Nedávno jsem napsal úvahu "Jak se (ne)dostat na psychologii", ve které jsem kriticky reagoval na strategii některých uchazečů především shánět četná potvrzení o vyslechnutí přednášek a seminářů praktické psychologie, namísto realizování reálných psychologických projektů a obtížného studia psychologických učebnic.

Reakce některých čtenářů mě překvapily. Byly totiž opět ve smyslu toho, proti čemu jsem se snažil argumentovat. "Co radíte je hezké, ale razítko je stejně potřeba..." Nebo: "Ale paní X, která sedí v instituci Y, doporučuje přinést si co nejvíce potvrzení."

Ještě večer jsem nad jejich reakcí přemýšlel. Zaujalo mě především, proč ve mě toto téma rezonuje a nedokážu nad ním mávnout rukou. A pak mi to došlo.

Já totiž tyto studenty (respektive především "studentky", protože psychologii chodí studovat především ženy) přece znám. Nemyslím ty dnes dospívající studenty, kteří se domnívají, že razítko a potvrzení nejvíce doloží jejich motivaci a vědomosti pro vstup na vysokou školu. Znám je především z vlastního života a také z dob svých studií. Jedná se o psychologický typ, který mě celoživotně doprovází.

A razítkář se nakonec opět vynoří - v nové generaci, v nové reinkarnaci, v požadavku tentokrát po vás, ať vy mu dáte potvrzení o vyslechnutí vaší přednášky. Jinak je to ale stále on - se stejnými názory a se stejným přesvědčením, že odsedět si, absolvovat, dostat čárku, dostat zápočet a hlavně splnit, co se po mě chce a co mi někdo druhý řekne - je cesta ke studijnímu a pracovnímu úspěchu.

KONTRAPRODUKTIVNÍ STRATEGIE "RAZÍTKO"

Z mých slov jistě není obtížné vypozorovat, že k uvedené skupině lidí nechovám nejvstřícnější postoj. Rozhodně tím nechci tvrdit, že by na snaze absolvovat seminář nebo poslechnout si přednášku bylo něco špatného. Naopak. Sám jsem vyslechl stovky přednášek a absolvoval mnoho kurzů a výcviků.

Nevadí mi něco absolvovat. Vadí mi ale ten podivně deformovaný cíl razítkáře:

- Že podstatné není, co se tam dozví, jak to zpracuje, zda s tím souhlasí, ale že má štempl na to, že tam byl.
- Že studovat psychologii jde proto, aby konečně dostal “papír”, že může dělat terapie.
- Že jde na seminář, protože mu někdo řekne, že je to povinné a zapisuje se tam prezence, nebo že mu později "pomůže", když bude říkat, že tam byl.
- Že mě (v mé současné pozici psychologa a autora) někdo žádá o razítko jen za vyslechnutí přednášky (což už je samo o sobě absurdní), aniž by mi o této své zkušenosti napsal jedinou větu, aniž by se obtěžoval sepsat její analýzu nebo publikoval svůj vlastní článek o tom, s čím souhlasí a s čím ne, co mu chybělo, co se mu líbilo. Že si dokonce o potvrzení napíše ještě dříve, než přednáška proběhne.

Neboli: Že věci neděláme kvůli jejich vnitřní hodnotě, ale jen formalisticky - kvůli tomu, k čemu to může být užitečné. A to je mi nejen cizí, ale bytostně odporné. Důležitější však je, že razítkářská strategie nikdy nemůže vést k hlubší expertíze, studijnímu nebo profesnímu úspěchu.

To je mé hlavní sdělení pro čtenáře, kteří nemají rádi obsáhlé články. Níže pak naleznete obsáhlou anekdotickou evidenci tohoto faktu, demonstrovanou veselými historkami z mého studijního života.

NIKDY JSEM NEMĚL RAZÍTKO NA TO, ŽE JSEM PREMIANT

Začněme příběh od začátku... Musím začít něčím, co bude vypadat jako narcistní naparování, ale chci tím jen podtrhnout pozdější pointu. Tedy: Skoro na každé škole mě považovali za premianta a v různých žebříčcích úspěšnosti jsem se umísťoval na prvních místech. Přesto jsem na přednášky často nechodil, měl jsem problematický názor, hádal jsem se s vyučujícími, někdy je provokoval. Zkoušky jsem dělal i o rok nebo dva později, než byl vyměřený termín.

