Nadýchneme se čistšího vzduchu?
Vzpomenete si, co se dělo dvaceti lety? No, mě to taky moc nejde. Ale před rokem? To už se na horší paměť vymlouvat nemůžeme. Tehdy nám přeci Nečasova vláda slíbila vyčištění vzduchu na Ostravsku i jinde. Navíc jmenovala ministrem životního prostředí člověka z Ostravska. Lidem z regionu se tehdy asi trochu ulevilo. Vláda je ale už rok napíná. Návrh zákona o ovzduší zatím ani neprojednala. Namísto toho MŽP uzavírá dohody přímo se znečišťovateli a stačilo už naznačit společnosti ArcelorMittal, že bude moci vypouštět nové škodliviny namísto těch, jejichž omezení jí přikázaly úřady.
Jen málokdo pochybuje o tom, že zákon o ovzduší - schválený právě před dvaceti lety - výrazně pomohl zlepšit kvalitu ovzduší a zachránil tím zdraví a životy tisíců lidí u nás. Po dvou dekádách by už ale bylo načase pokročit o kousek dál zejména proto, že kvůli tzv. emisím jemného prachu stále žijeme ve výrazně horších podmínkách než obyvatelé většiny ostatních evropských zemí. Ministerstvo životního prostředí tedy už v polovině roku 2009 dokončilo a zveřejnilo nový zákon o ochraně ovzduší, který skutečně obsahuje účinná opatření k dlouhodobému snižování emisí z průmyslu, dopravy i domácích topenišť. Od té doby máme třetí vládu, žádná zákon neprojednala.
Ministr Drobil (ODS) loni v říjnu vyjmul malou část tohoto návrhu a předložil jej formou poslanecké iniciativy - ta by ve smogem postižených oblastech umožnila alespoň zpřísnit emisní limity pro velké průmyslové znečišťovatele a obecní zastupitelstva by zde mohla vyhlašovat nízkoemisní dopravní zóny. Poslanecká sněmovna návrh schválila, následně přehlasovala veto Senátu a zřejmě stejně na své nejbližší řádné schůzi v září naloží i s vetem prezidenta Klause. Díky vzniklým průtahům ovšem novela už nezasáhla do zimní smogové sezóny a nejspíš neovlivní ani tu příští.
Mezitím ministerstvo životního prostředí stále vypořádává připomínky k samotnému návrhu nového zákona o ovzduší. Zatím víme jen to, že na omezení smradlavého dýmu ze spalování odpadů v domácích kotlích čekáme marně. Možnost kontrolovat a následně postihovat tuto nelegální činnost totiž ministerstvo už z návrhu zákona vyřadilo s argumentem, že nepřípustně narušuje právo na soukromí. Jenomže podobné kontroly nám soukromí běžně „narušují“ už desítky let. Máte-li rodinný domek, dobře to znáte. Kominíci v ročních intervalech v domech zajišťují „volný přístup k vymetacím místům komína“, revizní technici zase sledují stav domácích plynových spotřebičů. Musíte je tedy pustit i do kuchyně a koupelny. K jejich práci mělo přibýt zkontrolování typu u větších uhelných kotlů s rozvodem teplé vody (s kontrolou malých ani původní návrh nepočítal). Kdo by trval na starém kouřícím kotli či na soukromí své kotelny, platil by pomalu rostoucí poplatek. To by jej postupně stimulovalo ke koupi kvalitnějšího kotle na uhlí nebo ušlechtilejší palivo. Takový, v němž se odpad nebo uhelný kal spalovat prakticky nedá. Možná by šlo vymyslet jiný systém, jak se bránit domácímu spalování odpadu. V zákoně nicméně nebude žádný.
V každém případě zatím zákon úplně chybí a bez biče cukr nefunguje. Ani po třech letech výrazně nestoupá počet žádostí firem či obcí o evropské dotace na snižování emisí. Nové investice nepřináší ani dobrovolná dohoda ministerstva životního prostředí se společností ArcelorMittal. Z její přípravy byli důsledně vyloučeni zastupitelé i místní veřejnost. A brzy se ukázalo proč. Dohoda obsahuje jedinou novinku – pět milionů korun ročně „na podporu ozdravných pobytů dětí“ a 338 tisíc na provoz jednoho čistícího vozu. Zbytek dohody téměř výhradně tvoří opatření opsaná z příslušných povolení k provozu. Například závazek snížení emisí prachu na aglomeračních pásech se přímo odvolává na integrované povolení.
