Sentiment davu určil, kdo smí uctít Listopad a kdo nesmí. Svoboda je privatizována. Sílu argumentu, dialogu a smíření nahrazuje nekonečné posilování emocí. A ještě více a ještě si přidáme. Svátek svobody a demokracie začíná

Letošní oslavy 17. listopadu se staly nebezpečnou karikaturou svobody. Díky dlouhodobé názorové polarizaci nad dvěma výraznými osobami české politiky - Babišem a Zemanem - se dostáváme do emocionální vyhraněnosti, ve které nejsme ochotni odstupu, pochopení, tolerance, a zdá se, že ani základní slušnosti.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, věřili jsme v Listopadu. Je pozoruhodné, jak rychle se v post-faktické (post-pravdivé) době z pravdy stává nenávist. "Nenávidím, ale mám pravdu" a "Mám pravdu, a proto nenávidím" jsou vnitřní pozice mnohých z těch, u kterých zprvu pochopitelný a oprávněný zájem o (ne)spravedlnost, podivné kauzy a ohrožení demokracie přerostl do vypjatých emocionálních pozic, které demokracii a svobodu začínají naopak ohrožovat.

PREMIÉR SE PLÍŽÍ POD ROUŠKOU NOCI A MY SE TOMU POBAVENĚ CHECHTÁME

Ukázku jsme zažili dnes v noci. Atmosféru v této zemi jsme zjitřili natolik, že premiér i opoziční politici se musí plížit pod rouškou noci, aby mohli pietně uctít krvavé listopadové události roku 1939 i 1989. A mezi příznivci "těch druhých" to vyvolá veselí, pocit vítězství, nikoli rozpaky či pocity trapnosti, jak bychom čekali u každého, kdo umí jen trochu poodstoupit od bujících emocí a zamyslet se nad hlubšími důsledky svých činů; nad trendem, který nastoluje.

Je to opravdu velkolepá oslava demokracie, pravdy a lásky, když se (v Praze) nepopulární politická reprezentace nemůže zúčastnit piety v denní době bez nebezpečí, že vyvolá veřejný lynč a pouliční násilnosti. Je jedno, jak je nám sympatický pan Babiš nebo pan Okamura. Jsou to demokraticky zvolení politici, kteří reprezentují část našich občanů. A každý má snad ještě právo v klidu položit kytici, pomodlit se nebo zavzpomínat. Nebo už ne?

Aby toho nebylo málo, dav sebere jejich kytice a narve je do popelnic, přesně jako ve známé písni Hapky a Horáčka. Začalo to pískáním na Václava Klause (u téhož památníku v roce 2009). Ani on nemohl uctít památku, i tehdy si ji někteří potřebovali privatizovat. Pouze my můžeme. Pouze my máme právo na svobodu. Končí to - zdá se - novou úrovní občanského dialogu, která je jen mírně upravenou variantou plenění hrobů a kopání do věnců. Nejsme schopni druhého tolerovat nejen v jeho projevu, ale dokonce ani v kytici, kterou někde položí. Pro některé důvod k dalšímu smíchu a veselí.

VINA JE VŽDYCKY TĚCH DRUHÝCH

Jako psycholog chápu, že neexistuje kreativnější schopnost lidské mysli, než zdůvodňování, kdo vlastně může za moje chování. Proto už dopředu, ještě než se podívám na komentáře a názory na sociálních sítích, vím: Bude to zase "jejich" vina. Je to totiž vždycky vina těch druhých. Kopeme do Babišova věnce, protože Čapí hnízdo. Vyhodíme Okamurovu kytici, protože Lety. To je přece jasný důvod - protože oni "vyvolali" naši emoci, jsou zodpovědní i za to, co pod jejím vlivem uděláme.

V postfaktické době se emoce stává hodnotou: Cítím-li emoci, mám povinnost a právo ji vyjádřit. Nebo má někdo jiný povinnost postarat se, aby nebyla. Je totiž hodnotou. Mnohokrát jsem upozorňoval na absurditu protiuprchlických nálad, během kterých se argumentovalo větou nebohého občana "ale já mám strach". Strach přece není hodnota. Strach je pouhá emoce. A emoce slušný člověk třídí. Některé projeví, za jiné se stydí. Strach nijak neopodstatňuje to, co udělám, nebo neudělám. To má opodstatňovat etická úvaha - nekonám podle toho, jakou mám emoci; konám to, co poznávám jako dobré. V postfaktické době se tato etická zásada bohužel mění na svůj protiklad: dobré je to, co dělám, protože mám emoci, která to legitimizuje.