Příčinou mých úspěchů tak rozhodně nebylo, že bych důsledně plnil povinnosti a měl dostatek razítek. Neměl jsem známé ani rodiče, kteří by mi umetali cestičku protekcí. Příčina mého úspěchu byla naprosto jednoduchá. A právě tato jednoduchost je důvod, proč mají čtenáři problém uvěřit této profesně-studijní filozofii, když o ní přesvědčuji druhé: Měl jsem prostě jen silný zájem o cokoli, co jsem se rozhodl studoval. Ať už to byla psychologie nebo desítky jiných oborů, kterými jsem se v životě někdy na čas obklopil, které jsem hltal, četl, promýšlel, vypisoval, učil se je nazpaměť.

Dnes se stává, že se druzí podivují nad mou znalostí detailů a teorií z odlehlých oblastí, od medicíny po básnické sbírky, od filozofie po elektrotechniku. Není to proto, že by mou pyšnou strategií bylo naparovat se, jaký jsem renezanční člověk. Je to jen nepřímý důsledek toho, že celoživotně ležím v knihách, článcích a nově i vzdělávacích videích, které mě fascinují. Že hltám informace, protože mě baví. Ne proto, že se těším, že až přečtu tuto knihu, vezmou mě někam na školu nebo mi dají certifikát. Ale proto, že jsem fascinován obsahem, který čtu. A jedině toto je podmínka, díky které se můžeme stát skutečným odborníkem v čemkoli. Psychologové tomu říkají vnitřní motivace. Motivace v poznání (realizaci) samotného oboru. Nikoli v tom, co mi "to" přinese.

Tedy až vedlejším produktem tohoto mého zájmu bylo, že jsem se kdysi umístil na přijímacích zkouškách na psychologii (v žebříčku po písemné části) jako první z asi patnácti set uchazečů. Bez jediného razítka a protekce.

Až vedlejším produktem tohoto mého zájmu o mnoho oborů bylo, že jsem dnes vzdělaný. Některými lidmi jsem považován za inspirativního, mnoho lidí mě vyhledává s prosbou o pomoc. Dokážu jim ji poskytnout nikoli proto, že jsem sesbíral všechna potřebná psychologická razítka, ale proto, že o psychologii neustále přemýšlím, analyzuji témata, mentálně si rozebírám své úspěchy i neúspěchy, přemýšlím o situaci svých klientů, píšu, čtu, pátrám po novinkách. Nikoli proto, abych byl dobrý psycholog. Ale proto, že mě to samo o sobě vnitřně naplňuje.

BUĎTE TAK DOBŘÍ, ŽE VÁS NEMOHOU IGNOROVAT

Jsem vzdálen tomu domnívat se, že podobné žebříčkové srovnávání s druhými má jakkoli hlubší význam pro vaše štěstí. O svém umístění na na historických přijímacích zkouškách píšu jen proto, abych demonstroval, že je to především hluboký zájem o samotný obor a jeho znalosti, jež vedou daleko snadněji k pracovnímu nebo studijnímu úspěchu, kterého často chtějí razítkáři dosáhnout svou problematickou životní strategií "odsedět si, co je povinné".

Chci ukázat těm, kteří chtějí být experty v jakékoli oblasti, že to, na co se bohužel příliš a zbytečně zaměřují (žebříčky, razítka, potvrzení, touhu “dostat se někam”...) nemůže být nikdy primární snahou, ale spíše jen příjemným vedlejším důsledkem hlubokého zájmu o jakýkoli obor, který si zvolíte. A je zcela jedno, jestli se bavíme o řemesle, o umění, o vědě, o filozofii. “Buďte tak dobří, že vás nemohou ignorovat”, je název jedné knihy Cala Newporta. A to je, co radím těm, kdo chtějí být experty v jakémkoli oboru.

Chodí mi dotazy typu “Co musím vystudovat, abych měl oprávnění na psychologa?" "Jaký papír potřebuji, abych mohl vykonávat praxi?" "Jak získám klienty, když o mě nikdo neví?" To jsou nesprávné nebo nepříliš důležité otázky. Odpověď na ně je jednoduchá: Když budete v oboru skutečně dobří, bude to někde vidět. Někde promluvíte (jako filozof), někomu ukážete svůj vyrobený stůl (jako truhlář). A vše ostatní už budou jen komentáře. Budete mít stovky zakázek, stovky klientů.