V dohodě ale najdeme také větu, že výsledné snížení emisí může být „…částečně využito jako kompenzační opatření imisního vlivu jiných záměrů realizovaných společností ArcelorMittal Ostrava a.s. v předmětné lokalitě.“ Za pouhé dodržování zákona předem slibovat budoucí povolení pro vypouštění nových škodlivin je přinejmenším podivné. Ministerstvo navíc připravuje i další podobné dohody na Ostravsku a premiér je chce „aplikovat i v dalších regionech, které jsou postiženy znečišťováním životního prostředí“. Kontroverzní výhody pro znečišťovatele by se tak mohly nebezpečně rozšířit. Lepší by opravdu bylo soustředit se spíš na prosazení toho už notně zaprášeného zákona.
Jen málokdo pochybuje o tom, že zákon o ovzduší - schválený právě před dvaceti lety - výrazně pomohl zlepšit kvalitu ovzduší a zachránil tím zdraví a životy tisíců lidí u nás. Po dvou dekádách by už ale bylo načase pokročit o kousek dál zejména proto, že kvůli tzv. emisím jemného prachu stále žijeme ve výrazně horších podmínkách než obyvatelé většiny ostatních evropských zemí. Ministerstvo životního prostředí tedy už v polovině roku 2009 dokončilo a zveřejnilo nový zákon o ochraně ovzduší, který skutečně obsahuje účinná opatření k dlouhodobému snižování emisí z průmyslu, dopravy i domácích topenišť. Od té doby máme třetí vládu, žádná zákon neprojednala.
Ministr Drobil (ODS) loni v říjnu vyjmul malou část tohoto návrhu a předložil jej formou poslanecké iniciativy - ta by ve smogem postižených oblastech umožnila alespoň zpřísnit emisní limity pro velké průmyslové znečišťovatele a obecní zastupitelstva by zde mohla vyhlašovat nízkoemisní dopravní zóny. Poslanecká sněmovna návrh schválila, následně přehlasovala veto Senátu a zřejmě stejně na své nejbližší řádné schůzi v září naloží i s vetem prezidenta Klause. Díky vzniklým průtahům ovšem novela už nezasáhla do zimní smogové sezóny a nejspíš neovlivní ani tu příští.
Mezitím ministerstvo životního prostředí stále vypořádává připomínky k samotnému návrhu nového zákona o ovzduší. Zatím víme jen to, že na omezení smradlavého dýmu ze spalování odpadů v domácích kotlích čekáme marně. Možnost kontrolovat a následně postihovat tuto nelegální činnost totiž ministerstvo už z návrhu zákona vyřadilo s argumentem, že nepřípustně narušuje právo na soukromí. Jenomže podobné kontroly nám soukromí běžně „narušují“ už desítky let. Máte-li rodinný domek, dobře to znáte. Kominíci v ročních intervalech v domech zajišťují „volný přístup k vymetacím místům komína“, revizní technici zase sledují stav domácích plynových spotřebičů. Musíte je tedy pustit i do kuchyně a koupelny. K jejich práci mělo přibýt zkontrolování typu u větších uhelných kotlů s rozvodem teplé vody (s kontrolou malých ani původní návrh nepočítal). Kdo by trval na starém kouřícím kotli či na soukromí své kotelny, platil by pomalu rostoucí poplatek. To by jej postupně stimulovalo ke koupi kvalitnějšího kotle na uhlí nebo ušlechtilejší palivo. Takový, v němž se odpad nebo uhelný kal spalovat prakticky nedá. Možná by šlo vymyslet jiný systém, jak se bránit domácímu spalování odpadu. V zákoně nicméně nebude žádný.
V každém případě zatím zákon úplně chybí a bez biče cukr nefunguje. Ani po třech letech výrazně nestoupá počet žádostí firem či obcí o evropské dotace na snižování emisí. Nové investice nepřináší ani dobrovolná dohoda ministerstva životního prostředí se společností ArcelorMittal. Z její přípravy byli důsledně vyloučeni zastupitelé i místní veřejnost. A brzy se ukázalo proč. Dohoda obsahuje jedinou novinku – pět milionů korun ročně „na podporu ozdravných pobytů dětí“ a 338 tisíc na provoz jednoho čistícího vozu. Zbytek dohody téměř výhradně tvoří opatření opsaná z příslušných povolení k provozu. Například závazek snížení emisí prachu na aglomeračních pásech se přímo odvolává na integrované povolení.
V dohodě ale najdeme také větu, že výsledné snížení emisí může být „…částečně využito jako kompenzační opatření imisního vlivu jiných záměrů realizovaných společností ArcelorMittal Ostrava a.s. v předmětné lokalitě.“ Za pouhé dodržování zákona předem slibovat budoucí povolení pro vypouštění nových škodlivin je přinejmenším podivné. Ministerstvo navíc připravuje i další podobné dohody na Ostravsku a premiér je chce „aplikovat i v dalších regionech, které jsou postiženy znečišťováním životního prostředí“. Kontroverzní výhody pro znečišťovatele by se tak mohly nebezpečně rozšířit. Lepší by opravdu bylo soustředit se spíš na prosazení toho už notně zaprášeného zákona.