší pravdou než jiná. Tolerance nebo velkorysost není v tomto smyslu pravdivější než hamižnost a zloba. Hodnoty totiž nejsou oblastí argumentace.

Jsou oblastí naší víry, že činí svět dobrým. Jsou rozhodnutím o tom, že svoboda, rovnost, demokracie, lidská práva chceme nést a udržet jako naše zásadní hodnoty. Jejich názorové opodstatnění - stejně jako jakoukoli jinou víru - vyargumentujeme pouze omezeně. Jasně ale vidíme mocný formativní vliv této naši víry: vidíme, jak na praktické úrovni našich životů každodenně vytváří (nebo jindy a jinde nevytváří) historicky epochální a jedinečnou svobodu osobních možností, svobodu ekonomickou, sociální jistoty, vztahů a seberealizace, svobodu projevu; konkrétní každodenní prostředí svobody pro dobrý život ve vzájemných dobrých vztazích.

Nakonec se tak ukazuje, že nejdůležitější rovina je právě tou oblastí, se kterou ve svém díle Bělohradský dlouhodobě zápasí a jejíž nepochopení je příčinou jeho specifického chápání krize evropské současnosti - je to rovina hodnot. V poslední řadě totiž ani v postfaktické době, ani kdykoli předtím není klíčovou otázkou "co je správná odpověď", ale "co je správná otázka". A ta vždy odkazuje k tomu, co je podstatnou hodnotou.

Nejedná se tedy o to, zda je liberální demokracie více "pravdivá" než její moderní populistické nebo autoritářské odnože. Jedná se o to, který režim považujeme za hodnotný.

HODNOTY NELZE NEMÍT

Hodnota je také záležitost kontextuální. Hodnota jsou vždy i ostatní hodnoty, které ji doplňují, oslabují, relativizují, zpřesňují. Nelze zcela vytrhnout hodnotu z kontextu hodnot ostatních a myslet si, že se stále jedná o tutéž hodnotu. Jednou z největších antických (a tedy evropských) ctností je přiměřenost - to znamená citlivost ke kontextu a neschematizující chápání, které bere v potaz mnohé, a proto se často spíše přiklání než jednoduše deklamuje. Hodnota tedy nikdy nestojí jedna sama o sobě. Vždy musí stát ve vzájemné propojenosti a odkazu na hodnoty ostatní: možná právě v tom, co Bělohradský nazývá katechismem.

Politicko-hodnotové katechismy, o kterých Bělohradský hovoří, pomáhají v interpretaci správného a nesprávného, důležitého a nedůležitého, ukazují systém našich hodnot optikou konkrétní politické nebo světonázorové ideologie či identity. Vrátím-li se k Bělohradského hypotéze o masivním opouštění těchto katechismů běžným voličem, potom je třeba naopak demonstrovat nejen na příkladě vzestupu neo-fašismu, neo-nacionalismu, neo-antisemitismu a všech dalších neo- ismů, že staré katechismy volič neopouští, ale prostě inovuje. Rozmělňuje je do katechismů neustále přizpůsobovaných ve virtuálních klubech soukromé pravdy, kterou sdílí ve vlastní názorové skupině na facebooku.

Čteme tedy stále tytéž katechismy - ty, které považují za hlavní hodnotu lidskou svobodu, i ty, které ji chtějí razantně omezit. Jen si do nich píšeme o něco více poznámky na okraj, něco škrtáme a po vzoru Václava Klause občas uděláme i nesouhlasnou vlnovku.

Hodnot se ale zbavit nemůžeme. Patří totiž neoddělitelně k celku lidské psychologie a utvářejí naše směřování. Hodnota je to, čeho si vážíme, co považujeme za zásadní a kam následně směřujeme. Nemůžeme nemít hodnoty. Můžeme však mít špatné hodnoty.

A protože nelze žít bez hodnot, pokud se přikloníme k názoru, podle kterého podstatné společné hodnoty neexistují, pak začneme jako hodnoty vzývat to, v co se - podle naší nové rekonceptualizace - tyto hodnoty přelijou. U Bělohradského je to - zdá se - sféra politické moci.