Jenže ono to trvá. Mezi “otevřít první knihu” a “spatra spustit dvouhodinovou přednášku” je často pět nebo deset let, ve kterých leží stovky knih a článků, tisíce hodin přemýšlení a praxe. Desítky nepovedených stolů. A to se nám nechce. To nedokážeme, pokud nebudeme pro daný obor dostatečně zapáleni. A tak hledáme zkratky: razítka a kurzy, ve kterých do nás má někdo všechno potřebné vlít, ještě nás to prý bude "bavit" a na závěr nám dá potvrzení, že už jsme dobří.

Existuje ale jediné skutečné potvrzení - váš stůl (u truhláře), váš dobře odoperovaný pacient (u chirurga), vaše skvělé články (u novináře), vaše množství znalostí (u studenta).

Proto mi byli vždy podezřelí ti podivní extenzivní sběrači akademických titulů, kteří si své jméno veřejně obklopí pěti zkratkami, včetně dvou "bakalář et bakalář". V české obsesi diplomy a tituly a "pány inženýry" se pak pyšně dmou, jako by dávno vyhráli život už jen stohem svých diplomů. Co si ale z těchto studií opravdu odnesli? Jak proměnila jejich duši? Co opravdu vědí? O tom nevíme nic, či ještě častěji: když je posloucháme, máme o takové proměně vážné pochyby.

RAZÍTKÁŘI A PIVNÍCI: SEZNAMTE SE

Když vzpomínám na svá vysokoškolská studia, právě tam jsem zažil nejvíce razítkářek. Bylo to jistě i proto, že jsem od té doby své volby směřoval tak, abych se prostředí nalajnovaných drah vyhýbal. Studium na vysoké škole tak bylo mou největší expozicí světu “pilných studentů/studentek”

Na vysoké škole jsem se setkal také s důležitým psychologickým protipólem razítkáře - s pivníkem. Na rozdíl od razítkářů mě však už nikdy příslušníci tohoto typu neopustili. Jsem jimi obklopen dodnes. Brzy poznáte, o kom mluvím a co to o mě vypovídá.

Razítkáři především potřebovali splnit, co se po nich žádalo. Dělali to, co se vždy dělalo. Jejich klíčovou filozofií bylo absolvovat, dodržet termín, slyšet vše podstatné. A za "podstatné" samozřejmě považovali to, co bylo povinné. Podstatné je totiž to, co vede k razítku. Snad proto vyhledávali především místa v prvních lavicích přednášek.

Pivníci - pokud na hodinu dorazili - obsadili naopak zadní část přednáškové místnosti a v nezřídkavých chvílích, kdy je hovor emeritního profesora nudil, hráli piškvorky nebo lodní bitvu. Dělali si názor, jaká přednáška je dobrá a jaká ne. Chodili tam, kde jim to přišlo užitečné - ne z hlediska zisku razítka, ale z hlediska vlastního vzdělání.

Razítkářky po přednášce běžely do knihovny získat raritní kopii skript, o kterých se v historických časech mého studia vědělo, že výtisků je k dispozici jen drasticky omezený počet (kopírky a internet bylo tehdy něco, co teprve přicházelo).

My pivníci jsme po přednášce stejně rychle zamířili do hospody, kde jsme diskutovali o životě a... občas taky o psychologii. Skripta jsme většinou nečetli, ale poprosili vstřícnější spolužačky o okopírování výpisků. Četli jsme jiné knihy. Knihy, které nám dávaly jiný smysl. Četli jsme Junga, Perlse, Rogerse, Maye, Maslowa... často jména, o kterých skripta pojednávala, ale číst samotné knihy těchto autorů od nás nikdo jako povinnost neočekával. Razítkářů bylo v mém oboru významně více než pivníků.

Svou zkratkovitou chrarakteristikou pivníka nechci tvrdit, že musí mít vždy vztah k hospodě a indukovaným změnám vědomí. Může klidně sedět v čajovně, hrát fotbal, chodit sbírat brouky. Přesto jej zařadíme do obecného typu pivník. Co pivníky spojuje, je hluboký zájem o obor, který si vybrali, nezávislost, svoboda, samostatný úsudek a praktická či sociální inteligence, se kterou vyžehlí své absence z ranních přednášek, četná opomenutí a nemírná zpoždění. Protože rozhodně nesedí na každém semináři jen proto, že je povinný.

