Volba vládní protidrogové koordinátorky dopadla dobře. Precizně odráží míru laxnosti, úřednického alibismu a neodborného přístupu, kterou k problematice drog a následkům vysoké konzumace alkoholu u nás máme.

Aktualne.cz přinesl rozhovor s Jarmilou Vedralovou, novou vládní protidrogovou koordinátorkou. Paní Vedralová je úspěšná vyšší úřednice. O jejích znalostech adiktologie i o osobní odvaze a motivaci drasticky, nepopulárně a bolestivě ovlivnit v této zemi spotřebu alkoholu (a dalších drog), spíše než dále budovat bezpečnou úřednickou kariéru, si na základě nejen tohoto rozhovoru dovolím pochybovat.

JE JÁDREM ČINNOSTI PROTIDROGOVÉ KOORDINÁTORKY VÝCHOVA DĚTÍ?

Kdyby rozhovor poskytla učitelka základní školy v Liberci, nevadil by mi. Soustředit se na dobrou prevenci škodlivých jevů pro malé děti je skvělé a nutné. Ale což to může být zásadní bod programu, jak snižovat závislosti, a především bojovat s drogou číslo jedna - tedy snižovat spotřebu alkoholu v České republice? Přesně tak totiž "práci s mládeží" protidrogová koordinátorka představuje. Jako neuralgický bod magické strategie, kdy dětem rozdáme brožurky, promítneme video, podiskutujeme - a následně zavřou hospody a likérky zkrachují.

Neustálé opakování argumentů "kolik mladých lidí je opilých v barech" a "kolik mladých vyzkoušelo marihuanu" je od někoho, kdo by měl být schopen komplexního pohledu na všechny kulturní aspekty abuzu alkoholu, zarážející, ale pochopitelné. Soustředit se na "nevyzrálé" mladé je totiž snadné. Je to obecně odsouhlasené téma a nenarazíte v něm na žádný odpor. I v čekárně u lékaře, když dojdou témata k počasí, si můžeme vždy postěžovat na mladé. Všude vám takový postup schválí, protože vytvořit "certifikovaný program pro školy v oblasti prevence alkoholismu" je záslužná činnost a skvěle se prezentuje na tiskových konferencích. Jak to odnaučí pít zástupy jejich otců a matek, jak to vyprázdní české hospody, zůstává poněkud nejasné. Na druhou stranu jisté je, že všichni zůstanou spokojeni, kolonky tabulek budou vyplněné a teplá místa zaručena.

Ovšem zkuste zdražit pivo, zakázat reklamu na alkohol, omezit dostupnost prodeje alkoholu, zavírat hospody povinně v deset večer. To budou demonstrace, defenestrace, občanská nespokojenost. Není přece jen daleko snadnější zaměřit se na ty děti? Vždyť ty jsou naše budoucnost, že...

Paní Vedralová nemá roli na ministerstvu školství. A i kdyby měla, tím spíše by měla vědět, že děti se neučí návykům a postojům na základě preventistických přednášek, ale na příkladu rodičů, sociálního tlaku, vlivu permisivní kultury, hrdinných kulturních modelů, cestou vzorů (třeba politiků: vrávorajících prezidentů, nalévání se poslanců, prodeje alkoholu v Poslanecké sněmovně a zesměšňování samozřejmých snah to zakázat).

ČLOVĚK NENÍ ALKOHOLIK PROTO, ŽE ULÍZL TÁTOVI PIVA O TŘI ROKY DŘÍVE, NEŽ MĚL

Mladí lidé více zkoušejí drogy a alkohol také prostě proto, že potřebují experimentovat, překročit hranice, vyzkoušet si to. Rebelují proti společnosti, tak jak jim je v dětství představovaná. Musí být v odporu k rodičovským radám a především k tomu, co jim říkají certifikovaní preventisté. Takže jakkoli nechci působení na mládež bagatelizovat, ponechal bych jí trochu svobody a nedomníval se, že každý kdo na vysoké škole "kalí", protože to k volnosti studentských let patří, má nakročeno k alkoholismu. A pokud oblíbený zásah policejních těžkooděnců v českém baru odhalí sedmnáctiletou opilou studentku, neznamená to, že má nezodpovědné rodiče, které je třeba zavřít, ale že je spíše naprosto normální (čímž samozřejmě nenapadám fakt, že by jí v tom baru nikdo nalít neměl.)

Alkoholik nebo silný piják se z člověka nestane tak, že absentoval na preventistické přednášce ve školce, nebo že v osmnácti se každý týden se spolužáky opije. Vynecháme-li výjimečné případy geneticky, rodinně nebo psychologicky predisponovaných jedinců a zaměříme se na obecnou populaci, pak je problém úplně jinde než v neznalosti faktu, že alkohol škodí.

PIJÁCTVÍ NENÍ MYSTÉRIUM. CHLASTÁME PROTO, ŽE JE TO SNADNÉ

Lidé pijou proto, že je to snadné. Že tímto uspokojí své potřeby (sociálního kontaktu, uvolnění, zapomnění, zaplnění času, sebehodnoty - pocitu, že něco dokážu - vypít deset piv...) daleko snadněji, než jinými cestami. Pít je u nás snadné psychologicky, ekonomicky, kulturně i sociálně. Zmiňme jen pár příkladů: V hospodě mohou pijáci sedět od nevidím do nevidím (nereguluje se otevírací doba), pivo tam mají levnější než vodu (nereguluje se cena alkoholu), jsou zahlceni reklamami na alkohol (jsou povolené) - tedy signály, že pít je prostě normální, žádoucí, zajímavé. Každé hospodské posezení začíná hrdinskými historkami s alkoholem, televizní show přináší vtipná vyprávění, jak se celebrita opila a co u toho zažila. Za opilost se nestydíme, naopak nás utužuje. Kdo nepije s námi, toho příliš do party nevezmeme - to jsou jaderné sociální konstrukty, kterými žije velká část naší společnosti.