Za všechno tedy opět mohou ti druzí. Kolo obviňování nikdy neskončí. Vždy dokážeme ukázat na "viníka", kvůli kterému tady jsme. Kvůli kterému házíme věnce do popelnic. Je nepohodlné připustit si, že (ne)vhodnost a (ne)slušnost vašeho projevu nikdy nelegitimizuje ten druhý. Neschopnost regulovat nepřiměřenost, nenávist a zlobu je vaše neschopnost. Babiš za ni nemůže.

Tolerance či tlumení emocí přestaly být důležité. Je zde pouze nevývratné přesvědčení, síla emoce, metání argumentů. Chybí zde někdo, kdo by opět dokázal vystoupit nejen za svou, ale i za jejich svobodu. Svoboda je tak pouze "naše". O svobodě však platí, že patří-li někomu, pak ji nemá nikdo.

EMOCIONALIZACE MÉDIÍ A SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

Naše emoce jsou dále posilovány dramatickou bravurou nových forem zpravodajství a mediálních reportáži. Nabíjíme se sociálními sítěmi, se kterými trávíme dlouhé hodiny denně. Mnozí chtějí na této platformě publikační demokratizace vyniknout. Ale jak být originální v neoriginální době monotematismu? Jak být originální, když to, že Zeman je sprosťák, už jsme si řekli? A řekli jsme si to dokonce stokrát? Zjišťujeme, že je to možné jediným možným směrem - přitvrdíme. Kdo přitvrdí víc, bude mít více lajků. V jednoduchém světě názorové polarizace, tedy hry na pouhé dvě polohy, se originalita omezuje: vyprazdňuje se na pouhou možnost větší extremizace. Kdo dá více, kdo dá silněji.

Nestačí již natočit běžnou investigativní reportáž. Musíme natočit něco, co stojí mezi dramatizací a pravdou, po vzoru zábavných reality show. To strhne dav, to vyvolá - ještě větší dávku emocí, bez ohledu na to, koho tím můžeme poškodit. Vše samozřejmě v nejvhodnějším příhodném načasování.

Efekt je více než etika, emoce je více než pravda. O to se v postfaktické době jedná. To je bohužel mechanismem jejího fungování, a tedy zároveň mechanismem úspěchu všech, kteří se v ní chtějí prosadit a být slavní: youtuberů, opinion-makerů, politiků, novinářů i aktivistů...

Také pro politiku platí pravidla postfaktické doby, politici nestojí mimo ni. Proto se také oni na této vlně svezou rádi - přisadí si, řeknou to, co lidé "chtějí slyšet", nasytí poptávku názorem, který je sám o sobě třeba oprávněný. Chybí mu ovšem velmi důležité: "ale". I politici totiž potřebují popularitu, lajky, podporu. A proto musí - neproblematizovat. Novináři chtějí čtenost, politici chtějí hlasy. Všichni naskočí na jednoduchá pravidla hry - přitvrdíme, zjednodušíme, emocionalizujeme, zkrátíme.

SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ POLITICKÉ POLARIZACE

Zaslepeni emocemi a dobovými kauzami nám uniká skutečné nebezpečí, do kterého se řítíme: Vykopáváme společenské příkopy, které se zasypávají léta, je-li to vůbec možné. Podporujeme atmosféru naštvání, frustrace, zloby - na obou stranách. Vytváříme podhoubí pro radikalizaci našich názorů, pro neporozumění mezi sousedy, přáteli i rodinami. Paradoxně se bojíme radikalizace běžných muslimů do islamistických teroristů, ale lhostejně přehlížíme možnost, že pod sílící vlnou frustrací a bezmoci, vyhecován hysterií sociálních sítí, se bude radikalizovat psychicky nestabilní otec rodiny z Dolní Lhoty a provede nějaký zkratkovitý čin - a je jedno, z jakého bude tábora. Na to čekáme?

Optikou ruské informační války je to pak právě Putin, kdo naší nové polarizaci tleská asi nejvíce. Jeho trollům je úplně jedno, kterou stranu přiživí o další emoce a zaručené interpretace - protože když budou emoce sílit, bude sílit polarizace. Přesně to je pozice, ve které chce Moskva západní demokracie mít. Oslabené, s lidmi namířenými proti sobě, pochybujícími o schopnostech jejich vlastní kultury (médií, policie, soudů, politiků...) řídit samu sebe.

SVOBODA VLASTNÍ NESVOBODOU

Začínáme být svědky karikatury svobody a demokracie - ve které už není podstatná tolerance, respekt, porozumění, protože ty vždy znamenají ochotu poodstoupit ze svých pozic a emocí. Hlavní hodnotou a cílem jsou sdílené emoce, sentiment a názorové trendy a jejich prosazení. Je to demokracie řízená hegemonií sociálních sítí, mediální obrazotvornosti a naší emoční závislostí na nich. Chceme být populární nikoli tím, že dokážeme nezávisle myslet a poslouchat své svědomí, ale přiklonit se k těm druhým a získat co nejvíce lajků. Jak známý je tento mechanismus z totalitních režimů, jak moc si neuvědomujeme, že začínáme být v jeho zajetí.