FALEŠNÁ ILUZE O ÚSPĚCHU RAZÍTKÁŘŮ

V té době jsem díky své životní nezralosti podlehl zajímavé chybě v úsudku. Domníval jsem se totiž, že razítkáři jsou poctiví a pilní a pro tyto své vlastnosti to dotáhnou z hlediska kariéry vždy dále než my pivníci, na které zbude spíše humor, nesouhlas, nezávislý názor, ale taky kocovina a jen zadní místa v jakýchkoli pomyslných prostorách kariérního postupu.

Myslel jsem si, že pivníkům se jejich absence smyslu pro povinnost a nízká devótnost šéfům a pánům profesorům dlouhodobě spíše vymstí. Přesto jsem byl pivník, protože jsem se domníval, že v této pozici dokážu žít šťastnější život. Že budu vždy svobodnější, nezávislejší, a proto i vzdělanější ve smyslu, jak jsem vzdělání chápal já - jako cestu ducha, nikoli složku certifikátů.

A i když jsem se neustále setkával s důkazy opaku této mé nesprávné teorie, nevěřil jsem jim. Až později jsem si uvědomil, že to, co vidím kolem sebe, není náhoda, ale logický důsledek našich životních voleb:

Že razítkáři přes všechny bajky o snaživosti, leštění klik a nepotismu ve skutečnosti v kariéře ani profesním úspěchu nikdy příliš nepostoupí. Protože profesní úspěch nesouvisí s certifikáty, ale daleko spíše s mnoha osobnostními kompetencemi, které rozvinete spíše ve vnitřním zaujetí, svobodě, kreativitě, odvaze a nezávislosti pivníka, než úzkostné dochvilnosti a názorovém omezení razítkáře.

V AKADEMICKÉM SENÁTU BEZ RAZÍTEK

První důkaz jsem dostal hned po roce studia na vysoké škole, kdy jsem se stal studentským zástupcem v akademickém senátu. Volby jsem nevyhrál proto, že bych měl pověst pilného studenta, ale protože jsme s kamarády-pivníky naplánovali velevtipnou volební kampaň, do které jsme plně vtělili kreativitu čtvrtého i pátého vypitého piva během zasedání volebního marketingového týmu. Sázka na volební heslo "Nevolte Masaryka, volte Špoka" musela být na Masarykově univerzitě korunována buď jasným úspěchem, nebo jasným neúspěchem. Nepovšimnuta zůstat nemohla.

Když jsem potom přicházel na první schůzi senátu, záležitost se mi rozležela v hlavě. Pocítil jsem úzkost a říkal si: “Do čeho ses to zase uvrtal? Koho myslíš, že tam asi potkáš? Vždyť tam budou sedět jenom šprti a kariéristi. A víš, že s těmi si nebudeš rozumět!”

Vešel jsem do senátní místnosti a hle - u studentské části stolu jsem k velkému překvapení spatřil známé (včerejším večírkem ještě zčervenalé) obličeje studentů a studentek-pivníků, povědomé tváře od jiných stolů restaurací, ve kterých jsem sedával též. Osobně jsem se s nimi v tuto chvíli ještě neznal, ale často jsem je dříve potkával - ne ve studovnách, ale u hospodských pisoárů. A z těchto senátorských pivníků se později stali mí další dobří přátelé. V tu chvíli ve mě má úzkost spadla a posílila se naděje, že se mi v akademické politice bude líbit. Do senátu totiž nebyla zvolena ani jedna razítkářka.

Když se nad tím dnes zamýšlím, je to vlastně logické. Protože vyhrát volby do senátu nebyla povinnost studenta. K ničemu to vlastně nebylo. Budoucí zaměstnavatel to nevyžadoval. Nebyla to zapsaná položka v indexu, nevyzval k tomu pan profesor na přednášce. Bylo to něco navíc a nebylo to snadné. Nebyl v tom jasně viditelný účel ani zisk. Bylo to něco, co roste ze svobody a nezávislosti pivníka a co je jejím důsledkem.