Tady jsou kořeny nezdravě permisivního či spíše ignorantského postoje k nadměrné spotřebě alkoholu u nás. Nelze je "řešit" pouze zákazy nebo legislativním opatřením. Nelze je řešit úřednickým rozhodnutím. Lze je řešit pouze dlouhodobým nesnadným ovlivňováním kulturní změny, které musí být vždy komplexní, multifaktoriální a dlouhodobé: legislativní, ekonomické, pedagogické, osvětové, sociologické, zdravotnické. Musí je proto řešit někdo, kdo není (jen) dobrý úředník, ale kdo především pravidlům této kulturní změny a adiktologii rozumí. Někdo, kdo je na tyto oblasti odborník.

Proč se místo "certifikovaných preventistů pro malé děti", tedy návrhu, kterým nikoho neurazíte, nezabývá protidrogová koordinátorka například:
- Myšlenkou lepší lokální nabídky ambulantní psychologické/adiktologické péče pro konzumenty alkoholu? I v Jihlavě. I v Jevíčku.
- Nabídkou poradenských aktivit, které by byly nestigmatizující, možná dokonce stály mimo zdravotnictví? Bezplatnými telefonními linkami se specialisty, podporou svépomocných skupin po vzoru programů Anonymních alkoholiků?
- Proč nepodporuje ideu terénních sociálně-rehabilitačních programů, zaměřených na skupiny nikoli náctiletých, ale opravdových alkoholiků a silných konzumentů? Na podporu budování klubů nebo center, která by s nimi pracovala? Nebo která by jen nabídla lepší alternativu trávení času než hospody? Proč nechce prosazovat daleko větší podporu neziskových projektů a dotačních programů, o které by mohli požádat charity a občanská sdružení, které tuto práci umí?
- Proč nebojuje proti směšně nízkým cenám alkoholu (piva), ale oponuje jim strachem z "nelegálního černého trhu"? Máme to chápat tak, že po zdražení piva o 5 korun začnou pivaři ve sklepě vařit pivo?
- Proč neprosazuje plný zákaz reklamy na alkohol?
- Proč neprosazuje limit na nonstopy a bary s nepřetržitým provozem?
A tak dále, a tak podobně. Mám hypotézu, proč tomu tak není (jakkoli chápu, že role protidrogového koordinátora je jiná, než přímá realizace podobných programů). Protože všechny tyto alternativy jsou nesnadné, setkají se s odporem, narazí.

SPOJIT MLADÉ LIDI S ORGANIZOVANÝM ZLOČINEM JE SKUTEČNĚ TO NEJLEPŠÍ, CO PRO SPOLEČNOST MŮŽEME UDĚLAT?

Rozhovor myslím odkrývá nejen absenci odvahy narazit, ale i hlubší neznalost adiktologické problematiky a problematiky veřejného zdraví, stejně jako anachronické a nelogické názory, kterých si povšimneme například v odpovědích, ve kterých se staví skepticky k legalizaci rekreačního užití marihuany tradiční výmluvou na její užívání u mladistvých: "36 procent mladých do 18 let užilo tuto látku (...) to není v pořádku."

Ale vždyť za prvé - právě kvůli rozšířenosti jejího užívání přicházejí snahy mnoha vyspělých zemí marihuanu legalizovat. Činí tak mimo jiné právě kvůli nebezpečí a nesmyslnosti kriminalizace běžných uživatelů a pěstitelů. Myslím, že i člověk, který o problematice drog neví vůbec nic, se pouhým čtením novin přesvědčil, že kriminalizace ani legalizace drog spotřebu masově neovlivňuje, jak je patrné z historických prohibičních snah ať v USA nebo v Rusku nebo v případě legalizace konopí z Nizozemí, Uruguaye, či mnoha států USA, ve kterých už je marihuana legální a ve kterých nenastala obávaná "epidemie závislosti". Jediný důsledek jsou miliardy do státního rozpočtu.

Kriminalizace ovlivňuje pouze cenu drogy a navazuje ji na černý trh, tedy napojuje uživatele na organizovaný zločin. Je úsměvné, jak se v rozhovoru jen o pár odstavců výše paní Vedralová bojí zvednutí ceny alkoholu - aby to neovlivnilo ekonomicky citlivou situaci sociálně slabších - a na druhé straně ji nevadí, že běžný mladistvý student učiliště si musí jít kupovat předraženou trávu za dealerem, který má vazby na party lidí, od kterých by jej měla chtít právě naopak národní protidrogová koordinároka co nejvíce izolovat.

KOORDNINÁTORKU MÁME. SKVĚLÉ, JEDEME DÁL.

Jsou to paradoxy, že?

Bohužel závěr můžeme učinit pouze jediný. Laxní přístup, který má vláda k výběru a jmenování osoby protidrogového koordinátora, kterého chápe jako schopného úředníka (což jistě paní Vedralová může být), nikoli jako odborníka na adiktologii a veřejné zdraví, plně odráží laxní přístup, který naše společnost má k nemírné konzumaci alkoholu, kterou nepovažuje za problém, ale za zajímavou zálibu.

Alkoholik je podle nás až ten, kdo se v opilosti pomočuje, a závislý je ten, kdo si píchá heroin. My ostatní, kteří alkohol konzumujeme tak kvalitně, že společenské náklady tohoto pijáctví dosahují dle orientačních odhadů 15-20 miliard korun ročně, jsme z obliga. Nic se neděje. Však brzy zavedeme preventivní programy pro děti, ať vědí, že alkohol škodí. A pak půjdeme zachlastat.