Na současných postojích k epidemii můžeme dobře pochopit, jak funguje starý dobrý princip "uvařené žáby". Když ji hodíte do horké vody, zděšeně vyskočí. Když ji dáte do studené a pomalu ohříváte, nevšimne si, že se brzy nachází v životu nebezpečném prostředí.

Za posledních 7 dní (psáno 7.10.) zemřelo 17.5% všech obětí covidu u nás (139/794). Tento poměr každý týden stoupá. Matematik si dokáže sestavit křivku a vypočíst, kolik mrtvých by to znamenalo za 1-2 měsíce (pokud by se nezměnila opatření a dokud se "nevyčerpá" populační zásoba). Nechtějte po mě to číslo, ať někteří nevolají, ať nestraším lidi. Není ale rozhodně příznivé. Pojďme raději k té žábě:

HORKÁ VODA KATASTROF A KRIZÍ

Nejprve se podívejme na žábu v horké vodě. Tak má společnost fungovat. Má detekovat nebezpečí:

Když při tragické střelbě v Ostravě pachatel zastřelil 7 lidí, byly události plné noviny a ve společnosti strach, beznaděj, zloba, rozhodně ne lhostejnost. Slyšeli jsme volání po ochraně, ozbrojování nebo naopak odzbrojování - podle naturelu volajících. Žába skočila do horké vody.

Když u Nažidel zahynulo 20 lidí, ještě léta se o tom psalo, určoval se viník a ptali jsme se, co udělat příště jinak. Všichni máme tu tragédii v hlavě.

Střelec v Uherském Brodě zastřelil 9 lidí. Velmi jsme o tom diskutovali. Policie se poučila.

STUDENÁ VODA EMOČNÍHO OTUPĚNÍ

A nyní jak vypadá žába ve studené vodě jarního covidu u nás:

Velmi málo obětí. Jen jednotky mrtvých denně. Opatření silná. Oslavili jsme odchod covidu. Vyčerpali jsme ostražitost, přestali jsme hlídat teplotu. Přestalo nás BAVIT hlídat teplotu. Chceme číst o jiných věcech.

Současná bagatelizace je tak také důsledkem našeho velmi dobrého zvládnutí jarní vlny. Italové si podobné fráze dnes nedovolí. Už se spálili.

A najednou okolo nás umírá každý den přes 20 lidí denně (což je plovoucí průměr posledních několika dní) a mnohým je to víceméně jedno. Mají své důvody, své starosti, své názory. Voda přitom začíná být nebezpečně horká.

Kdyby někdo šel loni v prosinci kolem ostravské nemocnice, dozvěděl by se tu strašlivou zprávu o střelbě a mávl by rukou a řekl - "ale běžte už s tím umíráním k šípku, máme špatnou vládu, nestrašte pořád smrtí" - a pokračoval v cestě, nejspíše bychom uvažovali o duševní chorobě, necitlivosti nebo psychopatii.

KDO NECHÁPE HISTORII, MÁ DNES PŘÍLEŽITOST JI ZAŽÍT

Ve stejných pozicích ale dnes - při daleko větším počtu mrtvých a při vyšší teplotě vody okolo nás - mnozí volají naprosto stejně: "Vyhlásili jsme viru válku a ve válce jsou přece vždycky oběti," psala mi nějaká paní, chtějíc tak zbanalizovat fakt, že na covid ve světě zemřelo milion lidí. Podobnou frází můžete samozřejmě odvysvětlit všechno: Od zabití manželky ("Vyhlásili jsme domácímu násilí válku...") až třeba po holocaust.

Ta necitelnost, sobectví, neschopnost empatie a snadnost mediální masírky, to jsou ve společnosti periodicky se opakující fenomény. Jejich prostřednictvím můžeme velmi dobře pochopit "nepochopitelnou" atmosféru stalinských 50. let a masových výzev dělného lidu k popravě Milady Horákové. Nejednalo se tehdy o nic jiného než o podobnou kombinaci nevzdělanosti, stádnosti emocí, neochoty přemýšlet, propagandy nezodpovědných dobových celebrit - a strachu o svůj vlastní píseček.

POCITY A NÁZOROVÁNÍ JSOU SNAZŠÍ NEŽ POČÍTAT MRTVÉ

A k tomu přičtěte nebezpečné algoritmy sociálních sítí, které jsou naprogramovány tak, aby vyvolávaly polarizaci, spor, emoce, potvrzení jakýchkoli názorů v komorách vlastní ozvěny.

To vše - naše nekonečné diskuze, názorování, blogování, hádky - činí pomalu stoupající teplotu vody ještě méně zřetelnou. Více nás bohužel baví diskutovat a názorovat než si všímat mrtvých.

Přejme si proto - především za ty, kteří jsou nemocí nejvíce ohrožení - abychom se jako společnost dokázali přestat hádat o tom, jaký má kdo pocit a "jak horké to asi je", ale začali důvěřovat teploměrům a odborníkům na regulaci teploty.

A zubaře si prosím nechme k vrtání zubů, psychiatry-baviče do televizních estrád a profesora Pirka na to srdíčko. Teď ale potřebujeme mozky.