Nechci zde trapně vypočítávat historii svých úspěchů (někdy také spíše “úspěchů”), ale chci poznamenat, že tato zkušenost se často opakovala. Na různých pozicích, na které pohlížíme společensky obdivně a kam se mi podařilo během životní dráhy zavítat, jsem opět očekával přetlak ostrých loktů pilných studentů. Ale vždy jsem se zde setkal spíše s duchem svobody, nezávislosti, otevřenosti, autonomního myšlení, spoléhání na vnitřní motivaci, samostatných názorů pivníků.

Bylo to prostředí s odérem kalhot potřísněných včerejším pivem spíše než čerstvou vůní razítkovací barvy. Ať už to bylo při mé práci studentského zástupce v kolegiu děkana fakulty, vědeckého pracovníka na Akademii věd, v zajímavých terapeutických institutech a aktivitách, během okrajového angažmá v divadelním a uměleckém prostředí, během přednášení na univerzitách a vedení zajímavých workshopů nebo konzultační práce se spičkovými experty, manažery či podnikateli.

Nechci tvrdit, že tam nikde nebyli razítkáři. Ale k mému údivu jejich relativní výskyt klesal se stoupajícími patry “kariérního žebříku” nebo profesního úspěchu. Alespoň v těch profesních a životních prostředích, která jsem si volil. Je jistě možné, že kdybych zvolil jinou oblast (například státní správu), má zkušenost by byla jiná. I proto ale nabádám své klienty, ať si své profesní prostředí bedlivě vybírají.

Uvedené zjištění bylo pro mě fascinující, byť z dnešního pohledu, kdy lépe chápu důležitost osobní svobody, nezávislosti a hlubokého vzdělání, je pro mě naprosto nepřekvapivé.

JAK DOCENT ČERNOUŠEK PŘECHYTRAČIL RAZÍTKÁŘKU

Mohl bych vás do úmoru pronásledovat historkami s razítkáři, ale jistě jich máte dostatek vlastních. A tak dám k lepšímu pouze jednu.

Jeden z povinných kurzů asi ve čtvrtém ročníku psychologie vedl docent Černoušek. Byl to inspirativní učitel, sečtělý psychoanalytik, plný zajímavých názorů. Měl jsem ho rád. Je vám to asi jasné z toho, co jsem právě napsal: Ano, docent Černoušek byl zjevný pivník.

Slovo “povinný” v atributu kurzu, který vedl, vyvolalo u některých spolužaček-razítkářek nemalé pnutí. Protože ještě během třetí přednášky, kterou přednesl, nedal pan docent k dispozici syllabus. Ó tempora, ó mores! Razítkáři nevěděli, co přesně budou na konci kurzu potřebovat k zápočtu. Jedna studentka se díky své odvaze (nebo rostoucí úzkosti) osmělila a tázala se na předpoklady k zápočtu. Docent Černoušek doporučil přečíst si jakoukoli knihu od Freuda a pokračoval ve výkladu.

Studentka se však nenechala takto obecně odbýt a stejný dotaz vznesla i příští hodinu. Dostalo se jí podobné stručné odpovědi. Následující hodinu se však již důrazněji dotazovala s uštěpačnou poznámkou, že syllabus kurzu a povinná literatura stále není známa! A tehdy se pan docent naštval.

Na další přednášku donesl nastříhané proužky papíru šířky tří centimetrů (aby ekologicky neplýtval) v počtu padesáti kusů, s jízlivým úsměvem pomalu přistoupil od lavice k lavici a před každého studenta pečlivě položil jeden tento papírek. Spolužačce-tazatelce podal myslím všechny ostatní, co mu zůstaly v ruce. Bylo na nich napsáno. “Literatura: Sigmund Freud - Úvod do psychoanalýzy”. Nic více. Pak bez dalšího komentáře začal přednášet. My pivníci ze zadních lavic jsme se mohli potrhat smíchy.