Je to svoboda dobrovolným znesvobodněním se. Svoboda myšlenkové lenosti, ve které jen opakujeme ("sdílíme") to, co zrovna tvrdí ti okolo nás. Je to éra nejpohodlnější cesty, bezpečného fanouškovství a líbí-nelíbí.

Myslíme si, že něco zásadního získáme tím, že "politicky zničíme reprezentanty těch druhých" - že Babiš odstoupí, že Zeman odstoupí (nebo naopak - dosaďte si politiky dle svých preferencí). Nechápeme, že místo nich povstanou noví Babišové, noví Okamurové a noví Zemanové, protože ti jenom reprezentují své voliče - jejich smýšlení, jejich preferenci, jejich chápání světa. I z mělké historie vidíme, jak snadno se sentiment davu přelévá, jak se jednou hází vajíčka na Kalouska, aby se zítra jeho jméno oslavně skandovalo na Václavském náměstí.

Dvě zhruba stejné poloviny spoluobčanů jsou v patové situaci a nechápou, že symbolické zaměření jejich mysli na konkrétního politika jako na protagonistu všeho zla jim jen útěšně zabraňuje vidět pro ně děsivou realitu - že je zde totiž celá "druhá polovina" spoluobčanů, která ho podporuje. Ti druzí. A ty neodstraníte. Můžete je ovšem zesměšňovat nebo nenávidět.

JEDNOTNOU FRONTOU KE KULTUŘE NEPOCHOPENÍ

Je docela jedno, kdo se stane předmětem našich emocí, pokud je nedokážeme řídit. Jednu generaci populistů jen vystřídá další generace populistů - ať už v tradičních politických stranách či těch nesystémových. Právě proto, že své emoce řídit neumíme a právě proto, že se staly hodnotou. Poptávku po kultuře zkratky a rychlých řešení místo poctivosti a trpělivosti noví politici opět rádi nabídnou. Nezměníme-li se, budou zde stále. My je volíme. My je vytváříme. Nikoli jen ti druzí.

Všichni budujeme stejnou kulturu nepochopení. Jedni ji nastolují zesměšňováním těch, kteří "špatně" volí, nechápou svět, nemají patřičné vzdělání, úroveň, schopnost přemýšlení. Druzí ji živí proudem nekultivovaných obav a strachu, když se v komplikujícím se světě nedokážou vyznat, neměli štěstí a podporu nebo jej prostě odmítají poznávat nesnadnou cestou vlastní změny a vzdělání. Obě pozice jsou ze stejné látky. Obě nakonec přerostou ve zlobu, pocity ohrožení, frustraci a pohrdání.

Petr Pithart v této souvislosti nedávno trefně poznamenal: (v čase 30:28)

"Pro spoustu z nás - a zejména starších - (je) změn ... tak hodně a jdou tak rychle, že prostě nestačíme. Snažme se tomu ... rozumět, nezavrhovat to. Lidé se skutečně těžko orientují, zejména když nezkrocená globalizace zvětšuje sociální rozdíly, které se skoro vždycky zvětšovaly, ale teď je zvětšuje tempem, které už je neúnosné.

A lidi, kteří všechno udělali dobře, mají tu školu, jsou šikovní, vůbec nejsou líní, stojí na tom svém nádraží ... čekají, že jejich vlak přijede, vždycky přijížděl, a on prostě nepřijede. A nepřijede ani druhý den. A oni se pak dovídají, že už nikdy nepřijede, protože už jede po jiné trase a je to nějaký rychlovlak. A ti lidé jsou dezorientovaní, nešťastní a já se velmi přimlouvám, abychom tomu rozuměli.

Abychom se nedívali (spatra) na ty lidi, kteří volili podle nás špatně. Abychom se na ně nedívali svrchu. Prostě nestačíme. Já už taky mnoha věcem nerozumím, nestačím, a to se velmi snažím. A to žiju uprostřed hlavního města a mám politickou zkušenost a dokážu si představit, co tato doba dělá s lidmi, kteří žijí v menším městě, které je v regionu, který ta globalizace momentálně nepotřebuje."

---

Západní demokracie stojí a padá na hodnotách: tolerance, respektu, hledání společného zájmu, snahy se dohodnout. To je pravda a láska Václava Havla v kontextu každodenního společného pobývání i politického hledání. Jedině svoboda, která vede ke vzájemné pomoci, snaze porozumět si a ohlazovat emoce a nepochopení, má cenu. Moc bych si přál, abychom na to uprostřed hysterie osočování "těch druhých" při dnešním svátku svobody dokázali alespoň na chvíli myslet. Abychom si všichni přáli...

...ať mír dál zůstává s touto krajinou.