Doufám, že každý, kdo nad Babišem pohoršeně volá "fuj", poslal na syrskou pomoc alespoň stovku nebo dvě. Pak má na své rozhořčení svaté právo. Ti ostatní by měli hledat především zrcadlo.

Ve filmu Občan Havel se setkáme se zásadní, ale bohužel opomíjenou scénou, kdy se tento český prezident vyjadřuje ke svému výrazně kritizovanému prodeji Lucerny Chemapolu - tedy firmě vlastněné bývalými agenty StB. Havel reaguje zhruba takto: "Náš národ na mě delegoval své svědomí, na Chemapol všechno špatné, a díky tomu se následně sám cítí v pořádku". Havel tam myslím neřekl tu poslední větu, ale bylo vidět, že právě tu měl na mysli. (Pozn.: odkaz přidán do článku později, 17.9. 15:33.)

Mytologické velké očištění vlastního svědomí tím, že se identifikujeme s těmi dobrými a vůči těm zlým voláme fuj, reálně psychologicky funguje. Jeho nebezpečí spočívá především v tom, že se domníváme, že kromě tleskání těm dobrým (a pískání na ty špatné) už nemusíme nic více dělat.

Zděšení veřejnosti ohledně Babišových výroků nad syrskými sirotky, kterými chce premiér získat body u svých voličů, je lidsky pochopitelné. Položme si ale nepříjemnou otázku: Co jsme v této věci udělali my? Každý z těchto kritiků?

MORÁLNÍ LICENCOVÁNÍ

Ze sociální psychologie známe nebezpečný efekt morálního licencování, který vede k tomu, že samotné přemýšlení (diskutování, lajkování, verbální zděšení) nad nějakým etickým tématem vede nikoli ke zvýšené, ale naopak snížené tendenci chovat se tak, jak naše myšlenky ještě před chvílí deklarovaly.

Logicky bychom očekávali, že pokud diskutujeme o problematice bezdomovectví a způsobech, jak lidem bez prostředků pomoci, budeme následně k tomuto tématu citlivější, a potkáme-li při odchodu z této diskuze žebráka, dáme mu minci s větší pravděpodobností, než pokud odcházíme z debaty o kaktusech. Sociální psychologové ve svých experimentech demonstrovali překvapivý opak - jeden takový experiment, skoro naprosto totožný se situací popsanou výše, uspořádali. Ukázalo se, že žebrákům dali po diskuzi více peněz ti, co hovořili o kaktusech.

Proč tomu tak je? Protože reagujeme na základě pocitu o sobě. Pokud dostatečně dlouho vymýšlíme v diskuzi způsoby, jak pomoci chudým, cítíme se ohledně sebe dobře - "musím být ale morální člověk, když tak dlouho přemýšlím o morálních tématech". Cítíme se tak dobře, že potkáme-li následně u vchodových dveří někoho skutečně chudého, řekneme si: "Vždyť už jsem dnes udělal v této oblasti dost. Už to stačí. Teď chvilku zabrzdím." Bohužel si to řekneme právě v okamžiku, kdy bychom měli začít jednat.

Efekt morálního licencování je velký a ukazuje se v rozmanitých situacích: Vysvětluje, proč poté, co známý fast-foodový řetězec pod tlakem veřejnosti přidal na jídelní lístek zdravý salát, zaznamenal rapidní vzrůst zájmu o nejméně zdravá jídla z nabídky. Divíte se? Každý si o tom salátu v jídelním lístku přečetl a cítil se dobře, že si může dát něco zdravého. Dokonce si možná i tuto volbu intenzivně představil. Nu a poté - protože jeho mysl měla pocit, že už v tématu zdravé stravy učinila dost, si objednal něco, na co měl skutečně chuť - obří mastný hamburger.

POMOC MIGRANTŮM NEJSOU LAJKY NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH

Proč píšu o efektu morálního licencování u této kauzy? Protože právě v podobných situacích jej máme tendenci hromadně používat. Při spílání Havlovi je jedno, nakolik se jeho kritici sami dříve s režimem zapletli. Proč si nepohodlně uvědomovat "vždyť i já jsem se namočil"? Raději se budu soustředit na velkou mediální událost, na jeho prodej Lucerny problematickým agentům StB. Tím se budu cítit ohledně sebe dobře: "Teď, teď se to děje: Teď jsme morální, správní, teď skutečně rozlišíme dobro od zla." Ve vlastních životech pak nemusíme nic dorovnávat - dobrého morálního pocitu už jsme vygenerovali dost. Půjdeme dělat raději něco užitečného. Půjdeme skutečně žít. Morálku necháme na zděšení a tleskání u večerních zpráv.