VELKÉ MIZENÍ RAZÍTKÁŘŮ

A nyní proč o tom všem píšu. Už jsem dvě dekády z vysokoškolských lavic venku, ale jsem v pozici, kdy se na mne mnozí obracejí s dotazy ohledně kariérního a profesního úspěchu. Proto jsem chtěl tuto svoji zkušenost sdílet. Její závěr mi dnes zní vlastně logicky, ale vím, že dříve jsem to takto snadno nechápal:

Když se totiž dnes, po skoro dvaceti letech od vysokoškolských studií, rozhlédnu a zamyslím se, kdo z mých bývalých spolužáků naplnil svou životní dráhu významnějším profesním či kariérním úspěchem, ať už jej definujeme jakkoli, vidím jenom pivníky. Razítkáři nejsou k nalezení.

Nechci tím pečlivé spolužáky-razítkáře určitě dehonestovat a prohlašovat, že kdo nedosáhl výraznějšího profesního úspěchu, je v něčem diskvalifikován. Jistě můžete dát přednost jiným dimenzím života než pracovnímu úspěchu a být šťastný. Ale na druhou stranu - klienti a čtenáři se mě právě na toto ptají: Jak dosáhnout profesní hloubky? Jak být dobrý ve svém oboru?

Vím také, že je těžko definovat dobrého psychologa nebo sociologa a že kdo je nejviditelnější v médiích, nemusí být největší odborník. Ale přece jen se shodneme, že určitým indikátorem expertízy a kariérního úspěchu je, když se dostane do prestižnější pozice, jako výzkumník na lepší univerzitu, napíšete zajímavou knihu, dáte zajímavý rozhovor nebo komentář, něco se o vás ví, někdo vás před druhým veřejně pochválil, ostatní se setkají s vaším dílem nebo produktem. Zvláště to platí v humanitních a sociálních vědách, které jsem studoval a jejichž produktem by měl být veřejný výstup.

Když si shrnu své úspěšné spolužáky z fakulty, na které jsem během let takto kdekoli jakkoli narazil, vidím jenom pivníky, které jsem znal od svého nebo od sousedních hospodských a kavárenských stolů.

Známý politolog-profesor, jehož vyjádření čtu často v novinách. Vynikající etnolog, který vedl několik institucí a úzce spolupracoval s UNESCO. Historik, zkoumající dějiny StB a totalitních represí. Kamarád básník s několika vydanými básnickými sbírkami. Uvážlivý politický vědec, autor významných knih a dnes rovněž vysokoškolský profesor. Přátelé psychologové, kteří létají na světové konference, zastávají vedoucí pozice kateder a institutů, mají důležité slovo v expertních panelech a sedí právě u těch přijímacích zkoušek na psychologii, kde si někteří uchazeči chtějí místo vědomostí přinést co nejvíce razítek. Filozof přednášející na britské univerzitě. Kamarád, co nám tak dlouho básnil o vínu, až studium zabalil, vrátil se na rodinný vinohrad a dnes je majitelem špičkového vinařství. Všechno pivníci.

Snažil jsem se vzpomínat nezaujatě, ale nevzpomněl jsem si na podobnou veřejnou zmínku o jediném razítkáři, kterého bych znal z dob studií. Od státnic jsem neslyšel o jediném z nich. Nesetkal jsem se s ním v autorství žádné eseje či knihy, v zásadním odborném článku, referencích nebo doporučeních klientů, přednáškách, akcích, konferencích, náhodném rozhovoru v novinách... Přitom jich bylo na škole tolik.


Vytratili se. A myslím, že to není záhada. Nemají totiž čas na zbytečnosti. Čekají někde na razítko. Plní poctivě povinnosti, které jim definují jejich nadřízení. Vyplňují formuláře tak, jak se má. A formulářů je hodně. Věřím tomu, že i dnes mají ve svých životech včas a správně odevzdáno to, co se po nich chce, ale více nestíhají. Nikde nevyčnívají. A protože plní jen to, co se chce po většině (průměru), z definice nikdy nebudou výrazně lepší, než je tento průměr. Není to určitě špatně. Je to ale osud, volba razítkáře. Pro výraznější studijní, kariérní nebo profesní úspěch to bohužel nestačí.

---

(Tento fejeton prosím čtěte s nadsázkou a tolerancí, vlastní pivníkům, nikoli se sveřepou úzkostí razítkářů. Věnuji jej všem přátelům a kamarádkám-pivníkům z dob mých univerzitních studií. Věnoval bych jej stejně tak rád i spolužákům-razítkářům, ale ti jej myslím číst nebudou. Není totiž povinný.)