Právě jsem zhlédl dokument, ve kterém nadšený japonský farmář z Hokaido se svou ženou provázel diváky svým multimilionovým byznysem s jedním z nejlepších cheescakeů Asie, který distribuuje po celém světadílu. Dokument byl americký, hovoříme tedy o milionech v dolarech.

Svůj cheescake vyrábí z vlastního mléka. Toto mléko vyprodukuje jeho 45 krav. Ne, nepřepsal jsem se. Nikoli 450 nebo 4500 krav. Ale 45.

CHOVÁME KRAVIČKY, NEBO VYRÁBÍME HOVĚZÍ?

Všichni si asi dokážeme představit jaké to mléko bude. Jaká asi bude jeho kvalita ve srovnání se standardem ze supermarketu a jaké podmínky k životu budou ty kravičky mít, že z něj dokáže připravit tak špičkový dezert? Viděl jsem to v tom dokumentu. Nebeské.

Proč o tom píšu? Ze dvou důvodů. Jednak proto, že sleduji povzdechy českých, evropských, světových zemědělců - na dotace, na nízké výkupní ceny, na likvidační podmínky trhu. Ano, chápu, že je to složitější problém, ale odpusťte mi zde drastické, ale přesto si myslím, že ne zcela naivní zjednodušení.

Ano, vím, že i my zde máme podobné "farmáře z Hokaida", nadšence do biozemědělství a hvězdy lokální kvality, ale o těch nemluvím. Jak ale přemýšlí a co dělá mnoho těchto druhých, stěžujících si zemědělců? Jak se vidí? O co se snaží?

Jsou to lidé, kteří svůj obor nazývají "agrární průmysl ". Už dávno se v něm nechovají kravičky, ale "vyrábí" hovězí maso a mléko. Klíčovými slovy tohoto oboru jsou intenzita, tuny, hektolitry, produktivita na hektar, výtěžnost na jednotku. Idolem je pak umění vydolovat z přírody - z krávy, slepice, krajiny, pole - víc a více. Hnojit, stříkat, geneticky modifikovat, chemicky upravovat a pochopitelně sázet jen to, co přinese největší zisk.

Až to přestane být dobré. Až z toho bude bílá voda bez výrazné chuti, kterou ale skvělí markeťáci obrandují na "farmářské mléko z Moravy". A i paní v reklamě se bude s dětmi usmívat na rozkvetlé louce. S takovým přístupem nebudete nikdy prodávat jeden cheescake za cenu večeře v michelinské restauraci. Budete živořit. Anebo vy si možná jako zemědělský podnikatel dobře vyděláte, ale budou živořit ti ostatní, kterým jste tento zisk urvali: projeví se to na spokojenosti zaměstnanců, zdraví populace, na kvalitě života zvířat, na stavu přírody.

EKOLOGICKÁ KRIZE NEJSOU PLASTY V MOŘI A TAJÍCÍ LEDOVEC

Globální ekologická krize, ve které se nacházíme, není zapříčiněna jen uvolňováním CO2 do ovzduší a zaplavením moře plasty. Tak si ji rádi představujeme, protože to jsou věci, které jsou hodně daleko, a proto za ně pochopitelně moc nemůžeme. Ropu netěžíme a moře nemáme, tak neotravujte.

Ekologická krize je ale také důsledek toho, jak se chováme k vlastní spotřebě, ke krajině, k přírodě, k polím - či lépe řečeno k monokulturním pouštím, ve které jsme proměnili pestrost dříve různorodých políček, mezí, mokřin a neobdělaného úhoru. Z rozmanité přírody jsme vytvořili fabriku na agrovýrobu, ve které má šanci jenom to, co dobře vydělá. Abychom mohli vyrábět ještě více a ještě intenzivněji, znetvořili jsme systém zemědělských dotací, jehož smyslem by měla být právě lokální kvalitní produkce, tak, aby zemědělec produkoval takový nadbytek, který může i s jeho nevalnou kvalitou dokonce ve velkém exportovat. Na opravdové kvalitě nám nezáleží, protože prodávat kvalitu je složitější než odvézt kamion neurčité komodity do výkupu nebo do Německa.

Divíme se pak vzrůstu civilizačních onemocnění, alergií, autoimunitních onemocnění, rakoviny. Divíme se suchu, povodním, přemnoženým škůdcům. Divíme se polomrtvé krajině, hromadnému vymírání živočišných druhů, hmyzu, včel. Divíme se zanedbaným vesnickým regionům bez pracovních příležitostí. To vše je alespoň částečně důsledkem toho, v co jsme proměnili zemědělství (tedy "dělání se zemí", péči o zemi), že už v krajině nepěstujeme a nechováme - ale z ní produkujeme.

