Reportáž Zvláštního vyšetřování vyvolává silné emoce, ale jen málo dotazů ohledně vhodnosti zvolené formy. Je veřejný zájem univerzální zaklínadlo, pomocí něhož účel světí jakékoli prostředky?

Zmiňovaná reportáž Zvláštního vyšetřování přinesla bezesporu nové informace, o kterých veřejnost nevěděla. Je docela možné, že pomůže iniciovat hlubší zpracování celé kauzy Čapí hnízdo či možného únosu pana Babiše mladšího. Z hlediska obsahu ji proto kritizovat nehodlám.

Velice sporná je ale problematická a necitlivá forma reportáže. Ještě nebezpečnější je pak stav, kdy jediný, kdo tuto formu kritizuje, jsou političtí reprezentanti hnutí ANO - tito ovšem ze zjevných pragmatických důvodů. Nečiní tak novináři samotní a měli by tak činit - z důvodů etických. Nediskutují, aby nedodali "vítr do plachet svým oponentům".

Obava ptát se na etické otázky v polarizovaném názorovém spektru, jen abychom "nepomohli těm druhým", je extrémně nebezpečná. Nastolujeme trend, se kterým se budeme ve světě, hysterizovaném sociálními sítěmi, setkávat čím dál častěji; učíme se novou formu autocenzury, způsob (ne)myšlení, který se stane normou.

CO JE VEŘEJNÝ ZÁJEM?

Erik Tabery ve svém včerejším facebookovém statusu píše:

"Z řady reakcí na reportáž Seznam zprávy mi přijde, že se tu stále moc nechápe, co je to investigativní novinařina. Všiml jsem si, že třeba spousta lidí řeší, jestli neměli reportéři klást méně otázek ... Co se podle mě posuzovat dá a má, je následující: Přinesla reportáž něco podstatného pro českou společnost? A odpověď je (z mého pohledu) jednoznačná: ano."

Taberyho argumentace je nebezpečná, protože jednostranná. Veřejný zájem přece není jediné měřítko etiky novinářské práce a "nové informace" není jediná forma veřejného zájmu. Nemyslím si, že přínos reportáže opodstatňuje zvolenou, zásadně problematickou formu. Materiál se dal zpracovat jinak, citlivěji. Ovšem jako úvod k 17.listopadu by pak byl méně bombastický.

DÍVÁME SE JEŠTĚ NA REPORTÁŽ?

Je otázkou, zda zmiňovanou formu dokumentu stále nazývat reportáží a zda se spíše neblíží jakémusi "documovie", tedy směsici vyprávění, dramatizací a reálných záběrů - které jsou jistě vhodné pro přiblížení historie nebo kuchařské show; jejich použití v reportáži, která zásadním způsobem ovlivňuje politické nálady v zemi, zasahuje do nejvyšších politických pater, ale především veřejnosti prezentuje skrytou kamerou zaznamenaného člověka s duševní poruchou, je nesmírně problematické.

Režisérem snímku je Vít Klusák, který si tento formát dobře procvičil na kuchařské show Ano šéfe, kterou natáčel, a po kterém zvýšený práh citlivosti vůči těm, o kterých natáčí, požadovat asi nemůžeme, zvážíme-li jeho nejslavnější projekt "Český sen", ve kterém "napálí" tisíce zákazníků reklamou na neexistující obchodní dům, aby následně mohl divákům demonstrovat zkaženost kapitalismu. Nicméně i režisér je v rámci celého projektu pouze najatou osobou a někdo jistě mohl změnit zadání, pokud se výsledný tvar ukazuje jako nevhodný.

Co tedy vidíme? Kašírované dialogy "Sabiny a Jirky", kteří pro diváka v umělých rozhovorech posouvají děj po vzoru antického deus ex machina, v neuchopitelném stylu mezi špatnou detektivkou, reality show a publicistikou. To je styl, který se bude nejvíce líbit, reportáž patřičně natáhne a vyvolá největší reakci diváků.

To není publicistika nebo investigativní reportáž. Je to dobrodružství, drama, pobavení - hranice mezi dramatizovaným příběhem a dokumentem reality se stírá, přesně jako v mysli schizofrenika. Tento formát je jistě osvědčený v přípravě zábavné šou. Tady však přináší daleko větší rizika.

ZAJÍMAJÍ NOVINÁŘE PSYCHOLOGICKÁ RIZIKA, NEBO JEN EFEKT?