MARXISMUS A SPÁSONOSNÉ MOCNOSTI: POLITIKA A EKONOMIE

Teologie i filozofie západního křesťanského okruhu vždy chápala, že ani ty nejhlubší hodnoty nemůžeme nikdy plně a bezchybně uskutečnit. Nedokonalost, chyby, selhávání, přítomnost zla, nenávisti, nepřejícnosti - je součástí existenciální situace lidstva, kterou musíme každodenně překonávat, ale kterou na tomto světě nemůžeme vítězně porazit. Tento svět musíme přetvářet, ale nesmíme věřit, že se nám to někdy absolutně povede.

Marxismus přichází s radikálně opačnou interpretací. V podivném amalgámu kvaziteologie a obrazotvornosti posouvá Marx nebe z oblasti mimo tento svět do jeho samotného středu; představuje ho jako cíl, který musíme vybudovat: ráj na zemi, šťastné zítřky, beztřídní blaho komunismu. Hodnoty již nejsou ukotvené v Absolutním, jsou naopak prostředkem pro vytvoření Absolutního. Co je Absolutní, o tom rozhoduje strana, výbor, správná rasa. Tím se stávají hodnoty jejich (stranickým) vlastnictvím, kterým mohou dle libosti disponovat a kdykoli modifikovat. Svět (ruku v ruce se scientistickou revolucí 19. století) se stává instrumentem tohoto Absolutního cíle - je nám plně k dispozici, můžeme jej libovolně určovat, utvářet a využívat. Tady začíná každý nový Gulag a každá nová Osvětim, protože na této cestě potkáme vždy ty, kteří budou žít v rozporu s hodnotami, které zrovna definujeme jako podstatné pro dosažení Cíle, a protože my máme Pravdu (rozuměj, budujeme Absolutní cíl), ty se svými odlišnými hodnotami jsi zbytný.

Stejně jako mnoho jiných ideologií, také marxismus metamorfoval původní křesťansko-antické hodnoty: nikoli však do humanismu modernity (jako před ním učinila sekularizace), ale do víry v ekonomiku a politiku jako hlavní prostředek vybudování ráje na zemi. Dobře na to upozorňuje Ratzinger: "Kdo ... přijímá Marxe ... ten nepřijímá jenom filozofii, vizi o původu a smyslu bytí, ale především určitou praxi. Tato filozofie je totiž podstatnou měrou "praxí", která "pravdu" teprve vytváří, nepředpokládá ji. Kdo činí z Marxe filozofa teologie, přebírá primát politiky a hospodářství; a to jsou pak spásonosné mocnosti (...) Z takovéhoto pohledu se vykoupení člověka děje skrze politiku a ekonomiku, jimiž je určována podoba budoucnosti"

V základu marxismu leží přesvědčení, že je to především ekonomika a politický výkon moci, které transformují tento svět. A to je přesvědčení, kterým jsme - bez ohledu na počet let marxistické indoktrinace totalitní minulosti - protkání dodnes. Najdeme jej jak u Bělohradského (který ústřední úlohu "spásonosné mocnosti" deleguje politikům), tak u Václava Klause, který věří v zásadní spásonosnou sílu ekonomiky. Klaus ostatně svou (pozoruhodně úspěšně populistickou) verzi devadesátkového neoliberalismu bez etiky, hodnot a regulací chápe důsledně marxisticky - teorii základny a nástavby pouze modifikoval a místo primarity vlastnictví výrobních prostředků dosadil volný trh. Zbytek nezměnil.

ZODPOVĚDNOST ZA SVOBODU NENÍ DELEGOVATELNÁ NA POLITIKY

Bělohradský tak po marxistickém vzoru deleguje fundamentální roli v proměně světa politikům a politickému systému. Věří, že jsou to především politici, kdo řeší problémy současnosti: chudého Jihu a bohatého Severu, ekologické devastace, ekonomické disparity, eura, problému OKD na Ostravsku. Liberální demokracie je však způsob organizace společnosti, nikoli typ výkonu politické moci. Má pro proměnu světa stovky nástrojů - občanskou společnost, neziskové organizace, charity, sociální a ekologické programy korporací, imaginaci umění, nadační fondy a grantové programy, náboženské instituce, podniky a korporace, kulturní a intelektuální elitu, každodenní pracovní úsilí každého z nás. To proměňuje svět.

Všichni musíme realizovat hodnoty a směřovat je ke snižování utrpení, znečištění, bolesti, bídy, nespravedlnosti. Nemůžeme věřit filozofii alibismu, která slibuje, že politik za nás všechno vyřeší. Politici jsou pouze správci systému. My tvoříme jeho jádro. Jenže to je dyskomfortní uvědomění. Promítat všechny naděje na novodobé populisty a všechna zklamání na politiky staré doby je daleko snazší. Naši svobodu proměňovat svět ale nemůžeme delegovat, stejně jako naši schopnost tuto svobodu budovat, ochraňovat a participovat na ni. Pokud tak učiníme, už jsme ji ztratili.