DRANCOVÁNÍ KRAJINY VLASTNÍ DUŠE

A na hlubší rovině je tento neradostný obraz stejnou ukázkou toho, jak přistupujeme ke svým životům, tužbám, rozhodnutím. I zde si myslíme, že skutečnou kvalitu můžeme dosáhnout kvantitou. Lepším hnojením (ať už v podobě motivační příručky či závisti, že soused už to má), větším výtěžkem z každého dne, vztahu, role. Chceme stále více a více místo toho, abychom zlepšovali kvalitu, tedy lépe pečovali o své životní "kravičky", aby nám daly kvalitnější mléko.

Místo toho toužíme po větším množství nekvalitního. Myslíme si, že se životní štěstí nasčítá podobně jako hektolitry podprůměrného mléka ve výkupu. Ale život takto nefunguje. Náš japonský farmář by velmi pravděpodobně nedokázal zopakovat svůj úspěch se 450 kravami a už vůbec ne se 450 farmami. Protože kvalita toho, co dělá, by šla neodvratně dolů.

A totéž platí pro naše životy a pro způsob, jakým v nich (ne)budujeme štěstí, smysl a spokojenost... Máme v nich na vybranou - buď budeme vytvářet opravdovou hodnotu, nebo budeme shromažďovat více a více toho, co se nám v hlubší zkušenost ukazuje jako bezcenné (nepříliš kvalitní), ale my si myslíme, že je tomu tak proto, že tohoto bezcenného je příliš málo na to, aby se to jevilo jako cenné, a hodnotu z bezcenného že vytvoříme tím, že ho vyprodukujeme desetinásobek.

Mít větší auto. Mít více peněz. Mít více zážitků. Více volného času. Mnohem více dovolených. Ještě více sexuálních partnerek. Daleko více jídla. Více pohodlí. Více adrenalinu... To jsou umělé dotace, kterými falešně naplňujeme svou přirozenou tohu po smyslu a spokojenosti.

Důsledkem je nejen stále stejně prázdná duše, deprese a úzkosti (které chceme zaplašit novým "více"), ale také vydrancovaná krajina vnější. Agrární výroba se zaměřením na kvantitu a nízkou cenu, jak jsme si ji představili výše, je pouze jednou fasetou naší nenasytnosti, kterou jsme zaměnili za cestu ke smyslu.

Mohli bychom jmenovat desítky dalších důsledků této falešné honby za štěstím. Třeba: Abychom měli pocit, že na více máme, chceme koupit ještě levněji bez ohledu na to, co to udělá s řekami, kolik orangutanů uhoří při vypalování pralesa a kolik dětí z rozvojových zemí při tom otrocky dře. Hlavně že my máme oplatky v akci. Jak je možné vyrobit a přes půl světa dovézt tričko z bavlny za cenu dvou piv v místní restauraci, neřešíme. My jsme ušetřili a budeme tak mít na ještě více zboží. A v tomto ušetřeném rozdílu má klíčit semínko životního uspokojení. To není spořivost, to je chamtivost.

EKOLOGICKÁ KRIZE JE DŮSLEDKEM NAŠÍ FILOZOFIE ŠTĚSTÍ

Tím se kruh lenosti, ignoranství, lakoty, drancování přírody a otrocké práce uzavírá. Ekologickou krizi neignoruje většina lidí proto, že by o ní nevěděla. Problém, proč se ji nedaří zastavit, není v tom, že bychom o ní snad - po způsobu Václavů Klausů - pochybovali. Naše neochota přijmout zásadní opatření pramení čistě z faktu, že taková opatření by byla v přímém rozporu s tím, co vidíme jako hlavní cestu ke spokojenosti. Protože ekologická krize není jen jakýsi vedlejší projev našich hédonistických strategií, jak dosáhnout životního štěstí - je jejich přímým důsledkem. Evangelium moderního konzumerismu to říká jasně: Mít více, zažít více, cestovat více, hromadit více, moci si více dovolit. Někde na konci tohoto "více" čekáme plné sýpky životního naplnění. Právě proto tuto krizi odmítáme řešit a vytěsňujeme ji z mysli: Měli bychom totiž pocit, že bojujeme se svým vlastním životním štěstím.

Po žních pak skončíme jako otylí, bohatí, nemocní, osamocení, nešťastní lidé, kteří si ale k psychiatrovi pro prášky (nebo do místní sámošky pro lahvinku něčeho dobrého na zapomnění) budou moci dojet novým modelem auta vyšší střední třídy. Budeme mít papírově velkou úrodu, ale žádnou radost ve stodole. Výsledkem bude nejen venku, ale i v naší duši - zplundrovaná krajina, sucho, poušť.

Nevím, jak na to tehdy bude kdo reagovat, ale jsem si jist, že i pak se najdou mnozí, kteří budou volat: Kdo za to může? A budou ukazovat všude, jenom ne na sebe. A tomu farmáři z Hokaido se budou smát a kroutit hlavou: "Strávit život u krav? Já se vám divím. Vždyť ten cheescake si můžete přece koupit v každé cukrárně."