Nechci bagatelizovat ani přehlížet nevhodné a necitelné Babišovy výroky ohledně migrantů. Chci ale upozornit na to, že politiky si nevolíme proto, aby "za nás" (tedy namísto nás) jednali morálně. Politici nejsou pozitivní figurky na šachovnici morálního licencování našeho svědomí, díky kterým - pokud svou roli dobře odvedou - už následně nic dělat nemusíme, protože máme dobrý pocit z toho, že jsme to byli my, kdo jsme je zvolili a to přece není málo... Odcházíme z diskuze o žebrácích okolo žebráka a díváme se jinam - my už jsme totiž udělali dost. Koneckonců - platím daně i na chudé, ať se tedy o ně "Babiš" postará. Je přece premiér, ne?

EMOČNÍ POLARIZACÍ UPRCHLÍKŮM NEPOMŮŽEME, ALE NAOPAK UŠKODÍME

Chci věřit tomu, že každý z kritiků Babišových necitelných výroků podnikl ve věci, kterou kritizuje - tedy pomoc válečným obětem - mnohem více než sdílení emočních příspěvků na sociálních sítích. Že poslal na syrskou pomoc sto nebo dvě stě korun, napsal dopis svému poslanci, pravidelně nosí šatstvo a potřeby na charitativní sbírky. Pokud ano, klobouk dolů, vy máte právo kritizovat. Ti ostatní by myslím měli nasměrovat svou pozornost také jinam než k Babišovi. Což ho samozřejmě nevyviňuje. Pouze vinu rozšiřuje.

Jsme to totiž my, příliš brzy spokojeni s pocitem morální správnosti, kdo zde vytváří prostředí, ze kterého Babiš těží. Koneckonců Andrej Babiš jako středový populista pouze prezentuje témata, která jeho středového (neextremistického!) voliče zaujmou a se kterými souhlasí. Názor většiny společnosti ohledně migrantů je tedy přesně ten, jaký Babiš reprezentuje. Co každý z nás dělá pro to, aby tento středový, neextremistický elektorát změnil svůj pohled? Kromě toho, že šíříme extrémní emoce na sociálních sítích v polarizaci náš/cizí dobrý/špatný chytrý/tupý? Tím této věci pomáháme, nebo naopak?

NELZE DELEGOVAT VLASTNÍ SVĚDOMÍ

Podívat se na sebe a naše vlastní jednání je vždy mnohem obtížnější než ukázat na ty druhé, kteří se nechovají správně. A nepleťme se, jakkoli jsou politici našimi reprezentanty, tedy někým, komu delegujeme technickou zodpovědnost za jednání s cizími státníky, za vedení kabinetu, za tisíce dalších úkolů politika - nikdy nesmíme a nemůžeme delegovat své svědomí.

Svědomí není horká brambora kterou přehazujeme z ruky do lepší ruky, ani honosné žezlo, které předáme vyvolenému s tím, že jej má moudře užívat, a s úlevou, že my už nemusíme. Politiky nevolíme proto, aby za nás (místo nás) jednali morálně. Klíčové prvky naší humanity delegovat nelze, jakkoli by to bylo pro mnohé pohodlné.

Netvrdím, že má každý přijmout do rodiny jednoho sirotka. Ptám se, zda - zahlceni emocemi sociálních sítí a povinností své morální rozhořčení sdílet, sledovat, komentovat a parafrázovat - si vyhradíme chvíli času na to, zamyslet se, jak skutečně pomoci. A tuto pomoc prostě provést. Poslat pár stokorun někam - třeba Lékařům bez hranic, napsat dopis trpícímu, asistovat cizincům nebo znevýhodněným, zapojit se třeba jen okrajově do humanitární akce, prostě nabídnout svou pomoc.

Pro to je ale podstatné, abychom posuzovali svou etickou sebehodnotu nikoli jen na základě toho, jak dobře se cítíme poté, co jsme si zanadávali nad špatnými mediálními protagonisty našich etických dilemat, ale daleko obtížněji na základě toho, co jsme pro tato dilemata skutečně udělali my sami. A to je těžké, že. Pojďme se raději bavit o Babišovi...