Reportáž, ve které skrytou kamerou natočíte rozhovor s duševně nemocným člověkem, nemá mít umělecký záměr; má především minimalizovat rizika škod. První zásada lékařské praxe zní primum nihil nocere - především neškodit. Moc bych si přál, aby byl z reportáže patrný právě tento záměr. Aby její autoři a režisér, který ji dávají finální tvar, vzali do úvahy právo každého člověka na ochranu soukromí, natož člověka zatíženého duševní poruchou. Aby jim bylo zjevné riziko zhoršení jeho stavu, které svým zpracováním mohou způsobit. Věřím, že pečlivě diskutovali s psychiatry, jak případně mohou svou zvolenou formou panu Babišovi mladšímu uškodit, než ji pustí do éteru.

Pokud autoři došli k závěru, že dialog s Babišem mladším je natolik podstatný, že je potřeba jej pustit v plných záběrech natočených skrytou kamerou, mohli tak učinit vhodnějšími způsoby: rozostřit obraz, aby nebyl mluvčí identifikovatelný; anonymizovat hlas, aby nebyl poznat.

To jsou vše prostředky, které se pro ochranu soukromí ještě v nedávné době v podobných reportážích používaly. Dnes už jsme ale dále. Nezáleží nám na možnosti, že můžeme ublížit, chceme co největší slávu, emoci, efekt, načasování. Hranice mezi pravdou (reálnou reportáží) a fikcí (nahrané "mezidialogy", dramatizace, hudba) se smazávají. To jsou nejen atributy úspěchu mediálního obsahu postfaktické doby, ale také faktory, kterými riziko ublížení tomu, koho takovým obsahem zviditelníme, radikálně zvyšujeme.

UNESLI BYSTE TEN TLAK VY?

Nevím přesně, kterým typem schizofrenie pan Babiš mladší trpí. Podle indicií je pravděpodobné, že je to tzv. paranoidní forma schizofrenie. Nemusím zde asi vysvětlovat čtenáři, jak může podobné mediální zviditelnění a následná silná vlna emocí (vtipů, zloby, nenávisti, sprostoty), která se objeví v prostoru sociálních sítí, uškodit člověku, který má zhoršenou schopnost dobře se orientovat ve světě, zvládat stres a který má tendenci realitu vnímat spíše vztahovačným (paranoidním) způsobem. Všem je nám jasné, jaké riziko zde hrozí, a to i pokud je pan Babiš mladší v kompenzovaném stavu.

Doporučoval bych každému čtenáři představit si, jak by následný stres a mediální tlak zvládal on sám, pokud by se stal aktérem podobné reportáže. Jak zpracujete úvahy, zda jste nechybovali, když zjistíte, že jste se nechali nahrát skrytou kamerou? Zda jste řekli vše správně, zda jste se nenechali do něčeho zatáhnout? Jak zpracujete související myšlenky, že reportáž možná vyvolá ještě větší zájem - vás skrýt, odstranit z dosahu, ještě více schovat? Teď, když každý zná vaši tvář, váš hlas, vaše bydliště, váš popis příběhu? Budete se bát více, nebo méně? A co, pokud k tomu budete trpět (byť v současnosti zřejmě kompenzovanou) duševní poruchou, jejímž je úzkost často zásadním projevem? Velmi bych si přál uvěřit tomu, že všechny tyto aspekty autoři reportáže zvážili předtím, než zvolili svou dramatickou a necitlivě odkrývající (identifikující) formu reportáže.

ABSENCE DISKUZE PŘINESE DALŠÍ BULVARIZACI MEDIÁLNÍHO PROSTORU

Bohužel o těchto aspektech etických hranic novinářské práce se zřejmě uvnitř novinářské obce diskuze vést nebude. Je pochopitelně snazší budovat jednotnou pozici, a tím se vzájemně chránit v tlaku, který (a to si dokážu představit), je ze strany politiků na média a novináře obrovský. Je bezpečnější rozhodnout se, kdo je zde dobrý a kdo je špatný - a neptat se na problematické etické otázky.

Zdá se tedy, že "dobrý" účel světí jakékoli (bulvární, necitlivé) prostředky. Oháníme se veřejným zájmem a neuvědomujeme si, že jeden z nejdůležitějších aspektů veřejného zájmu je ohleduplnost a citlivost. Tato etická lhostejnost se nám samozřejmě nakonec hluboce vymstí, a to nejen v mediálním prostoru. Velmi bych si přál, aby teď psychicky neublížila především samotnému aktérovi dokumentu, Andreji Babišovi mladšímu.