Evropská unie už dávno nestojí na snazším obchodu uhlím a ocelí. Je to především ideový, hodnotový, světonázorový blok. Vyjádřením těchto hodnot a naší víry v ně jsou teprve všechny pilíře Evropské unie, její legislativa, politika, ekonomika, pracovní prostor, její věda a výzkum, kultura, její společná měna. Evropa stojí na hodnotách, které formovalo židovství, křesťanství a antika a které přetavil sekularismus do jejich současné, moderní podoby: víru v hodnotu každého jedince, jeho právo na seberealizaci a svobodu, jeho ochranu a podporu.

Tyto hodnoty jsme ve 20. století reformulovali do jedinečného konceptu lidských práv, dříve a jinde zdaleka nikoli tak samozřejmých, jak se dnes zdá. Ano, jedná se o stejná lidská práva, kvůli kterým někdy dokonce musíme i bombardovat. A jsme zpátky u Havla. Havel ve svém kanadském projevu nesakralizuje NATO, jak Bělohradský a Žižek nesprávně interpretují. Sakralizuje základní hodnoty, které mají - a v to věřil jistě nejen Václav Havel - větší váhu a morální apel, než naše aktuální spojenectví, práva veta v OSN, smlouvy a volební preference.

NELZE SE ZBAVIT KATECHISMŮ

Nelze se zbavit hodnotově-politických katechismů, jak uvažuje Bělohradský, a domnívat se, že nám evropské civilizační hodnoty stále zůstanou. Samotný katechismus konkrétního politického přesvědčení totiž na několika úrovních významu je hodnotou, je jednou z verzí interpretace velkého evropského katechismu fundamentálních hodnot - ať už verzí sociálně demokratickou, liberální, konzervativní či křesťansky-demokratickou. Všechny v jádru odkazují ke stejným principům, i když akcentují odlišné akordy.

Tím, že jej zahodíme, nezbavíme se potřeby něčemu věřit. Každá likvidace starého katechismu nás osvobodí pouze falešně, fantazijně. Ve skutečnosti se stáváme o to více závislými na katechismech nevyjádřených, neuvědomovaných, cizích nebo libovolných. Protože potřeby věřit, že něco je důležité , tedy potřeby mít hodnoty, které určují naše chápání světa, se nelze zbavit.

Víra ve velké postkatechismové osvobození, nebo dokonce jeho ceremoniální sanktifikace v podobě pseudoteologického posvěcení politického marketingu evropských populistů tak vlastně ústí v ten nejnebezpečnější katechismus: katechismus momentálního sentimentu, podle kterého to, co je důležité, bude cokoli, v co zrovna náhodou věříme; cokoli, co zrovna náhodou cítíme nebo s čím se setkáme: Fake news kremelské propagandy bude stejnou hodnotou jako naše vlastní očité svědectví. Cena másla bude stejnou hodnotou jako utrpení válečného migranta. Vztek k sousedovi bude stejnou hodnotou jako tolerance a odpuštění. Frustrace z neúspěchu bude stejnou hodnotou jako snaha přetvářet svět vlastní prací. Pragmatika mezinárodního kšeftování bude stejnou hodnotou jako sankce kvůli porušování lidských práv. A v neposlední řadě - plíživé omezení svobody politických konkurentů - protože zrovna poskytuje výhodu v partikulárním závodu o vítězné volby - se stane stejnou hodnotou jako svoboda všech účastnit se politické soutěže rovným způsobem.

To je největší nebezpečí, které čeká politiku v době hegemonie momentálního sentimentu většiny, hysterizace sociálními sítěmi, bagatelizace hodnot a ploché názorové polarizace.

Ano, nakonec jsme tedy zpět u svobody a jejích hodnot. Obojí je totiž neoddělitelné. Chci věřit tomu, že bystrá intelektuální mysl Václava Bělohradského dokáže citlivě rozlišovat, na kterém typu participace na evropské svobodě se nyní svými úvahami pohybuje: Jestli stále štěká za ty, kteří to nedokážou, nebo podává skalpel těm, kteří nás chtějí svobody - často za našeho vlastního potlesku - pohodlně zbavit.